V minulém příspěvku jsem Vás pozval na putování po středověkých opevněních a honosných zámcích novověku, lemujících břehy řeky Želivky.
Vyšli jsme od hrádku pod Petrovicemi u Humpolce, vzdáleného jen dva a půl říčního kilometru od soutoku zdrojnic Želivky, a skončili jsme na vojslavické tvrzi, Bušově hradě.
Dnes se projdeme středním tokem řeky, jehož levý břeh v dávných dobách zabíral rozsáhlý Svatavin újezd, statek vyšehradské kapituly, který byl na konci husitských válek císařem Zikmundem rozdroben a zastaven jemu věrným šlechticům. Většinou však tyto zástavy jen oficiálně potvrzovaly držbu toho, co si šlechta během husitských válek zabrala.
Na pravém břehu řeky se rozléhaly drobné statky nižších šlechticů, kteří byli různě zavázáni svým větším světským i církevním sousedům. Zda tyto klientské vztahy odkazují na vyčlenění těchto statečků od větších sousedů, třeba formou výsluhy, anebo byly naopak druhotně účelově navázány, to je otázkou pro hlubší studium.
Největším statkem na pravém břehu středního toku Želivky však byl újezd Zahrádka, sahající až na Melechov a k Humpolci. Původně náležel zeměpánům. Avšak roku 1219 jej král Přemysl Otakar I. věnoval vyšehradské kapitule, s jejímž Svataviným újezdem pak ten zahrádecký sdílel další osudy.
Všechny tyto dávné i nedávné dějiny dnes halí tajemno a zakázanost, které se vážou k jezeru obří vodárenské nádrže Švihov, jejíž vody zaplavily sídla na březích střední a dolní Želivky a jejíž ochranné pásmo odsoudilo k zániku několik dalších vsí.
Proto v tomto putování budeme místy jen upomínat, a někteří z Vás jistě i vzpomínat, ale já doufám, že jen v dobrém, bez patetické lítosti nad něčím, co už nelze vrátit.
Pojďme tedy sledovat, jak se bystrý proud Želivky mění v rozlehlou hladinu jezera…
Speřice
Jelikož máme na začátku našeho putování ještě dost sil, kousek se vrátíme a vyjdeme si vysoko nad údolí Želivky, do vsi Speřic. Ty se poprvé zmiňují roku 1381, kdy král Václav IV. získal speřický statek jako odúmrť po Marušce, dceři Sýkory ze Speřic. Po králi Speřice držel a po nich se psal Předbor, který roku 1415 přivěsil svou pečeť na list, jímž šlechta z Čáslavského kraje protestovala proti upálení Mistra Jana Husa. Jestli byl Předbor příbuzným Marušky, který se přihlásil o dědictví, anebo byl zakladatelem nového speřického rodu, těžko říct. Po Předborovi se ještě ze Speřic píše Markvart, avšak někdy po něm byl speřický statek připojen ke Lhoticím.
Speřice
Zdejší šlechta žila na tvrzi, jejíž existenci máme zatím z nálezů doloženou pro druhou polovinu 14. století a století 15. Písemně se uvádí jen roku 1533, kdy již byla pustá, neboť po připojení Speřic ke Lhoticím ztratila svou sídlení a správní funkci. Do počátku 19. století se z tvrze ještě dochovaly výrazné zříceniny, které však ve druhé polovině století připadly soukromému vlastníkovi, jenž je rozebral. Tedy až na jeden nádvorní roh, který pařil k drobné obdélné budově, anebo čtverhrannému rizalitu či věžičce. Můžeme z něj vyčíst rozdělení na dvě patra a náznak špalety dveřního otvoru.
Speřice
Do loňského roku bylo krásně znát tvrziště i s celým předpolím. To však bylo na severu, pod hlavní silnicí, zničeno těžkou technikou. Samo tvrziště bylo ohrazeno jako výběh pro kozy, jehož provoz bude postupně areál erodovat:-(
Speřice
Mapa stabilního katastru z roku 1838 nám ukazuje tvrzní dvůr (č. 10) v jeho barokní podobě. Dochovaný tvrzní rybník (č. 25) je na mapě větší a jsou na něm ještě znát ramena vodního příkopu, který obklopovat tvrziště, možná spolu se zemním náspem. Na tvrzišti (č. 26) již tou dobou nebyly žádné stavby, které by stály za zakreslení.
Speřice
Topograf J. G. Sommer ještě roku 1834 uvádí, že se ve Speřicích dochovala „hlavní brána, věž a dva sklepy starého hradu“. Někteří badatelé onu bránu situují do zmiňované věže a tvrz charakterizují jako menší hrádek, jak ukazuje má kresba. Takovéto tvrze opravdu vznikaly, především v klidné době Lucemburků, ve druhé polovině 14. století. Já však vyzývám k opatrnosti při citování této hojně prezentované domněnky. Brána klidně mohla být mimo věž, která mohla být hlavní budovu tvrze, a zmíněné sklepy mohly náležet nějaké drobnější stavbě v areálu tvrze.
O výstavnosti tvrze však svědčí existence zmiňovaných sklepů, které kvůli blatnému terénu nebyly zahloubenými místnostmi, ale klenutým přízemím. O lepším vybavení tvrze svědčí nalezený kamnový kachel s českým lvem, který můžete obdivovat v humpoleckém Muzeu Dr. Aleše Hrdličky.
Chvalkovice u Koberovic
Scházíme ze Speřic zpět k řece a nad námi se na stráni nad východním okrajem Koberovic tyčí samota Chvalkovice, někdejší zemanský statek. Zemané z Chvalkovic v historii vystupují krátce, a téměř vždy spolu s rodem z blízkých Vojslavic, s nímž by teoreticky mohli být spřízněni.
Borkov
Víte, že u Senožat stával hrad? Tyčil se na ostrohu nad soutokem Martinického potoka se řekou Želivkou, jejichž vody v 70. letech minulého století vzedmulo jezero vodního díla Švihov. Dnes se hradu říká Borkov, stejně jako celému polesí, které se rozléhá na severním svahu Zaječího vrchu, mezi Senožaty a Otavožaty. K hradu Borkov jsem pro Vás připravil speciální díl našeho seriálu, těšte se.
Třebelice u Hojanovic
Pod samotou Mešníkem u Vojslavic stával na břehu řeky Želivky Třebelický mlýn. Původně zde však byla ves se zemanským sídlem. Psal se odtud Dětoch z Třebelic, který se věčně soudil s některým z neřádných sousedů. Třeba roku 1316 se Šimonem z Holušic, který mu vykácel les. Nebo s Bernardem z Koutů, Janem ze Zbraslavic a Artlebem z Vrbky, kteří mu Třebelice přepadli a pobrali koně, dobytek a vše ostatní, co se jim hodilo. Po Třebelicích se zemané psali až do husitských válek. Po nich již tvořily součást vojslavického statku a zdejší šlechtické sídlo bylo opuštěno. Vsi pak zřejmě zasadila poslední ránu třicetiletá válka, po níž se uvádí již jen mlýn
Třebelice u Hojanovic
Tzv. Josefínský katastr z 2. poloviny 18. století uvádí u mlýna pustý rybník „Tvrz“, k němuž se vázala louka „Parkán“. Třebelická tvrz tak zřejmě byla chráněna vodou z od východu přitékajícího potoka a zemními náspy (valy), na něž se po vzoru barokních pevností v 18. století přeneslo označení parkán, což byl původně název pro prostor mezi hradbami. Viditelné pozůstatky tvrze zřejmě zanikly během 19. století. Mlýn pak byl zbořen roku 1975, kdy došlo k napuštění druhého stupně vodního díla Švihov, jehož jezero celé údolí zalilo a zabránilo tak případnému výzkumu lokality. Údolí již náleží do zakázaného I. ochranného pásma vodárenské nádrže.
Pro zajímavost dodám, že přes 360 m n. m. ležící Třebelice byly nejnižším místem někdejšího okresu Humpolec.
Blažejovice
Ves náležela do Svatavina újezdu vyšehradské kapituly. Kapitula roku 1354 prodala část vsi Janu Křivsoudovskému, který na ní měl postavit tvrz za osm kop grošů, což odpovídalo spíše nákladům na lepší dvůr.
Blažejovice
Lidová tradice klade Janovu tvrz do míst domu čp. 4. Tvrz mohla mít charakter opevněného dvora a současný dům teoreticky může obsahovat některé jeho pozůstatky. Roku 1955 byl na zahradě tohoto domu vyryt džbán s dvěma a půl tisíci pražských grošů.
Zahrádka u Ledče nad Sázavou
Městečko tvořilo centrum zeměpanského újezdu, který roku 1219 král Přemysl Otakar I., při své zastávce v Humpolci, věnoval vyšehradské kapitule jako náhradu za jím odcizený drahý ornát. Kapitula se zasadila o rozvoj městečka, naproti němuž nechala vystavět hrad, jímž dala najevo svou nadvládu nad tímto územím.
Na dobové pohlednici hradní ostroh zabírá celou pravou polovinu snímku. Dům nad serpentinami stával na opyši hradního ostrohu a hradní jádro je skryto v lese nad ním
Zahrádka u Ledče nad Sázavou
Hrad se poprvé uvádí až roku 1376 jako „Zahrádka hrad“. Z roku 1384 známe purkrabího hradu, jakéhosi Urbana, který měl spory s košetickým farářem Jakubem. Na konci husitských válek byla Zahrádka zastavena Trčkům z Lípy, kteří ji připojili k jejich lipnickému statku. Nejpozději tehdy hrad přišel o svou správní a sídlení funkci, kvůli čemuž zpustl. Běžně se hrad nazývá Klosterbergem – Klášterním vrchem, z čehož vznikla lidová pověst, že se jedná o zříceniny kláštera.
Na obrázku je zatopené údolí Blažejovického potoka, do nějž vpravo zasahuje hradní ostroh
Zahrádka u Ledče nad Sázavou
Hradní stavitelé využili skalnatý ostroh nad soutokem Želivky s Blažejovickým potokem. Na jihu, na počátku ostrohu, zřejmě bylo hospodářské zázemí, za nímž byla uměle rozšířena přírodní rozsedlina. V ní byl vylámán příkop, přes který se vcházelo na cestu vedoucí pod skalním blokem, za nímž byl vlastní hrad. Na obrázku je vstup do hradního jádra s masivní sutí velké čelní hradby.
Zahrádka u Ledče nad Sázavou
Do hradu se vcházelo přes příkop vzniklý vylámáním v přírodní rozsedlině. Jižní čelo hradu proti vyššímu skalnímu bloku chránila vysoká a masivní zeď, v níž byla na východě brána. V nádvoří hradu, obehnaném kamennou hradbou, ční skalka, na níž zřejmě stála štíhlá dřevěná hláska. V severovýchodním rohu (na panoramatickém snímku vlevo) byl obdélný kamenný palác, jehož zdivo bylo ještě před pár roky dobře znát. Vpravo od skalky s věží je prohlubeň, možná po cisterně na dešťovou vodu. Zcela vpravo je na panoramatickém snímku severní hradba. V ní je výpadní branka, vedoucí do příkopu, který odděloval hrad od klesajícího opyše hradního ostrohu. Po západním svahu hradního ostrohu a opyše vedla cesta z blízkého Ježova na hrad a k brodu přes Blažejovický potok a přes Želivku do Zahrádky.
Zahrádka u Ledče nad Sázavou
Ačkoliv se hrad uvádí až ve 14. století, jeho situování a charakter jej dovolují datovat již do století předchozího. Zřejmě vznikl přibližně ve stejné době jako blízký hrad Borkov a Bílý kámen o Onšova a stejně jako oni byl původně jen ze dřeva a hlíny, na čelní stráně chráněný jen zemním náspem. Jelikož však městečko Zahrádka poskytovalo vysoké výnosy, čili bylo výnosnou prebendou, měli o něj zájem proboštové vyšehradské kapituly, kteří si jej občas uzurpovali. Hrad si díky tomu udržel svůj význam a byl přestavěn na regulérní kamenný hrad. Po husitských válkách však ztratil po sídelní i vojenské stránce hodnotu.
Zahrádka u Ledče nad Sázavou
Hradní ostroh, dnes přístupný jen cestou od Ježova, je v zakázaném I. ochranném pásmu vodárenské nádrže. Díky kůrovcové kalamitě je z něj krásně vidět osamělý kostel sv. Víta, který pro svou vysokou historickou hodnotu přežil zánik městečka Zahrádky v 70. letech 20, století.
Žibřidovice
Na levém břehu řeky Želivky stávala ves Žibřidovice, která se poprvé připomíná v letech 1333 a 1340, kdy ji vlastnil kanovník vyšehradské kapituly Žibřid (z německého jména Siffrid či Sigfried), možná zakladatel vsi. Od konce husitských válek do počátku 16. století ves patřila Trčkům z Lípy. Po nich se střídali drobní šlechticové, z nichž někteří se ve vsi usadili. Sídlili na tvrzi, či spíše dvoře, na jehož místě později vyrostly domy čp. 7, 9 a 12. Na snímku je můžeme vidět v pozadí vpravo od návesní kapličky.
Žibřidovice
Na Boží tělo roku 1621 přijel na zdejší tvrz za jejím tehdejším majitelem Jindřichem Drachovským z Drachova a na Žibřidovicích a Chyšné na návštěvu Karel Ferdinand Lukavecký z Lukavce. Z bodré zábavy, rozdmýchané silným truňkem, se však stala potyčka, která vyústila v pobodání hostitele návštěvníkem. Jindřich na následky zranění po delší době skonal a Karla čekaly soudní pře. Celou událost upomíná Jindřichův náhrobní kámen v blízkém snětském kostele. Podle pověsti byl Karel za tento zločin, navíc spácháný ve významný církevní svátek, lidmi proklet a odnesen čerty do jeskyní a děr pod Kožlí, které od té doby nesou název Čertovy díry.
Kožlí u Ledče nad Sázavou
Pod jihozápadním okrajem obce nedávno vyrostl nový zemědělský areál soukromého hospodáře. Definitivně tím zaniklo místo někdejší tvrze, lidově zvané „V příkopech“. Už od roku 1350 se po vsi píše zemanský rod, jehož členové třeba roku 1415 pečetili stížní list proti upálení Mistra Jana Husa, anebo s pány z blízké Ledče, v jejichž službách působili, dobývali spolu se stoupenci Jiřího z Poděbrad hrad Zbořený Kostelec. Konec tvrze přišel nejpozději v 16. století, kdy bylo Kožlí připojeno k Ledči nad Sázavou.
Kožlí u Ledče nad Sázavou
Krásně nám tvrziště (č. 120) zobrazuje mapa stabilního katastru z roku 1838. Mělo čtverhranný půdorys obklopený oválným příkopem (č. 122), původně zřejmě napájeným vodou z dochovaného rybníka (č. 112), anebo z nedochované nádrže (č. 117 a 116) při severozápadním okraji.
Kožlí u Ledče nad Sázavou
V 19. století bylo tvrziště změněno v pole a louky, které byly ve druhé polovině minulého století sceleny a intenzivně využívány družstvem. Přesto se ještě tvrziště rýsovalo v barevném odstínu vegetace. Zhruba před deseti lety na tvrzišti začalo vznikat drobné hospodářství, zřejmě bez archeologického dohledu.
Kožlí u Ledče nad Sázavou
Už se asi nikdy nedozvíme, jak někdejší tvrz v Kožlí vypadala. Velikost tvrze, její dlouhé užívání a nálezy kvalitní keramiky dávají tušit, že se jednalo o výstavnější sídlo.
Libčice
Stávaly na levém břehu řeky Želivky. Původně náležely vyšehradské kapitule, ale zřejmě za husitských válek zanikly a obnoveny byly až v 16. století.
Libčice
Po obnovení patřily pod Horní, později Dolní Kralovice. Nikdy nebyly sídlem vrchnosti, ale stával v nich vrchnostenský dvůr, jehož obytná část měla ke konci své existence podobu neogotického zámečku.
Libčice
Až na kapličku byla celá ves v 70. letech minulého století zbořena, neboť až k ní dosáhlo jezero vodárenské nádrže Švihov.
REDAKCE: bonusový článek k hradu Borkov vydáme pozítří. Těšte se 🙂
