Letní úvaha pana hejtmana Františeka Dohnala na výše uvedené téma.
Prázdniny jsou dobou dovolených a cestování. Někteří se rozhodli vyrazit do dálky k moři, mnozí dávají přednost domácí dovolené. Domácí dovolená ale většinou neznamená, že se tráví jenom doma, máme na Vysočině spoustu památek a zajímavých míst, která můžeme během dovolených navštívit. Celá naše země je neuvěřitelně krásná a stojí za to poznávat kouty, kam se běžně během roku nedostaneme. Ti, co cestují hodně po světě, mohou porovnat kolik překrásných a zachovalých památek je u nás otevřeno pro turisty. Hrady a zámky, muzea a galerie patří neodmyslitelně ke kulturnímu bohatství naší země. Připadá nám naprosto normální a samozřejmé, že na hradech a zámcích můžeme spatřit obrazy, nábytek a další inventář, který je obvykle spojen s historií nebo alespoň s dobou, ve které byla památka běžně užívána. A přitom to v řadě zemí samozřejmé není, protože vybavení nábytkem je velmi drahé a vyžaduje specielní péči a ochranu. Připadá nám naprosto samozřejmé, že kvalifikovaný průvodce se nás ujme a provází nás celým zámkem se zasvěceným výkladem o historii, ale také nás obvykle seznámí s mnoha zajímavými detaily a zvláštnostmi, které obvykle v učebnicích dějepisu nenajdeme. Za vstup do památek se proto platí vstupné, které přispívá částečně na financování jejich provozu.
Před dvěma lety se rozhodovalo o příštím osudu organizací, které zřizovaly bývalé okresní úřady. Byly nabídnuty městům a obcím, a pokud o ně neprojevily zájem, byly převedeny krajům. Existovaly však i výjimky a jednou z nich byly národní kulturní památky. Ministerstvo kultury prosazovalo a prosadilo, že takové památky musí vlastnit stát, (rozumějme musí to řídit ministerstvo kultury), protože ten jediný se může o památky správně postarat. Namítali jsme, že péče o tyto památky je obvykle mnohem efektivnější, když je vykonávána v místě či regionu a způsob péče je přeci dán zákonem, který platí pro všechny vlastníky. Vláda rozhodla, že se národní kulturní památky staly součástí Národního památkového ústavu. V našem kraji se to tehdy týkalo čtyř nejdůležitějších památkových objektů zámků v Jaroměřicích nad Rokytnou, Náměšti nad Oslavou a Telči a kostela na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Další hrady, Lipnice nad Sázavou a Pernštejn, už tehdy ve správě památkových ústavů byly. Právě na příkladu těchto dvou zmiňovaných můžete při návštěvě vidět, o co horší byla péče ministerstva a jeho památkových ústavů, než dosavadní péče z úrovně okresů, kdy o financování provozu a údržby rozhodovala shromáždění starostů. Letní sezóna je v plném proudu a dozvídáme se, že státní hrady a zámky nemají peníze na průvodce. Tomu se musíme selským rozumem podivit. Přece návštěvník zaplatí vstupné ve výši například kolem padesáti korun, takže při jednom jediném návštěvníkovi má zámek příjem vyšší než hodinová mzda průvodce. Ministerstvo kultury a jeho památkové ústavy se však neřídí selským rozumem a obávám se, že ani rozumem bez jakýchkoli přívlastků. Příjem ze vstupného patří státu a je třeba ho odvést do státní pokladny. Pak můžeme my na ministerstvu rozhodnout, jak tyto peníze vynaložíme, například potřebujeme další kanceláře a taky bychom chtěli do svých kanceláří nový nábytek. Teď jsem úmyslně sarkastický, ale myslím, že to dostatečně popisuje absurdnost systému.
Jsem rád, že hospodaření kraje s památkami, které vlastní – například hrady Kámen a Roštejn – je jiné, a že takové absurdní problémy nevznikají. Jsem nešťastný z toho, že památky, které jsou tím nejcennějším a nejhodnotnějším pro turisty a pro využití volného času o dovolených, jsou takto spravovány státem. Není čas tedy rozhodnutí vlády přehodnotit a vrátit památky tam, kam patří, tedy městům a krajům? Péči o památky by to určitě prospělo.
Autor: František Dohnal, hejtman kraje Vysočina
