Vláda se rozhodla odvolat českou velvyslankyni v Kuvajtu Janu Hybáškovou kvůli údajnému porušování služebních postupů, jehož nejposlednějším projevem měl být článek v MF Dnes, v němž Hybášková kritizovala vládní rozhodnutí stáhnout českou vojenskou nemocnici z Iráku. Ve skutečnosti má rozhodnutí vlády se služebními postupy Hybáškové jen málo společného.
Odvolání velvyslankyně bylo už od začátku roku zakódováno v jasném rozporu mezi jejími principiálními postoji a švejkováním české politické reprezentace ve vztahu k iráckému konfliktu. Zatímco čeští politici se nemohli shodnout na tom, zda oficiální vládní stanovisko má vyjadřovat podporu koalici států, které zaútočily na Irák, Hybášková se ze všech sil snažila o to, aby nás Američané viděli jako spojence.
Ať už máme k americké intervenci jakékoliv postoje, chování českých politiků bylo nanejvýš trapné. Česká republika podporovala, ale zároveň spíše nepodporovala USA, a také souhlasila, ale zároveň jakoby nesouhlasila, s postoji „staré“ Evropy-tedy s Francií a Německem. Prezident Klaus dal tomuto švejkování nátěr oficiální doktríny, když napsal, že pokud by se Česká republika nechala dotlačit k odpovědi „ano“ či „ne“, udělala by hrubou chybu. „Naše stanovisko nemůže být ani americké, ani francouzské, naše stanovisko musí být české,“ mínil Václav Klaus.
V Kuvajtu měli Češi jednotku protichemické obrany, ale rozhodli se jí do Iráku nevyslat, protože prý bez další rezoluce Rady bezpečnosti OSN neexistoval pro vyslání jednotky mandát. Zároveň ovšem čeští politici velmi stáli o to, aby země úplně nevypadla ze seznamu států, které Amerika počítala mezi spojence.
Hybášková svými principiálními, v Klausově vidění vlastně „nečeskými“ postoji nastavovala české politice nepříjemné zrcadlo, ale zároveň byla užitečná. Její jasné a mezinárodně viditelné postoje poskytovaly lavírujícím politikům vhodné alibi pro případ, že Američané válku rychle vyhrají a na americké spojence budou čekat lukrativní kontrakty. Šlo o historicky osvědčenou strategii: Nezaujímejme jasné stanovisko, ale zároveň se pojistěme na obou stranách, protože tak máme lepší šance být po skončení konfliktu na vítězné straně. A vskutku: Češi, ačkoliv nebojovali, jsou opět mezi vítězi!
Hybášková k tomuto výsledku notně přispěla nejenom tím, jak zdatně prodávala spojencům přítomnost české jednotky v Kuvajtu, ale i lobováním za vyslání vojenské nemocnice do Iráku hned po skončení konfliktu. V amerických poltických kruzích se stala symbolem našeho spojenectví s USA.
Nyní je bitva vybojována, Češi jsou oficiálně součástí koalice, která se podílí na poválečné rekonstrukci. Politická užitečnost české polní nemocnice a politická užitečnost Hybáškové se zmenšují. Švejci v Praze už nepotřebují v Kuvajtu generála v sukni, kterému to jasně myslí a jehož postoje Američané mylně považují za vyjádření oficiální české politiky. Principiálnost už není třeba se skřípením zubů tolerovat.
V normální zemi by nyní byla Hybášková nejspíše se slávou vyznamenána nebo povýšena, třeba na post české komisařky v EU. (Skvěle by se v tom postu vyjímala!) V zemi Švejků jí omlátí o hlavu „postupy“, kterými se samotní politici řídí, jen když chtějí, a bude zadupána do země.
Článek nevyjadřuje názor celé redakce.
