od Vladimíra Staňka
Tento
křížový kámen se nachází na samém konci vesnice u silnice vedoucí z Humpolce
do Jihlavy, v místech, kde se na tuto napojuje cesta z Velešova. Kříž nalezneme
vedle mladšího kovového křížku. Pro jistotu před nenechavci byl přednedávnem
zabetonován do terénu.
Jedná se o kamennou žulovou desku, která má bohužel uraženou horní část. Její
výška nad zemí je 83 cm, šířka 45 cm a síla 14 cm.
Z desky vystupuje (patrně) latinský kříž. Jak již bylo zmíněno, je horní část
uražená, a tak kříž připomíná spíše velké písmeno T. Pod břevnem se nacházejí
v obrysech vyžlabené dvě postavy – na levé straně žena a na pravé muž. Pod těmito
postavami můžeme číst letopočet 1535, který byl při opravě kamene chybně přetesán
na 1335.
Na druhé straně kamene se nachází vytesaný letopočet 1908.
Na počátku tohoto století byl kámen víc jak ze dvou třetin zapadlý v zemi a
právě tohoto roku byl částečně vyzdvižen (asi polovina) a na zadní stranu byl
vytesán letopočet 1908. Prý zde byly tenkrát nalezené také nějaké kosti, které
byly následně zpět zakopány. Teprve až v květnu 1927 byl kámen celý vykopán
a opraven. Na tomto místě stojí dodnes.
Vraťme se ještě k vyrytým postavám. Silueta ženy je v sukni a muž má na hlavě
naznačenou jakousi helmu (?) a v obličeji naznačené oči a ústa. V knize "Umělecké
památky Čech" se můžeme dočíst názor, že se jedná o postavy Panny Marie
a Jana Evangelisty. Skutečnost bude však prostší a bude se jednat o postavy,
které byly účastny tragédii, kvůli které byl tento kámen vytvořen.
Celkem se mi podařily zjistit tři, a to odlišné verze pověsti toho, co se zde
mohlo stát. Zde jsou:
První příběh jakožto možná varianta události není příliš vzdálen příběhu nejznámější
tragické milenecké dvojice – Romea a Julie.
Láska, ta už učinila mnoho lidí šťastnými, ale mnoho lidí také nešťastnými.
V dřívějších dobách bylo v minimu případů na vůli mladých lidí, aby se sami
rozhodli, s kým chtějí vstoupit do svátosti manželské. Rozhodující slovo měla
hlava rodiny. To platilo jak u urozených (u šlechty), tak i u neurozených vrstev,
kde byl nějaký majetek, který mohl být převeden na další pokolení. Tak tomu
bylo také v Kalhově v roce 1535.
Radim byl synem jednoho z největších místních sedláků. Aloisie byla také dcerou
jednoho z největších místních sedláků. Z těchto důvodů by sňatek vyhovoval.
Radim byl jediným synem – grunt by po otci získal on a otec Aloisie by také
dal vysoké věno. Chyba všek byla v tom, že panovalo velké nepřátelství mezi
těmito sedláky. Už si nikdo přesně nepamatoval z čeho svár vzešel, snad ze sporu
o hranice nebo mez.
Amor si nevybírá a tak svým šípem zasáhl Radima a Aloisii. Oba mladí lidé se
milovali, ale rodiče o tom nevěděli a vědět nesměli. Milenci se scházeli tajně
v noci a čím víc se scházeli, tím více se do sebe zamilovávali. Láska byla tak
silná, že překonala strach a svěřili se rodičům.
"Toho pacholka si nesmíš vzít!"
"Tu poběhlici si nesmíš vzít!"
Ozývalo se ze znepřátelených stavení. Vzešlo z toho plno pláče a zloby. Vesnice
se rozdělila na dva tábory. Jedna část stála za jedním sedlákem a druhá za druhým.
Dvou mladých lidí, kteří byli hlavními postavami, se nikdo neptal, co si přejí.
Sebevražda. Co je to? Dobrovolný odchod ze světa, kdy budou takto mrtví "vykázáni
ze společnosti". Pohřbeni budou na odlehlém místě a jejich duše nenajde
spasení. Takovýto byl (nejenom v této) době pohled na sebevraždu. Člověk nemohl
pomyslet na sebevraždu. To bylo něco velice zavrženíhodného.
A přece! Žít bez Aloisie Radim nemohl, žít bez Radima Aloisie nemohla. Co se
přesně odehrálo v jejich mladých hlavách se už nedozvíme. Je však jasné, že
touha a láska byla silnější než odloučení a rozhodli se řešit svůj vztah pro
ně nejlepším způsobem. Vždyť je pohřbí spolu a oni budou odpočívat navěky bok
po boku a jejich láska zůstane nerozloučena a nezkalena.
Oba dva se ve stejnou chvíli probodli dýkou. Naposledy vydýchli a společně zemřeli.
Sebevrahům nepřísluší žádné pocty a byly zakopáni na místě svého skonu. Rodiny
obou nešťastníků pochopily, že ztratily svou krev, smířily se, ale bylo pozdě.
Společně alespoň postavily na místě skropeném nevinnou krví památníček, aby
upomínal na tragedii, která se stala, ale stát se nemusela. Mizerná hranice!
Podle druhé verze pověsti se zde mohlo také udát toto:
Magdalena byla pracovitá žena. Její manžel često vysedával v hospodě, pil mnoho
piva a hrál karty. Někdy se i několik dní neukázal doma. Magdalena z toho byla
nešťastná a tak není divu, že si našla za manžela náhradu a potají se scházela
s Jankem. Možná by to utajila, ale jednoho dne její manžel, protože obzvlášť
velice rychle prohrál peníze, co měl u sebe a na dluh mu nikdo nechtěl půjčit,
přišel domů. Samozřejmě, že mu neušlo, že jeho manželka měla návštěvu, a že
to byl nějaký chlap.
"Kde ho máš, ty nádobo hříšná!" rozkřikl se karbaník na svou ženu.
Následně padlo několik ostrých slov z obou stran a situace se začala vyhrocovat.
Magdalena už pochopila, že se schyluje k nejhoršímu a tak utekla ze stavení.
Její manžel, i když měl v sobě několik piv, běžel za ní. Snad proto, že měl
upito, když ji dohnal, začal jí rdousit. Ženské ruce se brání, tělo se vzpíná,
ale svaly ochabují, dech se krátí. Konec! Magdalena je mrtvá.
Magdalenin manžel byl hrdelně potrestán. Na místě smrti jeho nebohé manželky
postavili pamětní kámen. Byla to ještě puritánská doba, kdy bylo mužské slovo
nadevše, a tak se můžeme jen domnívat, zda byl kříž vztyčen na památku mrtvé,
nebo jako výstraha pro nevěrné manželky. Možná, že pro obojí důvod.
A podle třetí verze se zde mohlo udát také toto:
Dva žoldáci se potloukali krajem. V době bez válek se živili jak se dalo. Většinou
ale kradli a olupovali. Nic jiného neuměli. Jednou šli od Jihlavy do Kalhova.
Po cestě se jim poštěstilo a oloupili kupce. Získali tak měšec plný peněz a
bylo by "spravedlivé", kdyby se o něj rovnoměrně podělili. Byl to
zatím největší lup, co udělali a mamon jim vstoupil do hlavy. Ten, který viděl
kupce dřív, si nárokoval větší sumu, s tím druhý nesouhlasil. V hádkách došli
ke Kalhovu. Zde se chtěli původně uložit na noc. Hádka neustávala.
"Ty hlízo všech falešných chlapů!"
"Ty knechte zrádný!"
Nadávka střídala nadávku a přidala se i tělesná potyčka. Byli to vojáci zocelení
žárem bitev a tak oba měli velkou výdrž. Prali se dlouhou dobu do noci, ale
rána se nedočkal ani jeden. Zemřeli oba dva vyčerpáním ze vzájemného boje.
Ráno je našli vesničané, a protože nevěděli co jsou zač a že kradli, nechali
z peněz, co u nich našli, je pohřbít a udělat památníček, aby upomínal smrt
člověka, i když dvou nehodných.
Na případu tohoto kamenného kříže jsme si mohli udělat obrázek, že k jednomu
kameni se váže více pověstí, které jsou diametrálně odlišné. Která z nich je
nejpravděpodobnější? Na odpověď této otázky není nikdo, kdo by mohl být dotázán.
Jediné co je jisté, je to, že roku 1535 došlo v Kalhově k nějaké vraždě nebo
jiné tragické události.
Autor: Vladimír Staněk
