od Vladimíra Staňka
Humpolec (IV) – u evangelického kostela: Jan Wondra
Tento křížový kámen patří k těm, které si každý
z Humpolce může v pohodě prohlédnout. Nachází se zazděný ve zdi domu
čp. 145 pod Zeleninou u evangelickéko kostela v ulici Komenského. Že by ho
někdo ukradl nebo zlikvidoval, toho se snad bát nemusíme, vždyť je zazděný.
Celková výška kamenné desky je určitě přes jeden metr. Tolik je totiž výška
kamene nad chodníkem. Šířka je 57 cm a síla 20 cm (změřeno při opravě
fasády po otlučení omítky). Celou desku lze rozdělit na 3 vodorovné části. Horní
část, která má 36 cm, je celá pokrytá vyžlabeným textem v gotickém písmu.
Je zde napsáno: Leta 1540 den z valentija (roz. 14. února) v tomto mistie
z dopusstienii Bo(žího) zabil se:
Prostřední část, jejíž plocha je ustouplá asi o 1 cm dozadu, má výšku 49 cm.
Z ní vystupuje latinský kříž a napravo od něj (také vystouplý) nůž. Po
obou stranách se nachází nastojato nápis v latince. Na pravé straně vystupuje: ZABIT
JAN WONDRA. Na levé straně je nerozluštěný nápis, který se podtáčí jakoby pod
kříž. Vyskytují se zde přibližně tato písmena: EO IURICZ …… OPO SI PP
III. Toto rozluštění je skutečně pouze schématické – hlavně druhá část. Ale!
Uvažujme logicky. Obecně lze říct, že česky psané texty byly téměř do ploviny
19. století psány gotickým písmem. Pokud se vyskytovala v textu latinka, jednalo
se o odborné výrazy z latiny. Náš kámen však pochází už z 1. poloviny
století 16. Co zde tedy dělá část textu v latince! Mohlo by se jednat
o latinský text? Pokud ano, byla by to česká rarita. Na našem území totiž
ještě nebyl zjištěn ani jeden kamenný kříž s latinským textem (a to jich je
již evidováno kolem 1800). Pokud se pustíme ještě dál na tenký led úvah, mohli
bychom luštit první část nápisu na levé straně jakožto nějaký právní výraz,
protože latinské slovo IUS (2. pád IURIS) znamená v češtině právo.
Spodní – třetí část kamene byla určena pro zasazení do země a je tedy pouze
hrubě opracovaná, jak si mohl kdokoliv přes léto 1998, když se upravovala
místní komunikace a též se dláždil chodník a kámen byl více
odhalen než normálně, povšimnout.
Tento křížový kámen zaplatil svou daň v nezachování žádné pověsti. Je to
způsobeno anonymitou města. Přímo z kamene tedy můžeme vyčíst, že zde byl
zabit, patrně ubodán nožem, který je zde vypodobněn, jakýsi Jan Vondra, ale nic
bližšího se už asi nikdy nezjistí. Z matrik úmrtí určitě ne, pro Humpolec
jsou zachovány až od roku 1635 a městské knihy, kde by se měl nacházet zápis o
tomto případu, popřípadě tresty původcům zločinu, jsou nenávratně pryč –
shořely 13. července 1763 spolu s městským archivem na tehdejší městské
radnici.
Humpolec (V) – muzeum, pův. Vřesník-Petrovice: Zmrzlý hodinář
Další velice zajímavý kamenný kříž se v současnosti nachází
na zahradě muzea na Dolním náměstí. Původně se nacházel někde u Petrovic
směrem k Vřesníku (nebo naopak). Do muzea byl přenesen určitě až po II.
světové válce, ale spíše až po roce 1960, protože v soupisu památek
z téhož roku je ještě uváděn na svém původním místě. V současnosti
je v důsledku ochrany zasazen do kovové konstrukce.
Kámen je zajímavý svým atypickým tvarem. Je to jakýsi kosočtverec s dovnitř
vykrojenými bočními hroty. Horní vrchol je zaoblený, dolní, kterým byl kámen
ukotven do země, do špice. Celková výška je 67cm, maximální šířka 32 cm a
síla 7 cm.
Kámen (pískovec) je bohužel přeražený na tři kusy, ale zkompletovat jde.
Spodní část tedy sloužila k zahrabání (ukotvení) kamene v zemi. Zbylá
část kamene nese petroglif. Největší část zabírá v čáře vyžlabený
temlářský (tlapatý) kříž. V horní části kříže se nachází zkratka
IHS. Nad písmenem H je malinký křížek. V břevně kříže je jméno
toho, kterému patřil tento kámen: Tomas Hodinař. Nad svislým břevnem
a mimo kříž je letopočet události (rozdělený na dvě části): 1733. Pod
svislým břevnem – mimo a přes kříž – je vytesáno odkud pocházel zesnulý:
z Humpolcze. Pod křížem je ještě nápis: Usnul v Panu.
Co se před 265 lety stalo, vypráví následující pověst.
Tomáš Hodinář byl počestný humpolecký měšťan, který zdědil příjmení po
předcích a napovídá, jakým zaměstnáním se jeho předci i on živili.
Roku 1733 byla tuhá zima. Přesto se Tomáš musel vydat v neodkladné záležitosti
do Vřesníka. Za normálních okolností by to byla velice příjemná procházka, ale
ten mráz. Také je pravda, že Humpolec má tradici v soukenictví a tak se
není čemu divit, že byl Tomáš oblečen do kvalitního sukna, a i jeho postavení mu
to dovolovalo. Zrána vyrazil na obtížnou cestu. Samozřejmě, že cesty nebyly
udržovány, v noci napadl čerstvý sníh a utvořily se veliké závěje.
Návštěvu slíbil, uvažování o nepodniknutí této cesty nepřipadalo
v úvahu. Také důležitost jednání tohoto nepřipouštěla.
Boty se boří do hlubokého sněhu, krok je těžký. Tomáš nejednou upadl. Vždy se
však zvedl a jde dál. Již je na Močidlech. Petrovický kopec mu ubral mnoho sil.
Ztěžka dýchá, ale je již v Petrovicích a míří dál směrem na
Vřesník. Z úst pára odlétá, krok je stále těžší. Tuto cestu podnikl
několikrát a ví, kde se nachází pěkný pařez, kde často v létě
sedával. Našel ho. Je pod stromem, proto není tak zasněžený. Tomáš odhrnul trochu
sněhu. Odpočine si, ale jen na chvilku. Usedá. Vyčerpávající cesta mu vzala mnoho
sil. Již nekontroluje svá víčka. Ta se pomalu zavírají. Tomáš usíná. Ještě
jednou se víčka pokusí vzdorovat, ale únava je silnější.
Toho dne na návštěvu do Vřesníka Tomáš nedorazil. Našli ho až druhý den
vesničané. Umrzl. Pohřeb byl těžký. Těžko šel vykopat hrob do zmrzlé půdy.
Hrob Tomáše Hodináře se bezesporu nacházel u kostela sv. Mikuláše, kde byl
v této době ještě hřbitov. Ten byl zrušen (tak jako další hřbitovy v jiných
městech) až nařízeními císaře Josefa II. v 80. letech téhož století. Toto
nařízení dávalo za úkol to, aby se zřídily hřbitovy mimo území měst
a obcí, aby v případě vypuknutí nakažlivých nemocí (např. moru)
a velkého počtu mrtvých nedocházelo k rychlému šíření. Od této doby se
muselo pohřbívat mimo město. Ještě jedna zajímavost z pohřbívání: S
císařem Josefem II. je spojeno také ještě jedno velice kuriozní nařízení, které
se týká pohřbívání. Ve svém reformátorském nadšení dbal také na šetrnost, a
tak zakázal pohřbívat v rakvích, aby se ušetřilo dřevo. Toto nařízení se
samozřejmě neprosadilo nadlouho.
Vraťme se ještě k Tomášovi Hodinářovi. Na jaře, když slezl sníh
a země rozmrzla, byl na místě tragické smrti vztyčen pamětní kámen, aby
upomínal na nebohého Tomáše a zároveň byl mementem před umrznutím dalším
lidem.
Autor: Vladimír Staněk
