Chlapecký úsměv a pouhých třiapadesát let života, do něhož se vešly desítky krásných setkání. Ne nadarmo se soubor esejů a úvah, jež Zábrana napsal o literatuře, jmenuje Potkat básníka. Bunin, Jesenin, Babel, Pasternak, ale také Corso, Ginsberg, Ferlinghetti a mnozí další byli součástí překladatelského a kritického dialogu, který s nimi Jan Zábrana vedl. V pátek 3. září uplyne dvacet let od doby, kdy tento básník a překladatel z Vysočiny zemřel.
Rozuměl jim až na dno duše, protože tomu skromnému chlapci z Vysočiny pámbu nadělil básnické oči i srdce. Jan Zábrana se narodil 4. června 1931 v Herálci u Humpolce v učitelské rodině. Oba jeho rodiče byli od třicátých let členy národně socialistické strany, za což se jim na počátku let padesátých dostalo „odměny“ ve vykonstruovaném obvinění z velezrady. Ve svých dvoudílných vzpomínkách nazvaných Celý život Zábrana zaznamenal: Celková bilance naší rodiny po prvních 12 letech socialismu v Československu – 19 let, 2 měsíce, 2 dny kriminálu…
Maturoval na reálném gymnáziu v Humpolci v roce 1950, ve stejném roce, kdy byla odsouzena jeho maminka. Otec byl uvězněn o dva roky později. Tehdy byl veškerý majetek rodiny zabaven a Jan Zábrana vystěhován z rodinného domku. Tehdy také opustil Humpolec a natrvalo se odstěhoval do Prahy.
Zábranův deník z posledních let humpoleckého gymnázia prozrazuje, jak dokonalým pozorovatelem byl už tenkrát, jak mistrně dokázal své prožitky zachytit a jak vášnivě hledal inspirace v četbě. Jeho rozhled po moderní světové literatuře byl výjimečný.
Nečetl jen poezii a prózu, ale i kritické studie, s nimiž konfrontoval vlastní úsudek. V lásce ke knize a vzdělanosti byl vychován a měl to štěstí, že i na gymnáziu se setkal s osobností, jež ho v tomto smyslu mohla obohatit. Byl to jeho profesor češtiny Ludvík Pokorný, budoucí dlouholetý učitel Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.
Bezpečně rozpoznal Zábranův literární talent, půjčoval mu knižní novinky a zasvěceně, přátelsky a otevřeně s ním hovořil o literatuře, kultuře i politice. Zábrana se k němu později nikdy nepřestal hlásit a často mu posílal ke kritickému vyjádření své překlady. Ludvík, jak jej láskyplně ve svých vzpomínkách jmenuje, již bohužel také nežije, a tak nemůže podat svědectví k nepříjemné kauze otevřené roku 1990, kdy se k autorství některých Zábranových překladů, především Millerova Prezydenta Krokadýlů, přihlásil Josef Škvorecký.
Jan Zábrana opustil své gymnaziální lásky, stráň pod Orlíkem, starou alej na hrázi i Andělku a Čertovku, dvě skály, po kterých jsme jako kluci věčně lezli. V Praze ho však nečekala studia. Na klasickou filologii nebyl z kádrových důvodů vůbec přijat a z bohoslovecké fakulty, kterou zvolil jako náhradní, byl po uvěznění otce v roce 1952 vyškrtnut. Ve vagonce Tatra-Smíchov se vyučil zámečníkem a v letech 1953 54 pracoval jako brusič v provozovnách družstva Smalt v Radotíně a Holešovicích. Přitom stále psal poezii a překládal. Měl štěstí na osudová setkání: s Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem, Jiřím Kolářem a řadou dalších.
Brzy měl mnoho přátel mezi neoficiálními umělci, básníky i výtvarníky, neboť podlehnout kouzlu Zábranovy osobnosti nebylo obtížné. Mezi lidmi stejného smýšlení a podobných osudů se dalo snáz přežít. 27. října 1954 byl Jan Zábrana přijat za člena Kruhu překladatelů a stal se překladatelem na volné noze. Psal také recenze a vlastní verše, publikované především v časopisech Host do domu, Květen, Plamen, Kultura, Kulturní tvorba a dalších.
Od sedmdesátých let se soustředil na překládání. V téže době svým jménem zaštiťoval překlady svých přátel, kteří nesměli publikovat, např. Pellarových, Přidala, Žantovské. Jeho práce byly zastoupeny i v samizdatových sbornících.
Jan Zábrana překládal hlavně z moderní angloamerické a ruské literatury; věnoval se poezii i próze, nevyhýbal se detektivkám. Jako první k nám uvedl vůdčí reprezentanty beatnické generace. S jeho Ginsbergem, stejně tak jako se skvělým Doktorem Živagem jsme se směli seznámit až po překladatelově smrti.
Eseje, jimiž Zábrana doprovázel své překlady, jsou zpravidla tím nejlepším, co o překládaných autorech u nás bylo napsáno, neboť dokonalá věcná znalost se v nich geniálně spojuje s chápajícím srdcem a darem jazyka. Celý život psal, potkal ženu Marii a měl s ní dceru Evu. Až do noci z 3. na 4. září 1984 v nemocnici na Karlově náměstí v Praze věřil, že ještě není na konci cesty.
Autorka je docentkou Historického ústavu Jihočeské univerzity
