Do Humpolce často jezdíme, já se občas rozhlížím po lidech a v duchu si říkám: Co když je tenhle nebo onen potomkem některého ze členů akčního výboru, který hned v únoru 1948 zbavil manžele Zábranovy možnosti dále vyučovat?
Začalo to nenápadně. V roce 2020 vyšla kniha Dani Horákové O Pavlovi a já, i když si nové knihy už teď spíše půjčuji, jsem si knihu zakoupila. Připomínám, že kniha je o soužití Dani Horákové a Pavla Juráčka. Znala jsem Pavla Juráčka coby režiséra nové vlny v letech šedesátých, více o jeho osudu jsem nevěděla.
V úvodu své knihy O Pavlovi konstatuje Horáková „Mám dojem, že se Pavel po zveřejnění svého deníku, a nepochybně i díky své předčasné smrti, stává jakýmsi vzorem, jakýmsi morbidním idolem.“
Není divu, že jsem propadla zvědavosti a postupně přečetla všechny čtyři velice objemné části Juráčkových deníků. Nebylo to čtení veselé, nadějný režisér po odmítnutí podpisu souhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl odejit z Barrandova a zcela podlehl frustraci, která mu vydržela až do předčasné smrti. Žádný film už nenatočil, žádnou povídku či scénář už nenapsal. Ale jeho deníky jsou podle mého názoru literárním dílem samy o sobě. Při čtení jsem mu fandila, litovala ho a veškeré jeho smutky a nezdary prožívala s ním. Bylo to skutečně, jako kdybych četla román.
Deníky známých osobností, které zaznamenávají dobu mého dětství a mládí, mě chytly. Po přečtení deníků Juráčkových jsem pátrala dál. Na internetu jsem zjistila, že memoáry, které nejlépe vystihují dobu druhé poloviny 20. století, jsou kromě Juráčkových také deníky Zábranovy, Vladislavovy, Divišovy, Hiršalovy a Grégrové.
Půjčila jsem si tedy v knihovně výběr z deníků Jana Zábrany Celý život. Opět smutné čtení, zasáhlo mě téměř jako deníky Juráčkovy. Oba Zábranovi rodiče, povoláním učitelé v Humpolci, byli až do roku 1948 činní v národně socialistické straně, matka úzce spolupracovala s Františkou Plamínkovou, Fráňou Zemínovou a Miladou Horákovou. V roce 1949 byla zatčena spolu s dalšími bývalými čelnými národními socialisty a odsouzena na 18 let žaláře. Zatčení a dlouholetému vězení se nevyhnul ani Zábranův otec. Rodině byl zabaven veškerý majetek. Ačkoliv nesměl Jan Zábrana dál studovat, stal se z něj díky velkému talentu a vlastní píli úspěšný básník a velice uznávaný překladatel z angličtiny a z ruštiny. Jeho blízkými přáteli byli Josef Škvorecký, Mikuláš Medek, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Václav Havel a další kulturní osobnosti let padesátých a šedesátých. Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat.
Je až s podivem, že po všem, co jeho rodinu postihlo, nechaly těžké deprese na sebe čekat až do období normalizace. Pak propukly naplno a provázely ho až do konce života v roce 1984. Osobnost Jana Zábrany mě zaujala i proto, že své dětství a mládí až do maturity strávil v Humpolci, kam od nás je to coby kamenem dohodil.
Do Humpolce často jezdíme, já se občas rozhlížím po lidech a v duchu si říkám: Co když je tenhle nebo onen potomkem některého ze členů akčního výboru, který hned v únoru 1948 zbavil manžele Zábranovy možnosti dále vyučovat? Z deníků vím, že Zábranovi si v Humpolci, na dohled od školy Hradská, nechali postavit domek, ve kterém bohužel žili jen několik málo let. Jan Zábrana na pobyt v Humpolci i na jejich dům ve svých denících často vzpomínal. Jak asi jejich vilka vypadá a kde přesně je, přemýšlela jsem často. Na můj dotaz jsem dostala odpověď z kulturního centra v Humpolci 8smička: Po zkonfiskování domu rodině Zábranových koupil dům téměř zadarmo místní významný komunista, který po revoluci odmítal vilu opustit, přestože byla Zábranovým vrácena v restituci. Nakonec vše dopadlo dobře, vila připadla dceři Evě, která z pochopitelných důvodů neměla zájem se do Humpolce vracet a vilu prodala rodině, která tam bydlí dodnes.
Zbývalo jen se k vile Zábranových vypravit, což jsme samozřejmě co nejdříve uskutečnili. Dům mě nezklamal, je to moc pěkná vilka v alpském stylu. Zahrádka kolem je upravená a já věřím, že současní obyvatelé domu jsou šťastnější než jeho původní majitelé, rodina Zábranových.
A co čtu teď? Hádáte správně, opět memoáry. Tentokrát od Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Obsahují dobu mezi rokem 1952 až 1968 a čtení je to příjemné. Autoři společně překládali i vytvářeli literární dílo a kromě toho se stali partnery i v osobním životě. Vzhledem k tomu, že se v letech šedesátých zaměřovali zejména na experimentální umění, navázali spolupráci a přátelství s řadou progresivních zahraničních tvůrců. A tak v knize potkáváme nejen české ale i zahraniční výjimečné osobnosti.
V době normalizace Hiršal a Grögerová nesměli publikovat, a tak sepsali vzpomínky na šťastnější období svého života, které původně vyšlo v samizdatu. A to jsou memoáry Let let.
Číst deníkovou tvorbu mě nejen pobavilo, ale hlavně mě obohatilo a poučilo. Zbývá mi ještě Jan Vladislav a Ivan Diviš, a pak už se vrátím zase k jinému literárnímu žánru. Ale do budoucna deníky zcela neopustím, z humpoleckých osobností mě čeká třeba Magor.
