od Vladimíra Staňka
Horní Rápotice (I): Smrt kněze
Křížový kámen patří, jako předešlý z Holušic, k dnes již
ztraceným. Rozdíl je jen v tom, že byl ukraden a to poměrně nedávno – snad
kolem roku 1994. Proč? Nevím, lidská hloupost a lakota je bezmezná.
Tento kříž se nacházel za vesnicí na pravé straně silnice vedoucí do
Humpolce naproti železnému křížku (ten ještě existuje). Do kamenné desky se
zaoblenou horní částí byl vyžlaben latinský kříž a pod levou částí břevna
ještě kalich. Zadní strana byla patrně neopracována. Přes ztrátu jsou zachovány
rozměry kamene a tyto byly: výška: 55 cm, šířka 38 cm a síla 35 cm.
Tento křížový kmen pochází ze 16. století.
Pověst, vážící se ke kameni, je jednoduchá a mnoho neříkající: .. na
onom místě přišel o život kněz. Toto by se dalo odvodit i kdyby se
pověst nezachovala, protože je zde vytesaný kalich a u takovýchto kamenů
téměř ve všech případech platí, že upomínají na smrt kněze – kališnického.
Z těchto důvodů lze pověst těžko rozvinout. Nevíme, zda kněz zemřel
přirozenou smrtí (stářím nebo únavou), přírodními živly (umrznutí či bleskem)
nebo tragickou událostí (vraždou nebo např. dopravní nehodou kterou upomíná
podobný kříž u téže vesnice). Nejpravděpodobnější se mi jeví
následující verze pověsti.
Kněz Jan putoval od vesnice k vesnici a hlásal svobodně slovo Boží. Tak jak
to nařizoval jeden z bodů husitského programu tzv. čtyř artikul
pražských. Nejhorší válečná léta husitské revoluce byla již přes století
skončena, Jan sám sotva pamatoval na dobu válek za Jiříka z Poděbrad, ale
husitského programu se držel, tak jako se ho drželi i starokališničtí knězi
před ním. Byl hrdý na své jméno, které upomínalo památku velkého Mistra Jana,
který položil život za pravdu na hranici. Toto jméno také zavazovalo. Vedl prostý a
nenáročný život. Hlavu na noc vždy složil u dobrých lidí, kteří mu též
dali najíst. Následujácí den byl už v jiné vesnici, kde dál plamenně kázal.
Stará vrásčitá tvář poznamenaná věkem skrývala oči plné jiskery
zapalených pro věc. Onoho léta Jan přišel také do našeho kraje.
V neděli kázal v Horních Rápoticích. Kvečeru chtěl dojít do Humpolce. Po
kázání se lidé rozešli do svých domovů. Jan zcela znavený stářím, námahou
a pálícím sluncem sotva vyšel z vesnice. Na chvíli si odpočine. Sedá si
na břeh cesty pod košatý strom. Oči se zavírají, stařecká hlava klesá. Zdřímne
si. Zdá se mu nádherný sen. Zemřel v tichosti, bez bolesti ve spánku.
Lidé z vesnice ho našli až druhý den ráno, když šli pracovat na pole. Kněze
Jana nachali pohřbít a na místě, kde vydechl naposledy nechali postavit prostý
a jednoduchý památníček, aby připomínal místo, kde zemřel dobrý člověk,
který byl skutečně zapálen pro správnou věc. Takto se mohl tento příběh udát.
Proč považuji za nejpravděpodobnější tuto verzi a ne nějakou drastickou
vraždu? Protože se na kameni nenachází vytesaný žádný vražedný nástroj, kterým
by byl kněz násilně zabit, tak jak je tomu u následujícího kamene stylově
pocházejícího z téže doby.
Horní Rápotice (II): Smrt pod koly vozu
Tento křížový kámen se nachází na levém břehu staré zaniklé cesty, která
vedla z Horních Rápotic do Kališť.
Deska, opracovaná pouze na přední straně, je na levé straně zaoblená. Levá horní
část kamene je mírně uražena. Kámen není velkých rozměrů: maximální výška
(nad zemí) je 55 cm, maximální šířka 48 cm a síla 14 cm. Na desce je
vyžlabený řecký kříž, vpravo pod ním tkalcovský člunek a oj a vlevo
pod křížem kolo od vozu.
Tak, jako předešlý křížový kámen, i tento pochází ze 16. století. Podle
následujcí pověsti si můžeme představit, co se zde patrně před více jak
čtyřistapadesáti lety stalo.
Jakub byl tkadlec z Kališť. Byl šikovný, pracovitý a za nedlouho se měl
ženit. Doba byla těžká, a tak aby si vydělal na živobytí, musel přes den
tvrdě pracovat na kamenitém políčku a po večerech tkát plátno. Plátno
chodíval prodávat na trhy do Humpolce.
Byl pěkný slunečný den a časně ráno se Jakub vydal do Humpolce na trh prodat
své plátno. Jako každý den, i předešlý večer pracoval dlouho do noci. Na trhu
dobře prodal a již ho srdce volá nazpět domů za jeho milou. Slunce pálí, Jakub
je velice unavený dílem od každodenní dřiny dílem od nesnesitelného horka. Musí
také myslet na svadbu, která se blíží. Jde po cestě již minul ves Horní Rápotice.
V zamyšlení jde dále. Najednou slyší volání. Otáčí se a za ním po
cestě uhání vůz ze splašenými koňmi. Kočí křičí, ať pocestný uskočí, nemá
ve své moci povoz. Koně s vozem se nezadržitelně blíží. V poslední chvíli
Jakub vyskakuje na břeh cesty. Únava a příkrost břehu se staly Jakubovi
osudnými. Koně jentaktak projeli, ale Jakub sklouzává po vyprahlém břehu cesty
a dostává se přímo pod vůz. Hlavou padá na oj, která ho omráčila
a vrhla pod kola. Vůz dvakrát nadskočil. To Jakuba přejela nejprve přední
a pak zadní kola. Kočímu se po několika desítkách metrů podařilo vůz
zastavit. Vrací se. K místu neštěstí také již přibíhají první vesničané,
kteří pracovali na nedalekých políčkách.
Čas nejde vrátit. V prachu cesty nyní leží zkrvavené tělo. Před chvílí to
byl ještě mladý a silný člověk. Již mu nebylo pomoci. Na voze, který Jakuba
připravil o jeho mladý život, byla mrtvola odvezena domů – do rodné vsi. Zde byl
Jakub zanedlouho pochován.
Jakubova milá, nešťastný kočí a vesničané z Horních Rápotic na
místě, odkud Jakub sklouzl přímo pod kola vozu, vztyčili malý pomníček, aby
upomínal na zbytečnou a tragickou smrt pod koly vozu. Bohužel, takovýchto
pomníčků se nachází nejen u nás velké množství a přibývat stále
budou. S tím rozdílem, že dnes nejsou příčinou splašení koně, ale
splašení řidiči aut.
Autor: Vladimír Staněk
