Již dlouho jsme se na Humpolákovi o tomto magazínu nezmiňovali, což je určitě škoda, protože každé číslo je – řečeno jedním slovem – perfektní. Vynikající fotografie, poutavé rozhovory se zajímavými osobnostmi, nevšední reportáže. Vypadá to, že letos bude magazín držet stejný krok.
Hned první rozhovor je veden s profesorem Janem Švejcarem, který je v současnosti ředitelem International Policy Center na Michiganské univerzitě, vedoucím vědeckým pracovníkem v Národohospodářském ústavu AV ČR, poradcem vlád, předsedajícím dozorčí rady ČSOB, výkonným editorem dvou ekonomických časopisů, členem redakčních rad apod. Napsal nebo se podílel jako spoluautor na patnácti odborných ekonomických publikacích a pracoval na řadě výzkumů po celém světě. Až se nechce věřit, že tohle všechno dokáže zvládnout jeden člověk. Ale jak profesor Švejcar sám říká: „To je otázka globalizace. Dnes člověk může fungovat na několika kontinentech. Můžete ve dvě hodiny mít přednášku v Ústí nad Labem a v pět hodin se v Praze zúčastnit videokonference s partnery ve Washingtonu a v Paříži. Nemusíte nikam letět, a přesto vyřídíte vše potřebné.“ V rozhovoru profesor Švejcar popisuje svoji cestu od útěku z rodné země po sovětské okupaci v roce 1968 až k těm nejvyšším postům. Víceméně ne zrovna pozitivně se vyjadřuje k ekonomice naší země, a to například slovy: „Výsledky, které máme, mají i ostatní reformní země, ale ony pádlují ve směru proudu, zatímco my spíš stranou, nebo dokonce dozadu, a tudíž za nimi zaostáváme.“ Kritizuje českou legislativu, zmiňuje se o tom, že např. tzv.tunelování je specifikem České republiky. Prostě tenhle rozhovor stojí za to si přečíst.
Další rozprávění si můžete užít s podnikatelem Rony Lori z Izraele (původem z Polska), jehož firma Klenoty Aurum – kdysi národní podnik – ovládá kolem deseti procent domácího trhu s klenotnickým a hodinářským zbožím. Rony Lori vypráví, jak přebral socialistický podnik v dezolátním stavu, a jak se mu jej podařilo postavit na nohy. Zmiňuje se například také o finančních potížích, které ho v počátečních dobách podnikání v Česku provázely: „V podstatě nebylo možné pro podnik, jako je Klenoty Aurum, získat úvěr. Jenže bez půjček se byznys skoro nedá dělat. Investice jsem musel hradit z vlastních zdrojů. Ale to je pomalé, vždyť otevření nové prodejny představuje náklady kolem deseti miliónů korun. Takže podnik se rozvíjel skutečně krok za krokem. Jakákoli expanze bez půjček je nemožná.“
Další zajímavou osobností, se kterou se v magazínu setkáte, je spisovatel Petr Šabach. Autor knih Jak potopit Austrálii, Šakalí léta, Hovno hoří, Babičky, Opilé banány aj., podle kterých byly natočeny filmy Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo, vypráví o podnětu, který jej vedl k napsání knihy Občanský průkaz. A také o jednom kamarádovi, který nebyl až takovým kamarádem, jak se na první pohled zdálo.
„Neprožíval jsem při listování svým svazkem žádné drama, spíš jsem byl otrávený, že na mě práskal takové banality, pitomosti, které ani nebyly k smíchu. Ale překvapilo mě, jak byl úžasně agilní. V deset hodin jsme se zvedli od láhve vína, kterou jsme spolu vypili, a on už v deset patnáct o tom podával informaci.“
(Pozn. Při této příležitosti jsem si vzpomněla, že jsem asi před 100 lety půjčila Axlovi knihu Hovno hoří a on mi ji dodnes nevrátil, prevít jeden 🙂 No jo, knížky Petra Šabacha se holt nevracejí 🙂 Zdravím administrátora Humpoláka do Dublinu!)
V reportáži se tentokrát seznámíte se slovenskou vesničkou Vlkolínec. Obec ve svahu přes tisíc metrů vysoké hory Sidorovo na okraji Velké Fatry je zařazena na prestižní Seznam světového přírodního a kulturního dědictví. Je to jediná vesnice ve střední Evropě, která si zachovala svoji podobu z 19.století a zároveň je jediným skanzenem lidové architektury, ve kterém stále žijí lidé. Ovšem nemyslete, že obyvatelé Vlkolínce jsou z toho bůhvíjak nadšení. Za prvé – vesnice je stále plná turistů a klid zde zavládne pouze brzy ráno nebo večer. Rovněž s památkáři mají místní starousedlíci problémy. Opravovat staré domy mohou jedině tak, aby se nezměnil jejich ráz. Pomocnou ruku ale majitelům chalup již nikdo nepodá, na dům se pouze přitluče cedule „Kulturní památka“. Je zajímavé, že naprosto stejné stesky jsem slyšela od lidí žijících v blízkosti skanzenu Vysočiny (u Hlinska). Starou nefunkční doškovou střechu lze nahradit zase pouze jen doškovou střechou, ale kde mají vzít vlastníci peníze na tak finančně náročnou opravu, to již nikdo neporadí.
Vlkolínec před – hádám – dvěma roky navštívili i někteří členové o.s. Humpolák. Vzpomínám si na fotografie, které zde pořídil Axl, a musím říci, že tahle vesnička je vskutku kouzelná. Proto také v závěru reportáže muselo zaznít: Kdo Vlkolínec někdy viděl, určitě nezapomene. A vy, kdo jste ho neviděli, můžete se podívat aspoň na pár foteček v magazínu.
V tradičním pojednání o pivu se dozvíte, že alkohol je lék na srdce a cévy. Kdo by to byl řek´! 🙂 Vzhledem k tomu, že Češi jsou považováni za národ alkoholiků a v Evropě jsme na špičce žebříčku v množství vypitého piva na osobu, je zvláštní, že současně vedeme i žebříček v úmrtnosti na kardiovaskulární choroby. Ale čtěte sami:
Dle klinických studí bylo prokázáno, že pravidelné a umírněné pití alkoholu
– zvyšuje hladinu „hodného“ HDL cholesterolu
– snižuje riziko vzniku krevních sraženin, tedy také infarktu a mrtvice
– brzdí rozvoj ischemické choroby srdeční
– atd.
No jo, ale řekněte mi někdo – co si mám představit pod pojmem „umírněné pití“? 🙂
Nicméně se v další reportáži dozvíte, že ochlastové nejsme sami. Belgie je přímo pivním rájem. Vedle velkých známých pivovarů je malý pivovárek v kdejaké vesničce, kterou najdete jen na velmi podrobné mapě. Belgie má výhradní zastoupení mezi pivovarskými velmocemi, neboť darovala světu nejvíc pivních kategorií. Mezi ty nejznámější , které však dnes už vůbec není jednoduché koupit, patří „lambic“. O tomto pivu a dále třeba i o klášterním trapistickém je právě tato reportáž.
Chcete se dozvědět víc? Máte chuť na zajímavou povídku? Na fotoreportáž z Austrálie? Chcete vědět, jakou cenu získal Bernard na mezinárodní soutěži „International Beer Challenge ´World´s 50 Best Beers“ ve Velké Británii? Pak si můžete objednat nebo stáhnout celý magazín Vlastní cestou na internetové adrese pivovaru www.bernard.cz. Protože ode mne se dnes již nic jiného nedozvíte.
Takže – pěkné čtení!
