od Lydie Junkové
Havran dřepěl na plotě. Neseděl, dřepěl. Výsměšně na mne civěl levým okem.
Připomínal hřbitov. Věštil mrtvolu.
Mrtvola ležela dvacet metrů ode mne. Hlavu a trup ponořené ve vodě. Byl to muž.
Možné domněnky: mohl ho tam někdo strčit a přidržet pod vodou? Nebo ho přinést
už mrtvého a tady – odložit? Nebo tam mohl spadnout sám? Ale to by byl nesmyslný
nápad: proč by zase nevylezl? Co z toho tedy vypadalo nejpravděpodobněji?
Vyplul mi teď před oči jiný obrázek: obrázek ženy, kterou jsem před třemi lety
utopil ve vaně. Byla to moje manželka. Vyšetřování se táhlo dva roky. Podezřívali
mne, ale nic mi nedokázali. Havran najednou zlobně zakrákal, odlepil se od plotu a
prolétl mi nízko nad hlavou. Nejsa pověrčivý nepovažoval jsem ho za prst osudu,
natož za přestrojeného policajta. Ale přinutil mě uvažovat. Docela střízlivě.
Měl bych snad k tomu utopenému zavolat policii? Ale to bych si mohl uškodit! Druhý
utopenec v mé blízkosti! Podezření se obnoví – a to, že jsem věc ohlásil, budou
považovat leda za prohnanou rafinovanost. Ale když je nepřivolám, mrtvolu stejně
někdo objeví a oni – Rozhlédl jsem se: nikde nikdo. Stačí, když zmizím. Škublo to
se mnou: ale co ten havran? Než jsem se stačil sám nad sebou ušklíbnout, ozvalo se
zaječení. Škublo to se mnou ještě silněji. Seskočil jsem ze zídky a udělal pár
kroků. Mezi porostem keřů cosi světlého. Dívka. Stála tam jako kůl vražený do
země. Další dva tři kroky: vedle ní se válelo kolo. Neleželo, válelo. Nemohlo být
stínu pochybností: objevila tu mrtvolu namočenou do vody. Pojednou se začala divoce
třást a zděšeně se rozhlédla kolem. Zahlédl jsem vytřeštěné oči. Nestačil
jsem se přikrčit: ty oči mě zastihly! Dívka zavřeštěla podruhé, vzápětí
zatápala rukama pod sebe, v instinktivním pudu sebezáchovy nahmatala kolo, zvedla ho,
naskočila, šlápla do pedálů a vyřítila se pryč, po cestě vedoucí dolů z kopce.
Zase jsem všecko zmeškal! Považuje mě nepochybně za vraha! Sežene nejbližší
pomoc, no ovšem, pod kopcem je benzínka, tam mají telefon, zavolají policii. Mám
čekat? A stát prostě na svém, že jsem seděl na zídce pod kaplí a uviděl to co
ona? Zjistí si snadno, jakou mám anamnézu. Nebudou mi věřit. Ale vždyť ona mě
pořádně neviděla! Kus obličeje – trochu málo. Když z mizím, nepřijdou na mne.
Doopravdy mě viděl jen ten havran. Kde vůbec je? Taky zmizel.. Ale co když mě ta
holka přece jen popíše! Napadlo mě, abych běžel za smrčinou… Ale co bych s ní
udělal? Zarazil ji, zkusil jí vysvětlit, že jsem jen seděl před kaplí? Nebo bych ji
měl srazit z kola a – A co? I to mi připomnělo moji nebožku manželku. Tehdy jsem
také váhal, než jsem se rozhodl to s ní skoncovat. Potrestat ji za to, co provedla.
Pomstít se – Ta moje nerozhodnost! A stejně je teď už pozdě, už bych tu káču
nedohonil! Tak rychle bych utíkat nedokázal. A mohli by přibýt další svědci. Stál
jsem, neschopen pohybu… Zakrákání havrana mi vyrazilo dech. Ale aspoň jsem se
probral z toho ztuhnutí. Musím zmizet! Zatímco jsem se kodrcal starou škodovkou na
chalupu, oni se mi už určitě věšeli na paty.
Objevili se za tři dny.
"Jde o mrtvého muže, nalezeného v řece." Kapitán byl mladý, pohledný,
měl přímo nebesky modré oči. Jen trochu studené.
"V jaké řece?" pokusil jsem se.
"Pod tím vrškem u hřbitova, tam to přece znáte." Nebylo pochyb, vyťukali
si mě v počítači.
"A koho tam našli? Proč se ptáte mne! Vana tam přece není!" zaútočil
jsem. Z modrých očí šlehlo mrazem.
"Mrtvý je Rudolf Fráňa. Dobrý známý vaší ženy. Někdo mu podržel hlavu pod
vodou."
"A co s tím mám já společného?"
"Víte, máme takovou verzi: vzhledem k tomu, že utonulý je ve vašem věku, má
stejně husté prošedivělé vlasy a nosí dioptrické brýle- "
"Cože! Chcete tvrdit, že si mě s ním někdo spletl?"
"Jste bystrý. Je možné, že utopen jste měl být vy." V modrých očích se
zablesklo, ale rozhodně ne soucitem. "Třeba to měla být pomsta za smrt vaší
ženy!"
Někde v tom všem skřípala logika. Cítil jsem nesnesitelnou tíhu – spíš na duši,
než na hrudi. Tiskla mě někam dolů, divoká síla mě táhla nazpátek….. Přestal
jsem kapitána vnímat. Zato jsem zas slyšel svoji manželku, jak na mne ustavičně
doráží, že pro ni nevydělám dost peněz. Že se mnou živoří…. Slyšel jsem ji,
jak ječí, že jsem úplně k ničemu….. Nakonec to vyřešila: opatřila si komplice a
začali společně prodávat drogy. Marně jsem jim to jsem je, byly ze sousedství…
"My jsme měli podezření, proč jste to tehdy nepotvrdil?" zeptal se teď
kapitán. Logika už to úplně vzdala. Nebo to bylo tím, že jsem ho prostě chvíli
neposlouchal?
"Neměl jste brát pomstu do vlastních rukou!" dodal kupodivu mírně. "To
bych tomu pomohl! Stejně byste jim nic nedokázali!" Slyšel jsem sám sebe,
rozčilením jsem krákal jako ten havran. "Nikdo by je neodsoudil!"
"Takže se konečně přiznáváte?"
"Nic takového jsem neřekl! Víte sami, že manželka tenkrát spolykala moc
prášků na spaní a utopila se ve vaně."
"Ale kdo jí ty prášky dal do čaje?"
"Nezačínejte znova!" řekl jsem. "Co když už to neunesla a chtěla
umřít?" Rozkašlal jsem se. "Radši hledejte, kdo utopil Fráňu! Jestli si
myslíte, že měl někdo spadeno na mně, pak jste -"
"V troubě?" doplnil kapitán nečekaně hrubě. Vůbec se to k němu nehodilo.
"Jenže je tu ve hře i úplně odlišná verze: že jste ho přece jenom utopil vy.
Konečně – byla by to dokonaná pomsta."
"Máte nějakého svědka?"
"Tvrdí to ta dívka, která nás zavolala."
"A copak viděla?" Musel poznat na hlase, že se klepu. "Co když ho někdo
přivlekl už mrtvého a hodil do vody?"
"Podle lékařského nálezu nastala smrt udušením z utonutí," řekl
kapitán. "V nose, ústech a průdušnicích byla nalezena voda z té řeky, plíce
byly peřinovitě vzedmuté. To je naprosto jednoznačné."
"Ale kdybych ho utopil, copak bych tam zůstal trčet?"
"Není to vyloučeno," řekl. "Třeba jste vnitřně ztuhnul. Nedokázal
jste se pohnout. Dokonal jste své dílo. A šmytec."
"Myslíte, že jsem se tím utopencem kochal?" vykřikl jsem. "Je to na
vás ostatně vidět."
Podíval se na mne těma neuvěřitelně modrýma očima. Nebyl v nich ani záblesk
radosti, ani zadostiučinění. Odněkud z dálky, nezřetelně, zakrákání havrana.
Pomstychtivý zobák. To on mě tam přimrazil…
"Máte pravdu," řekl někdo za mne. "Už bych s tím nedokázal dál
žít."
Autor: Lydie Junková
