Zprávy o jeho pobytu zprvu samozřejmě jisté, posléze zpochybňované Talibanem, nakonec i ministrem zahraničí US Collinem („nemohu říci, kde je, ale nalezneme ho“), podle amerických a pákistánských zdrojů byly „potíže“ s jeho lokalizací, až najednou Taliban řekl, že ví, kde je.
Premiér Blair o víkendu přišel s tím, že důkazy o terorismu už jsou, že je „viděl“, jen je třeba zvážit, jak je předložit veřejnosti: „získali jsme je z citlivých zdrojů“. Podle zpráv z USA místní činitelé prohlásili, že nelze veřejnost informovat aktuálně a pravdivě, vládní úřady nebudou oznamovat, co vědí o Ládinkovi a teroristech, protože… Podle mluvčího Bílého domu se budou vydávat jen ty informace, „které zemi posílí“.
Nezapomínejme na boje v Perském zálivu či Jugoslávii, jak poté vylézaly na světlo praktiky matení – primárně nepřítele, potažmo vlastních obyvatel. Zní to krásně logicky: nelze přece připustit, aby nevhodnou informací byly prozrazeny záměry generality, ale současně je nutné mít neustále podporu obyvatel. Hrají se hry, u kterých všichni uznáváme, že jsou nutné. Jenže jejich pravidla neznáme a ani do nich nemáme co mluvit. Jak poznáme, co z toho, co je nám předkládáno, odpovídá skutečnosti? Věřit, že to „ti nahoře“ s námi myslí dobře, je cesta do pekel jak osmiproudá dálnice bez poplatku.
Nejsem si jistý, že je to v pořádku. Klasická otázka: kdo kontroluje rozhodčí?
