První autentické zprávy pocházejí ale až z počátku 17. století od portugalského jezuity Antonia de Andrade. Prvními Evropany ve Lhase pak byli roku 1661 jezuité Johannnes Grueber a Albert d’Orville. Později cest – především katolických – misionářů přibývalo. Jeden z nejlepších cestopisů o Tibetu napsal v roce 1733 italský jezuita Ippolito Desideri. Strávil tam několik let a jeho zápisky se dají číst pořád. Nejen, že jsou napsány svěžím a čtivým stylem, ale při popisu „nepravé víry“ Tibeťanů snášejí a utřiďují ohromné množství informací.
To bylo ovšem na poslední chvíli, protože se na ně vypravil rozvášněný dav, který naštvalo, že cizinci letěli v takové výšce, že se mohli dívat na dalajlamu svrchu. To platilo doslova – i když dalajlamův průvod procházel v těch dobách městem, nikdo nesměl být výš než on. Dokud byl ve svém paláci Potála na kopci nad městem, nebyl to problém, ale když se vydal do ulic, nesměl být nikdo ve vyšších oknech.
Ještě v roce 1935 došlo kvůli tomu, že ve Lhase nesměla přistávat letadla, k diplomatickému incidentu. Do Lhasy přijel ze Sikkimu britský diplomat F.W. Williamson, který měl pomoci vyřešit třenice s Číňany kolem tehdejšího pančhenlamy. Williamson ale brzy po příjezdu do Lhasy onemocněl a Britové požádali, aby ho mohlo transportovat britské letadlo. Tibetská vláda to odmítla a Williamson za pár dní zemřel.
Dnes se létá do Lhasy denně z Pekingu i Čcheng-tu, či z nepálského Káthmándú a když je Tibet otevřen, jste ve Lhase za pár hodin.
Poprvé jsem se setkal s Tibeťany jako student v 80. letech v Indii. Byla to spíš náhoda. Vybrali jsme si tehdy ještě s několika kolegy z hindského institutu v Dillí „hill stations“ – jak Britové říkali svým výletním místům v Himálajích – MacLeod Gandž a sousední Dharmšálu především kvůli tomu, že jsme hledali chladivý kontrast proti rozpáleným a přeplněným pláním severní Indie.
Nádhernými horami a čerstvým vzduchem nás tyto hill stations opravdu nezklamaly. Ale navíc tam byli i Tibeťané s jiným jídlem, jinou kulturou a jiným jednáním, které se tak lišilo od hektických, mírně popletených Indů. Byl jsem tehdy z Dharmšály okouzlený a zůstal jsem tam o několik dní déle, než jsem původně chtěl. Kromě chození po horách jsem vysedával po tibetských restauracích, chodil do místních buddhistických chrámů, poslouchal tibetské zvukomalebné modlitby a obcházel palác, kde žije dalajlama.
Od té doby se do mě Tibet svým způsobem „zasekl“ a nikdy jsem ho nepřestal sledovat. Když dalajlama poprvé přijel po revoluci do Prahy, přihlásil jsem se dobrovolně, že bych ho chtěl „krýt“. A když jsem se posléze znovu dostal do Indie jako zpravodaj, neměl jsem sice čas a možnosti jet do Tibetu samotného, ale letěl jsem aspoň do Nepálu, který je v mnoha směrech „křížencem“ mezi Tibetem a Indií.
Na každý pád, když jsme se letos v srpnu blížili v autobusu z letiště ke Lhase, měl jsem srdce v krku, a to nejen kvůli horské nemoci.
Autor: Stanislav Mundil
