Když si v únoru 1948 komunisté pro sebe uzurpovali moc, neztratil naději. Dál při svých kázáních šířil demokratické hodnoty a vyzýval k vlastenectví. V prvních nedemokratických volbách se před celou vesnicí netajil tím, že on komunisty nikdy volit nebude. Nezlomily ho ani výhružky Státní bezpečnosti. Za svou odvahu nakonec rodák od Brodu Bohumil Vít Tajovský strávil přes 10 let v komunistickém vězení…
Tajovský se narodil v březnu 1912 do rodiny panského krejčího ve vesničce Klanečná, která je dnes místní částí Havlíčkova Brodu. Po absolvování základního vzdělání v Poděbabech nastoupil na německobrodské gymnázium.
Učil se dobře, ve většině předmětů vynikal. Když se tak v maturitním ročníku v roce 1931 rozhodoval, čemu se bude ve svém životě dále věnovat, váhal mezi dvěma velmi vzdálenými obory – teologií a botanikou. Nakonec se rozhodl pro studium náboženství a nastoupil do kněžského semináře v Hradci Králové.
Také tam učivo zvládnul bez větších problémů a v roce 1937 byl vysvěcen na kněze. Následně ho jeho představení odeslali do prvního působiště – do kláštera v obci Želiv, kde začal pracovat jako knihovník a zahradník. Tehdy ještě Tajovský netušil, že právě s Želivem spojí velkou část svého života.
Oblíbeným učitelem
Na sklonku třicátých let mladý kněz toužil po tom, že bude pokračovat ve studiích. Zajímaly ho hlavně francouzské kláštery, jejichž historii a kulturu chtěl zkoumat při badatelských cestách.
Přišla však druhá světová válka a Tajovského sny se staly nerealizovatelnými. Rodák z Klanečné se proto rozhodl pro učitelskou dráhu. V době vrcholícího nacistického útlaku – v roce 1942 – nastoupil na humpolecké gymnázium.
Tamní studenty vyučoval latinu, filozofii, náboženství a také dějepis. Do odboje se tehdy sice nezapojil, ve svých hodinách však rozhodně monotónně neodříkával látku z nacistických učebnic. Naopak v omezených mantinelech se snažil navazovat na prvorepublikové učivo.
Po konci druhé světové války dál působil jak v Humpolci, tak také v Želivě. Tam také ještě před únorovým pučem povýšil. V lednu 1948 se totiž stal opatem želivského kláštera. Záhy dokonce dostal oficiální gratulaci od tehdejšího komunistického premiéra Klementa Gottwalda.
Nepřítel státu
Minul však měsíc, krátká poválečná demokratická éra skončila a moci v zemi se na více než čtyřicet let chopila KSČ. Už 24. února označil humpolecký akční výbor Národní fronty Tajovského, který se nikdy svými protikomunistickými názory netajil, za veřejného nepřítele.
Záhy proto nuceně skončilo jeho působení na humpoleckém gymnáziu. O to intenzivněji se však mohl Bohumil Vít Tajovský věnovat své práci v klášteře. Připravoval tam velmi oblíbená kázání, ve kterých lidi opakovaně varoval před komunistickou ideologií a bez okolků vyzdvihoval Masarykovo a Benešovo Československo.
Významně na sebe Tajovský upozornil také v květnu 1948 při prvních volbách po komunistickém převratu. Voliči si při nich mohli vybrat, zda budou volit prokomunistickou jednotnou kandidátku Národní fronty, nebo vhodí do urny protestní bílý lístek.
Volby tehdy rozhodně nebyly tajné a za případné vhození bílého lístku hrozila perzekuce. Tajovského to však neodradilo. Svou protestní volbu si navíc nenechal pro sebe, ale nahlas ji šířil po celé vesnici. Tehdy se o něj také začala intenzivně zajímat Státní bezpečnost.
Špion Vatikánu
K zatčení oblíbeného kněze se však zatím tajní policisté neodhodlali. Poprvé tak Tajovský nakrátko skončil v cele až v červnu 1949, kdy ho StB zadržela, aby nemohl vést mši při tehdy velmi populární pouti na vrch Křemešník.
Ani tato výstraha však nezabrala, Tajovský ve svém vzpurném chování pokračoval. Na konci ledna 1950 pro něj proto přišli agenti znovu. Tentokrát se už oblíbený želivský kněz u výslechu dozvěděl, že jej komunistická moc viní ze špionáže a dalších těžkých zločinů.
Tajní policisté navíc prohledali celý želivský klášter, ve kterém objevili předem nalíčené zbraně, které později označovali za stěžejní důkaz.
Za pouhé tři měsíce už stál Tajovský před soudem. Komunistická moc ho zařadila do vykonstruovaného procesu nazvaného Machala a spol. Soud se měl původně točit kolem takzvaného číhošťského zázraku a jeho svědka faráře Josefa Toufara. Ten však při vyšetřování zemřel.
Tajovský stanul před soudem spolu s dalšími devíti obžalovanými – bez výjimky rovněž církevními hodnostáři. Přestože šlo o zástupce různých církví, kteří se mezi sebou často ani neznali, prokurátoři je zcela absurdně vinili, že se spolu spikli proti republice. Žalobci například tvrdili, že se snažili vyzradit jakési tajné informace představitelům Vatikánu.
Přestože obvinění byla naprosto nesmyslná, soud všechny obžalované uznal vinnými. Tajovského odsoudil ke 20 letům vězení. Ty si rodák z Klanečné odpykával v nejtěžších věznicích – v Praze na Pankráci, ve Valdicích, na Mírově i ve slovenském Leopoldově.
Šikana i na svobodě
Propuštění se Bohumil Vít Tajovský dočkal až po amnestii prezidenta Antonína Novotného v roce 1960. Na svobodu se tehdy dostal se zákazem působení v církvi a s pětiletou podmínkou.
Tajovský se následně přestěhoval do Havlíčkova Brodu, kde však šikana komunistické moci pokračovala. Mohl například vykonávat jen nekvalifikované profese – pracoval jako lesní dělník či topič, později úřady svolily alespoň, aby mohl vykonávat práci archiváře.
Mírného zlepšení životní úrovně se Tajovský dočkal během Pražského jara. Tehdy se mohl vrátit do Želiva, kde pracoval jako pomocný duchovní. V oné době byl také předsedou havlíčkobrodského spolku politických vězňů z 50. let.
Brzy však přišla sovětská okupace a život kdysi oblíbeného kněze se vrátil do starých kolejí. Při prověrkách v roce 1971 Tajovský přišel o státní souhlas, který byl tehdy nezbytný pro působení v církvi. Vrátil se do Havlíčkova Brodu, kde až do sametové revoluce žil v naprostém ústraní z invalidního důchodu – navíc pod nepřetržitým dozorem Státní bezpečnosti. Do protikomunistických aktivit se nijak nezapojoval.
Změna přišla až po sametové revoluci, kdy se Tajovský znovu stal předsedou okresní pobočky Konfederace politických vězňů. V roce 1993 se také vrátil do svého zamilovaného Želiva, kde navzdory svému vysokému věku pomáhal s obnovou kláštera, jehož prostory během komunistické totality sloužily jako psychiatrická léčebna.
Bohumil Vít Tajovský zemřel v 87 letech – na konci roku 1999. O tři roky dříve za svůj celoživotní boj proti komunistickému útlaku dostal od prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Guarrigua Masaryka.
