My máme karavan, tím přes léto jezdíme. Teď jsme byli ve Slovinsku, předtím po celé České republice. Moc se nám líbilo v Českém Krumlově, to je úžasné město. Pak samozřejmě Humpolec, jedno z nejkrásnějších měst na Vysočině.
David Holoubek je fotbalový trenér. Jako hráč hrál na úrovni divize, tedy čtvrté nejvyšší soutěže. Do Prahy odešel studovat FTSV, během toho nastoupil na stáž k mládeži Sparty. V tu chvíli asi netušil, jak dlouhé angažmá ho zde čeká. Na Strahově vedl také dorost U-19, během toho nějakou dobu pracoval i jako učitel na základní škole Marjánka. Později byl asistentem trenéra Sparty v hlavním týmu. Letenské dokonce neplánovaně vedl v pozici hlavního kouče po odvolání Zdeňka Sčasného, na jeho debut se bude ještě dlouho vzpomínat. Sparta porazila Inter Milán 3:1. Za sebou má ještě angažmá v prvoligovém Liberci, či slovenském Ružomberoku. Momentálně je trenérem reprezentační osmnáctky.
Jak velký skok je pro mladého trenéra z Humpolce ocitnout se na Strahově a trénovat mládež Sparty?
Byl jsem mladý, měl jsem ambice a chuť. Ale bylo to samozřejmě složité. Z malého města, najednou začít dělat na Spartě. Na jednu stranu to bylo takové přirozené, nebyl to pro mě skok, který by byl obrovský a nesplnitelný. Ale rozhodně si vybavuju ty pocity, když tam člověk začne dělat, sice to bylo pouze u mladších žáků, ale stejně to nejde zapomenout.
Špičkové tréninkové zázemí…
To zázemí tam bylo v podstatě stejně špičkové jako dnes, co se týká travnatých hřišť a umělých trav. Teď se tam přistavělo druhé patro pro A-tým, v tom je to jiné. Ale už tehdy tam bylo nejlepší zázemí v České republice, ta práce tam byla jednoduše skvělá.
Ve Spartě jste začal trénovat během studia na FTVS. Když se vrátím ve škole o stupeň níž, studoval jste cestovních ruch na střední škole v Jihlavě… Proč zrovna tento obor?
Myslím, že dnes to ty děti mají úplně stejné. Skončí základní školu, něco chtějí rodiče, oni v tom třeba sami plavou, neví kam půjdou. Takové to: nechceš na gympl, tak půjdeš na obchodku…To je klasika. Člověk v tom tak nějak lítal. Já jsem se rozhodl pro cestovní ruch z důvodu, že mě cestování bavilo. Bavilo mě vždy číst, tady se to nějakým způsobem propojilo. Ještě k tomu to bylo v Jihlavě, to bylo takové dobré město, všechno si sedlo, byla také velká podpora od rodičů.
V životě jste ze střední nic nevyužil. Ale kdybyste chtěl, myslíte, že vás škola dobře připravila?
No, myslím že ano. Asi bych se nebál sednout do autobusu s turisty a jet s nimi třeba do Paříže, Mnichova, kamkoliv. Přichystat tu cestu, říkat jim o tom informace, to bych asi byl schopný zvládnout. Takže ta škola mi něco dala. Samozřejmě pak mnohem víc mi dala vysoká škola.
Zdroj: AC Sparta Praha
A co české školství obecně? Vyučují se důležité věci? Často se nevyučuje třeba finanční gramotnost. Vy na to máte dva pohledy, jak z pozice pedagoga, tak studenta.
Ano, přesně tak, vidím to ze dvou pohledů. Myslím, že je tam obrovský prostor zlepšovat se. Je tam několik úhlů pohledu. Třeba otázka podfinancování učitelů, protože oni téměř vždy odejdou do jiné sféry, kde si vydělají lépe. Pak různé předměty, to byl třeba problém u mě, nikdo mě neučil vystupovat před publikem, ten hlasový projev. To jsou různé věci, které by se tam daly zakomponovat. Pak mě trápí ještě jedna věc. Když to dítě je dobré například v dějepisu, ale nebaví ho čeština. Proč neumíme to, že mu tam ten dějepis dáme ve větších dávkách? Teď si samozřejmě uvědomuji, že češtinu musí umět, to je jasné.
Ale to dítě zkrátka musíme směřovat, abychom tu neměli hejno průměráků. Což my Češi jsme, my jsme totálně průměrní. Neděláme ty lidi, co se specializují na něco, co je baví. Ta práce se pak stane jejich koníčkem, to by bylo ku prospěchu celé naší společnosti. Ale to jen takový osobní názor trenéra fotbalu.
Dělal jste i učitele na sportovní škole, takže jste měl ve třídě především fotbalisty. Ale pokud máte přehled o ostatních třídách, jsou celkově hodiny tělocviku a všeobecné tělesné průpravy ve školství dostatečné?
Tohle opravdu nedokážu posoudit. Já dělal pouze ty sportovky, kde jsou ty dotace vysoké, tam s tím problém není. Ačkoli si dokážu představit, že by hodin tělocviku bylo ještě více. Ty normální třídy, tuším, mají asi dvě hodiny tělesné výchovy týdně. Tam je to vždy o tom učiteli, aby i děti, které úplně nesportují, získaly ke sportu nějaký vztah. Aby třeba doma mohly říct, já jsem si šel na tělocviku zaběhat a bylo to fajn, nikdo po mě nekřičel a nechtěl rekordy. Mělo by to být o tom, aby se v tom pohybu cítily fajn, ať už je to míčová hra, běh, plavání, těch věcí je spousta. To by měl být cíl učitelů v normálních třídách.
Zdroj: Facebook
Fotbal jste na profesionální úrovni nikdy nehrál. Říkal jste, že vám chyběly morálně dostačující vlastnosti, takže občas nějaké pivko, diskotéka. Jak to vidíte u svých svěřenců, dá se s tím někdy hrát profesionální fotbal?
Dnes už ne.
Ti hráči si to hlavně plně uvědomují. Dnes už tohle nejde, pokud chce hráč dělat fotbal na vrcholové úrovni, tak jsem přesvědčen o tom, že tomu musí obětovat absolutně všechno. To znamená od životosprávy, tréninkový proces, ale i investování do sebe, psychologie, těch odvětví je celá řada. Spousta hráčů má obrovský talent, ale nedává tomu nic navíc. Jsou tak dobří, že nemají potřebu se zlepšovat, to je ten problém, talent ve vrcholové úrovni není tak rozhodující.
Takže pivo po zápase nestrpíte?
Já v tom úplně nevidím problém, děje se to ve všech kolektivních sportech, že si pivo dají. To se bavíme o profesionálních sportovcích. Že si po skvělém vítězství dají dvě tři pivka, samozřejmě ale, že to není dobré pro regeneraci. Má to ale úplně jiný efekt. Stmelí to tým, má to zkrátka jiné efekty pro kolektiv. Myslím, že je potřeba to vnímat lidsky. Vím, že to není dobrý vzor pro mládež, ale jak už sem říkal, je potřeba na to nahlížet lidsky.
Ve Spartě se na pivo chodilo?
Tam úplně ne. Ten program je vždy hodně nahuštěný. Tedy pokud se šlo na pivo nebo společnou večeři, tak to bylo před sezónou či po sezóně. Ale ty hráči toho mají opravdu hodně.
Ružomberok, Liberec?
Tam úplně to samé. V Ružomberoku si vybavuji, že po nějakém zápase slavil jeden hráč narozeniny. Hráči šli posedět, já za nimi pak přišel. Pivo tam pil snad jeden nebo dva hráči, ostatní kávu, čaj, domácí limonády, dali si dobrou večeři a šli. Ráno byl trénink.
Zdroj: Facebook
A když jste fotbal hrál, jací vám vyhovovali trenéři? Někomu může zvýšit výkonnost, když ho kouč seřve, někdo se z toho může psychicky složit.
Mně vyhovoval takový, jaký se snažím být já. Mám to tak v trenéřině, snažím se trénovat, koučovat a mluvit, tak jako by se to líbilo mně jako hráči. Abych mohl z pozice hráče říct: kámo, tohle je top, to mě baví. Tak takhle se snažím chovat k hráčům na hřišti i mimo hřiště. Takže jsem měl radši trenéry, kteří se mnou uměli mluvit. Pokud na mě někdo hodně řval, tak mi to úplně nevyhovovalo.
Pod rukama vám v mládeži prošlo mnoho fotbalistů, dnes i světových hráčů. Zažil jste i fotbalisty, kteří měli přehnaně vysoké ambice, především pak jejich rodiče? Těch příběhů je celá řada, kariéra pak nedopadá podle představ.
Zažil jsem jich nesčetně. Troufnu si říct, že desítky. Desítky skvělých fotbalistů, kteří byli výborní v žácích, v mladším dorostu, s obrovskými ambicemi od rodičů a jejich vysokým tlakem na trenéry, potažmo celou strukturu klubu. Pak jsem zažil několikrát takové to vyhoření, vyšumění. To je pak šok pro celou rodinu a hráče. Musím říct, že zkušenější trenéři jsme pak očekávali, že tohle nastane. Ty rodiče jsou v tomhle nesmírně zaujatí, to nejsou dobré chvíle pro trenéry, obecně pro celý klub, když tam jsou rodiče, co jsou dost ambiciózní s dobrým hráčem.
Takže rodiče jsou často největší problém…
Přesně tak, oni nikdy nic nehráli, stejně jako já. Ale vidí svého syna v Realu Madrid. On je šikovný, takže oni ho vidí někde ve fotbalovém vesmíru. Dělají jim strašně medvědí službu.
Od mládeže se dostaneme k profesionálnímu fotbalu. Asi se nemusím ptát, jaký zápas berete jako nejpovedenější ve své trenérské kariéře. Ovšem hádal bych mezi dvěma.
To jsou ty evropské poháry, řekl bych výhra doma nad Southamptonem. Ta atmosféra, co tam převládala, na to člověk nikdy nezapomene. Tam byla totálně pozitivní atmosféra od všech lidí napříč. Kdo se pohyboval v okolí sta kilometrů od stadionu, tak posílal pozitivní energii, bylo to cítit.
A jak se rozdávají pokyny hráčům při narvaném stadionu?
Vždycky jsem si říkal, že to nejde. Ale teď už vím, že jde. Člověk s nimi naváže oční kontakt, je schopen komunikovat přes gestikulaci. Trenér je tam i jako podpora hráčů v těžkých chvílích. Zkrátka to jde, dělají to všichni trenéři.
Viděl jsem, jak trenér posílal papírek přes spoluhráče s pokyny.
(smích) U nás to dělal, myslím, Jindra Trpišovský. Rozhodně to jde. Trenér chce třeba změnit celé rozestavení, tak ty hráče musí poskládat, logicky to už přes ten hlas jde obtížněji.
Během angažmá ve sparťanském hlavní týmu jste zažíval i těžké rozhodování s Tiemokem Konatém. Vy jste mu dal šanci, zařadil ho zpět do týmu. Od fanoušků šla velká nevraživost vůči tomuto hráči.
Já jsem se od té nevraživosti fanoušků snažil oprostit, řešil jsem toho hráče. Hodně jsem se s ním o tom bavil. Byl jsem si vědom toho, že kvality má. Všechno jsem řešil s týmem, já se pak rozhodl že ho chceme. Moc to nevyšlo, ale to jsou takové kroky, kdy se člověk rozhodne… Já si za tím stál. Každopádně tu nevoli našich fanoušků jsem dost vnímal, nebudu lhát.
Pozn. red.: Tiemoko Konaté působil ve Spartě několik sezón. V momentě vyřazení v předkole Ligy mistrů v Bukurešti, projevil prezident klubu Steaua o hráče zájem. Kluby se však nedohodly na přestupové částce. Konaté si snažil transfer vynutit, za Spartu odmítnul nastupovat. Následně byl přeřazen do rezervního týmu. Právě David Holoubek dal hráči druhou šanci. Na Konatého se na Letné často pískalo, dnes hraje druhou dánskou ligu.
Zdroj: AC Sparta Praha
S jakou částí kabiny jste to řešil?
Se staršími hráči, to je vždy potřeba konzultovat. David Lafata, Michal Kadlec, Bořek Dočkal… Dohodli jsme, to je přirozené. Člověk se musí ptát kabiny, jinak by tam přinesl rušivý element, a to je špatně. Zkrátka jsme všichni doufali, že jeho zajímavá výkonnost by nám mohla pomoct. Rychlí krajní hráči nebyli a nejsou.
Tomáš Rosický byl vaším svěřencem.
Když vstoupil na tréninkové hřiště, pokud se tam dělalo cokoliv, všichni hráči ho sledovali a měli otevřenou pusu. Sledovali geniálního hráče, absolutně odskočeného od hráčů, se kterými jsem spolupracoval. Nejvíce to bylo vidět v malých hrách. Vybavuji si hru čtyři na čtyři na malém prostoru s brankáři. Já jsem si říkal, tohle jsem ještě nikdy v životě z pozice trenéra neviděl. Tomáš byl fotbalový génius, obrovská škoda těch zranění. On by mohl ještě dnes hrát.
Ve Spartě bylo poznat, i fanoušci si toho všimli, že si jich opravdu vážíte. Vás fanouškovská kultura na fotbale baví?
Rozhodně.
Je to pro mě motivující a zavazující. Na Spartě jsem byl asi patnáct let, rozhodně se tam vrátím. Ať už z pozice trenéra mládeže, béčka, áčka… To není teď důležité, ale zkrátka cítím, že jsem sparťan. Vždy jsem respektoval sparťanské fanoušky, vždy jsem se těšil přijít na Letnou. Oni fandí a podporují ten tým. Když měl podporu, tak to bylo skvělé.
Horší je, když se přestane dařit. Fanoušci tam pak sází tu negativitu. Ta je jasná z pozice výkonu, nemáš výkon, nemáš výsledek… Ale potom to jde úplně jako lavina napříč celým klubem.
Zdroj: AC Sparta Praha
A pochopení pro tu nespokojenost máte? Letos se Spartě nedaří, ale fanoušci nadále chodí ve vysokém počtu.
Letošní ročník je pro mě, co se týče fanoušků, úplně fantastický. Snažím se chodit na každý zápas. Když nejsem na Letné, tak jsem ve studiu. Chodí tam neuvěřitelné množství lidí, to mě překvapilo. Podpora je tam skvělá. Jsem za to moc rád, Sparta má velkou podporu fanoušků, je to příjemné vnímat.
Jak se stavíte k odchodům českých hokejistů do ruské KHL?
V téhle době je to ožehavé téma. Chápu hráče, že třeba nemají smlouvy, tam ji dostanou, oni potřebují peníze, ta kariéra je krátká. Chápu lidi, kteří říkají, že to je blbost, protože Rusové okupují cizí území. Nikomu se to nelíbí, to je pochopitelné. Je to těžké, je to spíš na rozbor nějakého politologa. Určitě ne fotbalového trenéra, já si to umím vyhodnotit na a), b), ale abych tady kázal rozumy, na to se nepovažuji.
Netajíte se tím, že zahraniční angažmá je váš sen. Jak jste na tom s jazyky?
Dobře. Anglicky samozřejmě umím. Dříve jsem ovládal i francouzštinu, ale od svých dvaceti let jsem ji nepoužil. Dvacet let to někde ve mě spí, to mě mrzí.
Teď to zase převedu na Spartu. Myslíte, že tam může být alespoň malá jazyková bariéra a problém při angažmá zahraničního trenéra Priskeho? Čistě teoreticky.
Když to převedu do vaší práce, kdybyste tady měl zahraniční tým, zahraničního šéfa, mluvilo by se pouze anglicky. Byl by to problém?
Problém ne, ale standardní by to nebylo. Záleží na člověku.
Jasně, je spousta lidí, kteří by toho uměli zneužívat. Za mě je to o celé kultuře toho klubu a celého jeho prostředí. Já v tom nevidím vůbec žádný problém. Ale dokážu si mezi řádky vyčíst, že spousta hráčů to může mít jako takový únik: tyjo, on mi něco říká, já tomu úplně nerozumím. Za mě je to ale úplně v pořádku, nemám s tím žádný problém. Ale zase řeknu, dokážu si představit, že toho dokáže někdo zneužít.
Zdroj: Instagram
Pochvaloval jste si slovenské angažmá, ale Praha je Praha. Kde s v ní citíte jako doma?
Skvělá otázka. Co mám rád, je Podolí a Braník. Přes léto jsem pravidelně chodil jednou, dvakrát týdně na procházky. Šel jsem se projít takovými uličkami, které jsem ani nevěděl, že tam jsou. Jsem z Prahy 4, Podolí a Braník jsou pro mě úchvatná místa. Je to u Vltavy, opravdu hezké. Tam se opravdu cítím skvěle, žijeme tam nějakých patnáct let. Samozřejmě mám rád centrum Prahy, to je skvost. Ale doma se cítím na Praze 4.
A jiná místa po světě? Čistě turisticky.
My máme karavan, tím přes léto jezdíme. Teď jsme byli ve Slovinsku, předtím po celé České republice. Moc se nám líbilo v Českém Krumlově, to je úžasné město. Pak samozřejmě Humpolec, jedno z nejkrásnějších měst na Vysočině.
Teď jste koučem reprezentační osmnáctky, to je také mnoho cestování. Co vám utkvělo nejvíce v paměti?
Řekl bych teď asi to nejčerstvější, to mě dost ovlivnilo. Byli jsme v Nordsjællandu na týdenní stáži. Bylo to skvělých sedm dní u výborného týmu dánské ligy. Tato zkušenost mi zůstane dlouho v hlavě.
Vzdělání trenéra je dnes nutností. Máte přehled, kolik se změnilo od doby, kdy jste si dělal C licenci?
Dnes se tréninky mohou dělat počítači, může se to dělat formou animace. Tréninky se mohou nahrávat, mohou se vyhodnocovat. Úroveň je jiná, dřív bylo všechno na papíře. Vzdělávání trenérů se obrovsky posunulo, stejně jako všechno. Jde to hodně nahoru, teď jsou i datové analýzy, gps systémy… Člověk se musí posouvat a vzdělávat.
Zdroj: Facebook
Dopředu jste si měl promyslet otázku, jaký nejbizarnější dotaz jste dostal od novináře. Ať už na tiskovce nebo při rozhovoru.
Dobu jsem o tom přemýšlel. Nikdy jsem žádnou bizarní otázku nedostal, aby mě to nějak utkvělo v hlavě. Nic takového mě nepotkalo. Nejnáročnější tisková konference pro trenéra je ta, co je po prohraném zápase, nebo po absolutně nepovedeném výkonu. Tam člověk jde, je to strašně nepříjemné. Musí se zvažovat ochrana kabiny, ochrana hráčů. Třeba vím, že hráli špatně, ale za tři, pět dní, za týden se hraje znovu. Tam musí trenér odpovídat novinářům opatrně, aby to nerozbilo ten tým.
A na závěr. Predikce umístění v letošní Fortuna lize?
1. Slavie
2. Plzeň
3. Sparta
4. Liberec
máme to chápat, jako návrat holubice, když výsledky místních jsou tak ne veselý ?!? 😀