Až dočtete tento příběh, naslouchejte slovům ve svém srdci a i ve své mysli. Zeptejte se sami sebe: Co ve mně tento příběh probouzí? Čím se týká mého života? Jaký pocit nebo čin probouzí v mém nitru? Nespěchejte. Dejte si na čas.
Jeden náš přítel se při západu slunce procházel po liduprázdné pláži v Mexiku. Najednou v dálce spatřil nějakou postavu. Když přišel blíž, zjistil, že je to nějaký domorodec, který se co chvíli shýbá, zdvíhá něco ze země a hází to do vody. A tak pořád kol
Když se náš přítel přiblížil ještě víc, uviděl, že ten člověk sbírá hvězdice vyplavené na pláž a jednu po druhé je hází zpátky do vody.
Náš přítel na něj zmateně hleděl. Pak k němu přistoupil a zeptal se: “Dobrý večer, pane. Copak to tu děláte?”
“Házím ty hvězdice zpátky do moře. Vidíte? Je odliv a uvízly na břehu. Když je nehodím zpátky, tak tu leknou.”
“Dobře,” povídá přítel, “ale na téhle pláži musí být tisíce hvězdic. Všechny se vám určitě sebrat nepodaří. Je jich prostě moc. A víte, že se tohle pravděpodobně děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Nemyslíte, že tím stejně nic nezměníte?”
Domorodec se usmál, sehnul se a zdvihl z písku další hvězdici. Když ji házel do moře, odpověděl: “Pro tuhle jsem to změnil.”
(autoři: Jack Canfield a Mark V.Hansen)
