… na gymnáziu … jaké byly?
Je středa 3. září. Začal nám školní rok. Naše škola nám připravila tři multikulturní dny. Přirovnala bych je k dekompresním zastávkám potápěčů při výstupu na hladinu z velké hloubky. Ani tento rok tedy nebudeme vhozeni do víru každodenních povinností, ale budeme mít tři dny na poprázdninové zotavení.
Dnes je na programu Vietnam a Romové. Je devět hodin a vstupujeme do třídy. Vítají nás dvě ženy. Jedna z nich je vietnamistka, což znamená, že vystudovala fakultu vietnamistiky. Na zem rozprostírá ubrus s vyšitými modrými draky – symboly dobra – a zve nás, abychom si sedli kolem. Dozvídáme se o vietnamské kultuře, jejich zvycích, náboženstvích a způsobu života. Je to velmi zajímavé. Například obětují duchům misku rýže, ale aby se jídlo nezkazilo, rýži si později vymodlí zpět. Je to velmi hospodárné, ale udivující. Dokonce dostáváme i šálek zeleného čaje. Kromě teorie také trocha praxe. Učíme se jíst hůlkami. Není to snadné, ale nabídnutá miska se sušeným ovocem dělá divy. Za chvilku hůlky držíme jak rodilí Vietnamci. Přednášející se s námi loučí vietnamsky, ale musí to přeložit. Nerozumíme ani jediné slovo.
Odebíráme se na místo další přednášky. Tady nás vítá romista a Rom jménem Honza. Jejich kultura se mi zdá ještě vzdálenější než vietnamská. Jsme tázáni, jaké máme s Romy zkušenosti. Nikdo se neozývá. Nikdo jsme se s nimi nesetkal. Rom nám hraje na kytaru jejich písně, které ovšem neznáme. Vypráví nám, že mají velké rodiny a rádi se scházejí na velkých oslavách. Říká, že pozval na své narozeniny obyvatele celého panelového domu, kde bydlel. Dozvídáme se, že romské děti mají velkou volnost, což může vést i k problémům – přiznává zástupce jejich etnika. Tato dílna končí dokumentem o jedné romské vesnici na Slovensku. Je vidět, že její obyvatelé jsou sociálně velmi slabí.
Čtvrtek 4. září. Jako první začíná dnes dílna o monoteistických náboženstvích. Jsou to judaismus, islám a křesťanství. Máme si vybrat nějaký z předmětů na stole. Vybírám si misku. Podle předmětů se dělíme do tří skupin. Jsem u křesťanství, protože ta miska je na hostie. Každý máme jeden symbol – kříž, růženec, kalich, miska na hostie, fotografie svatého přijímání a fotografie kněze. Se vším jsme obeznámeni – jaký má vše význam a historii. O tomto náboženství si s námi povídá věřící křesťanka, která tuto víru chápe lépe než kdokoliv jiný. Poté si sedáme opět do kruhu a každý vypráví o svém předmětu. Je to zajímavé, ale k poznání všech třech náboženství by bylo třeba alespoň trojnásobek času. Nakonec ještě trochu historie a otázka k zamyšlení – věří muslimové, židé a křesťané v jednoho Boha?
Další dílna nese název Čína. Přicházíme do třídy a k našemu velkému údivu nás přednášející vítá čínsky. Poté vše překládá. Seznamuje nás s čínským horoskopem. Někdo ze třídy je zajíc a někdo drak. Nepochopitelné je, že přednášející umí psát čínské znaky. Dostáváme čínský čaj a můžeme si zkusit psát také. Mimochodem čínský čaj mi chutná lépe než zelený čaj z Vietnamu. Jak se teď mohu přesvědčit, práce kaligrafa je velmi složitá. Mám před sebou předlohu, jak se píše slovo štětec. Ale co jsem napsala, to nevím. Nějak se mi ty čárečky pletou.
Poslední zastávka dekomprese. Je pátek a začíná výtvarná díla. Vyrábíme indiánský bubínek. Chvílemi propadám beznaději – ta kůže přece nejde vypnout! Nakonec se ale rozezní i můj hudební nástroj. Bylo to pracné, ale výsledek stojí za to!
Závěr dne patří Bělorusku. Rodilý Bělorus nám pouští dva dokumenty o tamní neutěšené situaci. První dokument je o vládě a druhý o marné snaze zabránit stavbě dálnice přes les, kde bylo popraviště a jsou tam masové hroby.
Dekomprese končí. Naše zastávky byly ale hezčí než temná hloubka oceánu. Pomalu jsme se zaklimatizovali, poznali tři kultury, tři náboženství, situaci v Bělorusku a vyrobili si bubínek. Školní kolotoč může začít.
Autor: Eva Moravcová
Gymnázium dr. A. Hrdličky
Komenského 147
396 01 Humpolec
