Rusalka v řece

od Lydie Junkové

Takový pocit Viktor Gall ještě nezažil: díval se na to mrtvé tělo, nebylo
zdaleka první, s kterým se za pět let u kriminálky setkal, ale tentokrát vyhlížela
smrt pokojně, téměř romanticky. Zavřené oči, dlouhé vlasy ovíjející hlavu a
hrdlo, spící rusalka… Ranní šero pozvolna , neochotně propouštělo obrysy
okolních věcí, úzkou lávku nad vodou, vetché zábradlí, kůl, který utonulou
zachytil. Zblízka měla promodralý obličej, odřenou bradu a čelo.“Nějaké
stopy?” zeptal se.
“Kdepak!” odvětil podporučík Křížek. “ Než jsme dorazili, stačili to tu
rozdupat. Ale všichni se rychle vytratili, takže svědky zatím nemáme, poručíku.”
“Příčinou smrti bylo udušení utopením bez známek násilí,” četl druhý den
kapitán Doubek z předloženého znaleckého posudku. “Povrchové odřeniny na čele,
na hřbetě nosu a levé straně brady, jakož i povrchové oděrky kůže na hřbetech
obou rukou byly způsobeny ještě zaživa…”
“Asi jak padala z toho vysokého břehu,” mínil Křížek.
“Co víme o té utonulé?”
“Zatím málo: Dana Rajtová, dvaatřicet let. Dříve prodávala v knihkupectví,
poslední tři roky byla doma s dětmi. Její manžel je technik, pracuje u nějaké
menší firmy,” referoval podporučík. “Úplně se z toho zhroutil. Sebevraždu
naprosto vylučuje, neměla prý nejmenší důvod. O děti se teď stará jeho matka.”
“Má představu, proč byla jeho manželka večer u té řeky?”
“Ani v nejmenším. Jde taky o to, jak se tam vůbec dostala!” zdůraznil Křížek,
“řidič linkového autobusu tvrdí, že vezl to odpoledne jen hrstku stálých
pasažérů. A jelikož do té vsi jezdí jen dvakrát denně, určitě by si prý někoho
dalšího pamatoval, zvlášť nějakou -”
“A co jiné spojení?” přerušil ho netrpělivě Viktor Gall.
“Žádné neexistuje! A do města, kde Rajtovi bydlí, je to dobrých třicet
kilometrů.”
“Mohla jet autostopem,” mínil kapitán Doubek.. “A řidič -”
“Jenomže to by ji pachatel spíš odvlekl do lesa, který je hned u silnice! A proč by
ji pak táhnul na druhou stranu, až k řece, po úzké cestě, kam je odevšad vidět?”
namítl Křížek.
“Byly na ní zajištěny nějaké stopy?” zeptal se Doubek.
“Četné otisky pneumatik, jenže povrch je kamenitý a tak nejsou dost zřetelné.
Nedá se ani určit, jak jsou staré.”
“Najdeme jiné ,” prohlásil urputně Viktor Gall.
Ovšem příliš nadějně celá ta záležitost zprvu nevyhlížela. Výpovědi známých
a přátel včetně inženýrových spolupracovníků se vzácně shodovaly: Rajtovi žili
v docela normálním manželství, o žádných vážnějších neshodách či dokonce
konfliktech nikdo nevěděl, aspoň to tvrdili.
Pouze jediná osoba měla poněkud odlišný názor.
“Dana si zvykla na to, že se o všecko starám,” řekla inženýrova matka. “A teď
chtěla zas už mermomocí do práce. Chodila často pryč, že prý si shání nové
zaměstnání. Přitom by ji byli v tom knihkupectví vzali rádi zpátky!”
“Jak to víte?” otázal se poručík Gall.
“Přece se nás to všech týkalo!” vyhnula se přímé odpovědi.
“Co tomu říkal váš syn?”
“Zdeněk? Ten tvrdil, že na tom není nic špatného.”
“A bylo?”
Otevřela ústa, ale potom jen pokrčila rameny. Ráda svou snachu určitě neměla, její
postoj vzbuzoval pochybnosti, ale aspoň jim nabídla možný motiv.
“Třeba na ni žárlil, sledoval ji a – ” nadhodil kapitán..
“Utopil v řece?” Poručík Gall zavrtěl hlavou.
“Vyloučit se to nedá! ”
Byla to však planá verze; ani houževnatý, neúnavný Křížek z ní nic
nevykřesal. “Navíc má inženýr Rajta pro inkriminovanou dobu naprosto nezvratné
alibi. A že ten by si najal zabijáka, to už je jak z nějakého televizního
krváku,” odfrkl pohrdlivě. “Byl jsem také v té sousední vesnici. Tam ji údajně
nikdo neznal, ale prý by mohl něco vědět nějaký místní pytlák.”
Poručík se znovu vypravil na místo činu.
Přívětivá jihočeská krajina na něj nadarmo plýtvala svými půvaby. Marně mu
pospíchaly vstříc topolové aleje, lesklé hladiny rybníků, oblé zalesněné vršky:
Viktor Gall byl soustředěný na pruh šedého asfaltu, který před ním neúnavně
ubíhal k obzoru. Jel rychle: chtěl to místo vidět za denního světla.
Na lávce seděl rybář, u kůlu byla přivázaná loďka. Po rusalce se slehla voda…
“Vy jste z kriminálky? To já jsem vás zavolal!” řekl živě starý muž.
“Přijel jsem to ráno s loďkou a tak jsem ji uviděl v té vodě. Běžel jsem do
hospody a zatelefonoval policajtům, že se tu někdo utopil.”
“Slyšel vás někdo?”
“Aby ne! Hned tam letěli, aby o něco nepřišli. To víte, lidi.”
“Vy jste tu utonulou znal?”
“Osobně ne. Jen jsem ji asi dvakrát zahlídnul s nějakým mladým blonďákem.”
“Poznal byste ho?”
“To nevím – bylo to dost daleko.”
“Znáte nějakého místního pytláka?”
“To bude Cahrouzek! Ten bydlí až v další vesnici. Hajnej po něm pase, ale
chytit ho? To ne. Na to je ten chlap moc mazanej, i když teda moc rozumu nepobral. Ale
jestli jste tady kvůli tý utopený chudince, tak vám poradím: v tom lese u silnice je
seník. Na mýtině, kolem ní jsou vysoký smrky. Zkuste to tam. Ale nesmí vás zmerčit
první, to by zmizel.”
Lesní příšeří zvolna smývalo obrysy stromů. Poručík se krčil v houští, leč
po pytlákovi ani slechu. Za ním něco tiše zapraskalo. Sáhl po pistoli, ale asi to
byla jen zvěř.
“Hledáte mě?” ozval se vtom chraplavý, výsměšný hlas: “Jen klidně vylezte!
Ale tu ženskou jsem já neutopil!”
Poručík se nadechl. “Tak nám pomozte najít pachatele!” Zvedl se z nedůstojné
polohy a setřásl z bundy smetí. “Viděl jste ji alespoň?”
“Párkrát jo – s takovým černovlasým hezounem,” řekl ochotně zavalitý muž.
“Až odsud?”
“Dalekohled vám ledacos ukáže,” zachrchlal; snad to bylo zasmání. “Přijeli
párkrát na motorce, vlezli do lesa – Ne, já je nešmíroval! Chodím sem -však asi
víte proč. Někdy zajeli k řece, taky se koupali, vyváděli v tý vodě jak malý.”
“Třeba se ještě uvidíme, pane Cahrouzku!” řekl poručík, ale pytlák mezitím
zmizel jako duch.
Břeh řeky vyhlížel poeticky, proti zapadajícímu slunci se blýskala hladina
řeky.Viktor Gall se ohlédl, zdálky se černal les. V náhlém popudu slezl o kus níž
po strmém břehu, les zmizel. Když se opět vyškrabal nahoru, uklouzl a zapotácel se.
V témž okamžiku třeskl výstřel. Střelhbitě sebou hodil na zem, popolezl po
břiše, schoval se pod můstek, čekal.
Vzápětí se ozval tichý zvuk motoru, blížil se, zhasl. Od cesty se blížila
zavalitá postava s puškou. “Kde jste?” řekl chraplavý hlas. “Nestřelil po vás
někdo?”
Viktor Gall opatrně vystrčil hlavu nad můstek, pak se vyhoupl nahoru: “Ruce nad
hlavu! Pusťte tu pušku!”
“Co blázníte?” zařval Cahrouzek; pušku neochotně sklápěl k zemi.
Za ním se neslyšně zjevil mohutný stín, máchnul prudce paží a vyrazil mu ji z
ruky.
“Radši jsem zavolal hajnýho,” řekl starý rybář za jeho zády.
“Jak jste – co vás to napadlo?” koktal pytlák. “Kdo vám co- ”
“Prozradil jste se sám: mluvil jste o černovlasém hezounovi, abyste zmátl
pátrání. Ale ona se tu scházela s blonďákem. Viděli ji. A váš syn -”
“Byla by mu rozbila manželství!” zasípěl, snad ani nevěděl, že mluví nahlas.
“Byl do ní blázen, nedal si říct! Tak jsem šel za ní, aby ho nechala být.
Vysmála se mi. Chytil jsem ji za paži, ale ona se mi vyškubla a – ztratila rovnováhu –
a sletěla dolů. Myslel jsem že zase vyleze, uměla přece plavat! Tak jsem kluka
odtáhnul… Nevěděli jsme, že – to bych ji tam nenechal! Já přeci nejsem žádnej
vrah!”
“A mě jste chtěl jenom postrašit?”
Muž se sesul, rozbředlý sněhulák na konci zimy. Snad mu teprve teď všecko došlo.
Viktor Gall pohlédl na hladinu – dlouhé vlasy, zavřené oči…
Ale vidina rusalky už nenávratně zmizela.

Autor: Lydie Junková