Několik vážných i nevážných doporučení Britům a Čechům
Není pochyb, že předsunuté imigrační hlídky Britů na pražském letišti jsou nešťastným řešením. Je tomu tak nikoliv proto, že vůbec byly zřízeny (koneckonců jde o řešení odsouhlasené dvěma suverenními státy), ale především proto, že nám britští úředníci postavili na pražském letišti Matiční zeď číslo 2. Všichni přeci víme, proti komu jsou jejich pohovory s cestujícími především namířeny. To, že občas do letadla nevpustí i nějakou neromskou osobu, je jen trapné pokrytectví. Velká Británie, kterou mnozí považují za kolébku demokracie a zemi oplývající tolerancí, tak občanům postkomunistické země, učící se demokracii, předvádí přímo před televizními kamerami lekce v rasové selekci či, v lepším případě, odmítání volného pohybu osob v bezvízovém režimu na základě kriterií, která se dají shrnout pod pojem presumpce viny.
Důvody českých Romů pro emigraci jsou samozřejmě především náš vnitřní problém, který České republice dělá po právu mezinárodní ostudu. Nyní k nám ovšem naneštěstí i Britové z vlastního území exportovali jeden svůj problém. Problém, který by měli řešit doma v Londýně-a to až v okamžiku, kdy někdo o asyl skutečně požádá, či až se někdo dopustí konkrétního porušení britských imigračních zákonů. Výběrové lustrace cestujících před tím, než se někdo vůbec něčeho dopustil, je řešení veskrze pochybné.
Někteří čeští politici a komentátoři, kteří britskou přítomnost na pražském letišti obhajují, argumentují, že se jedná o opatření, které může zabránit něčemu mnohem horšímu, to jest zavedení vízové povinnosti ze strany Velké Británie. Není pochyb, že zavedení vízového styku by bylo z mnoha důvodů nešťastné. Zároveň ovšem britská praxe v podstatě znamená, že vízový styk s Británií de facto nyní máme.
Pohovory, které britští úředníci praktikují, nejsou ničím jiným, než jakýmsi vízovým řízením svého druhu. Vždyť podstatou bezvízového styku přeci je, že, pokud nejsem osoba nežádoucí, měl bych mít bez zbytečných obstrukcí právo danou zemi navštívit, ať už tam jedu jako turista nebo z oficiálních důvodů. Pokud zůstanu bez povolení déle, než mi bezvízový styk umožňuje, nebo poruším místní zákony, existuje důvod pro vyhoštění či pro to, aby mi příště cesta byla zamítnuta. Jinak ovšem má platit presumpce neviny.
Pohovory na letišti těsně před odletem jsou navíc mnohem zákeřnější než dokonce třeba i vízová praxe. Když si totiž musím zažádat o víza, počkám se vším ostatním (jako je definitivní kupování letenek, zařizování cest po Británii, rezervace ubytování, vyřizování jiných formalit, zamluvení dovolené u zaměstnavatele doma v Čechách) až na dobu, kdy dostanu víza. Do Británie nejsou ovšem na základě desetiminutového pohovoru těsně před předpokládaným odletem vpouštěni lidé, kteří si v dobré víře, že jde o bezvízový styk, všechny tyto věci vyřídili a mnohé i zaplatili. Na letišti najednou zjistí, že náklady a energii, které do cesty vložili, jim zmařil pocit nějakého předsunutého britského úředníka.
Jak by měla česká strana reagovat, když za žádnou cenu nechce připustit zavedení víz ze strany Velké Británie?
Nejprve jedno doporučení míněné jen napůl vážně. Co například navrhnout Britům, že v rámci reciprocity předsuneme české imigrační úředníky na ta letiště ve Velké Británii, odkud se létá do Čech? Proč nenaordinovat stejný lék, jaký britští úředníci ordinují Čechům letícím do Británie, Britům cestujícím do Čech? Uvidíme, zda s tímto opatřením, které je v Čechách vydáváno jak britskými tak českými úředníky za standardní a nikoho neponižující, budou mít tradičně hrdí britští ostrované nějaké problémy, či zda ho vůbec dovolí.
Lze samozřejmě namítnout, že žádní Britové u nás nežádají o politický asyl, takže reciproční opatření je nesmysl. Není ovšem tajemstvím, že v Praze žije nemálo mladých Britů, kteří do Prahy přicestovali v rámci bezvízového styku, a kteří si po uplynutí bezvízového pobytu jaksi „pozapomněli“ opatřit povolení k pobytu. V Praze trvale žijí bez povolení a neplatí tedy ani žádné daně, ačkoliv často pracují, například coby učitelé angličtiny. Zatím se s nimi zacházelo benevolentně nejenom proto, že je těžké je identifikovat, ale i proto, že jsou ze Západu. Možná by neškodilo zacházet na britských letištích chvíli s cestujícími z Velké Británie do Čech stejně, jako britští úředníci zacházejí s mladými Čechy v Ruzyni, když jim sdělují, že do Británie nemohou odletět, protože existuje podezření, že by tam mohli chtít zůstat.
Doporučení druhé. Všichni čeští občané, kteří si ve víře, že jde o bezvízový styk, vyřídili cestovní formality a další věci, a kterým bylo až na letišti sděleno, že do Británie nemohou cestovat, by měli žalovat u českých a mezinárodních soudů britskou vládu za zbytečné náklady a ublížení na cti. Ať britská strana dokazuje u soudů, že měla důkazy, že ten či onen člověk letěl do Británie s úmyslem tam zůstat, a že tedy britští úředníci měli právo takového člověka připravit o spoustu času i peněz svým rozhodnutím v posledním okamžiku mu cestu zakázat.
Doporučení třetí. Nelétejte z Prahy! Letenky do Británie si můžete zakoupit z kteréhokoliv jiného letiště v Evropě. Na letištích ve Vídni, Varšavě, Budapešti, Berlíně či Mnichově, kam se všude dopravíte autobusem za pár hodin, žádní předsunutí britští úředníci nesedí. Jestliže česká vláda souhlasila s přítomností britských úředníků na letišti v Ruzyni, bojkotujte toto letiště při cestách do Británie. Uvidíme, jak dlouho bude trvat velkým leteckým společnostem, včetně British Airways, které cestující do Británie přepravují, než si začnou u britské vlády stěžovat na prázdná letadla z Prahy a, potažmo, ušlé zisky.
Doporučení čtvrté. Česká vláda by se měla Velké Británie oficiálně dotázat, jak vážně to myslí s rozšiřováním Evropské unie. Jestliže totiž Česká republika skutečně už za pár let členem unie bude, musí se Britové i všechny ostatní členské země EU připravit na to, že se kterýkoliv český občan bude mít právo vydat kamkoliv v unii bez omezení a usadit se tam, když se mu bude chtít. I když Velká Británie zatím nepřistoupila k schengenským dohodám o zrušení vnitřních hranic mezi státy EU, jen těžko bude moci bránit občanům jiného členského státu, aby se v Británii usadili. Bylo by dobré tedy vědět, o čem vlastně Britové mluví, když oficiálně podporují rozšíření.
