Ve spoustě našich národních pověstí a pohádek vystupuje jako hlavní postava vyslanec pekla. Nikoliv však děsivý Krampus, anebo biblicky přísný ďábel, nýbrž čert s vlastnostmi typického „čecháčka“. Někdy „švejkuje“, jindy je přímo natvrdlý, ale občas umí být i „vyčůranější“ než leckterý právník. Dokáže sice neuvěřitelné věci, ale když nemusí, tak se nepředře.
Také u nás na Zálesí se to podle zdejších pověstí takovýmito čerty jen hemžilo. Pár míst, kde prováděli, a možná ještě provádějí, své pekelné kousky, Vám připomene tento příspěvek.
Tak se pohodlně usaďte, upravte si velikost textu a jas obrazovky, ať si nezkazíte oči, a pojďte se začíst do příběhů, v nichž se prolíná minulost a současnost, láska a nenávist, dobro a zlo.
Čertova skála na Melechově
Na jižním svahu majestátního vrchu Melechova, nad samotou Rohulí, stojí osamělá skalka, která je taková divně šišatá a hranatá, až lidem připomíná čertovu hlavu.
Filiálku pekla u ní provozoval velmi schopný čert, který se nejvíce proslavil vytvořením oblíbené posázavské turistické destinace, Stvořidel.
Stalo se to tehdy nějak takto…
Sedlák Matěj z Meziklasí tuze záviděl každému, kdo měl nějaký úspěch. Nejvíce pak svému bratrovi Tondovi, žijícímu na druhé straně sázavského údolí, ve Vilémovicích, který vyženil velký dvůr, se ženou měl mnoho dětí a jeho pole byla krásná, úrodná. Matěj zdědil odranou chalupu, dětí mu přáno nebylo a malá políčka na svahu Melechova byla samé tvrdé kamení. Jen ženu Markétu měl k nezaplacení, ale pro svou zahořklost to neuměl ocenit.
Jednou ta nenávist Matěje přes noc tak vytočila, že se před obědem vydal na Melechov na houby. Ale jelikož měl tak velkou pifku na celý svět, tak jen chodil lesem, zlostně mumlal a kopal do prašivek. Ani si nevšiml, že kolem sklárny na Rohuly došel až ke skalce, před kterou se na lehátku s flaškou piva v srpnovém slunku opaloval čert. Rohatec vycítil „hejla“, navlékl sako, rozložil další lehátko, vyndal láhev koňaku, a než se zapadající slunce dotklo věže ledečského hradu, byli rohatec a ojíněný sedlák domluveni na „službičce“.
Po setmění už se po Matějových polích proháněly separátory kamenní, kterým se plnily korby nákladních vozů. Jejich strašný lomoz vzbudil Matějovu ženu Markétu a ta zas vzbudila svého namol zpitého muže, kterého vykázala po jeho příchodu domů ke spaní na lavici v kuchyni. S pomocí pár facek a litru kafe z něj dostala, na čem se s čertem domluvil.
Z několikastránkové pekelné smlouvy moc chytrá nebyla, ale nakonec přece jen našla, že čert byl až moc sebejistý a ve smlouvě uvedl, že převeze kamení z Matějových meziklasských polí na Jakubova vilémovická za jedinou noc, respektive do kohoutího zakokrhání. Pokud by to stihl, odnesl by si Matěje do pekla, aby tam do skonání světa pečoval o parogenerátory, napojené na reaktory plné hříšných duší.
I když Markétu její muž občas pěkně štval, přece jen jej ještě měla ráda, nebo už na něj byla až moc zvyklá. A tak vletěla do kurníku, kde však byly jen slepice a pár kohoutích per. Rychle běžela k sousedům, vyhlížejícím vyděšeně z oken na to ďábelské divadlo, ale ani u nich kohouta nenašla. Čert holt nebyl z nejhloupějších.
U sousedů na dolním konci vsi však přece jen Markéta našla záchranu. Jejich malý Honzík měl totiž na poličce nad postýlkou kohoutka na klíček, který po natažení poskakoval, zobal, ale také kokrhal. Za slib pytlíků bonbónů a krabičky práskacích kuliček byl Honzík ochotný Markétě kohoutka zapůjčit. Ta s ním vyběhla na políčka, kde však již bylo kamení sebráno
Ale v údolí Sázavy, kterým začalo prozařovat svítání, ještě hučely plně naložené náklaďáky, brodící se řekou na druhou stranu. Markéta hned natočila kohoutka, ten poposkočil, zazobal kolem sebe, roztáhl svá plechová křídla a chraplavě zakokrhal. Vmžiku se nákladní auta ztratila, jen naložené kamení z nich v řece zůstalo.
Lidé z okolí nejdříve nadávali, že kameny zhoršily splavnost řeky. Někteří z nich dokonce začali balvany z vody vytahovat a lámat na stavby. Ale nakonec vzali místní kamenité koryto řeky na milost, zvláště když jej natolik pohltila příroda, že již nešlo poznat, že se jedná o čertovské dílo.
A tak se dnes za krásou Stvořidel sjíždějí Posázavským Pacifikem, auty a koly turisté ze širého okolí a poslouchají v kempech rozličné verze příběhu o tom, jak toto kouzelné místo vzniklo.
Čertovy kameny u Čejova
Než začne silnice z Čejova do Leštiny stoupat ostrými serpentinami po svazích Čejovského kopce, míjí po pravé straně rozsypanou skálu s otiskem čertova kopyta.
Kdysi dávno se prý sedlák Maršík z Čejova navečer sháněl po svém nejmladším synkovi Vojtovi, který měl za úkol na škarpách leštinské cesty napást kozu.
Vojta, „puberťák jak vyšitý“, se stále nevracel a Maršík už tušil, že zase vyvedl něco „telecky blbého“, a proto se za ním vydal. Navíc se sbíralo na bouřku a někde blízko už se zablýsklo a zahřmělo.
Nemusel hledat Vojtu dlouho. Kluk seděl na okraji cesty a vytřeštěně hleděl na rozpukanou skálu, na jejímž povrchu žhnul rozpálený důlek.
„Šel jsem s pískem. Vokázat malýmu les… Šmarjá, táto. Šel jsem na malou. A když jsem se vrátil, tak zrovna na naší koze jezdil čert. Zařval jsem na něj, jestli není vadnej, ať z tý kozy sleze, dobytek jeden. A von se leknul. A pak zařval. Pak skočil s kozou na tu skálu. Pak to hrozně bouchlo. A když zmizel dým, čert byl pryč a po koze ani vidu.“
Maršík chvíli zpracovával Vojtova slova. Dělá si ten kluk legraci? Neutekla mu koza, když ji vyděsil blesk?
Takhle chvíli přemýšlel a koukal na Vojtu, který byl někdy „na pár facek“, ale přece jen docela hodný kluk. Vzal jej tedy v podpaží, řekl, že je dobře, že se nic nestalo jemu, a vedl jej domů, protože už začínalo pršet a stále více hřmět.
Čertovo kopyto u radňovské železniční zastávky
Dříve ještě nebylo tak běžné řešit Vánoční dárky nákupem přes internet. Když v Humpolci neměli nic, co by se Vašim blízkým líbilo, objeli jste okolní města. Tedy, pokud Vám někdo z blízkých stál za tu anabázi po přeplněných obchodech.
Takhle jsem jednou koupil pěkný dárek v Havlíčkově Brodě. Spokojen, že mám vánoční nákupy „z krku“, vracel jsem se domů lokálkou Humpolačkou, kterou mám raději než autobus.
Bylo zrovna Mikuláše, a tak jsem se ani moc nepolekal chlápka s čertovskou vizáží. Tedy, dokut neukázal odznak a průkazku revizora, neboť jsem z jízdenky během cesty bezděky užmoulal sotva čitelnou kuličku. Naštěstí „mi to prošlo“.
Smůlu měl pán, který vypadal jako starý rocker. Revizor jej upozornil, že jeho jízdenka již podle nových pravidel neplatí, jako dříve, čtyřiadvacet hodin po nákupu, nýbrž jen do půlnoci dne nákupu. Už to začalo rockera vytáčet. Když jej však revizor požádal, aby mu ukázal doklad, podle kterého mu naúčtovali na brodském nádraží důchodcovskou slevu, že na jeho vtípky, že mu je sto devadesát pět let, není zvědavý, rocker vybuchl.
Začal řvát nadávky staré, jak z dob maršála Radeckého, a že zrovna rozhlas ve vlaku hlásil zastávku na znamení Radňov, zmáčkl signalizaci k zastavení. Revizor nebyl ze zbabělců, ale na rockera silou neměl.
Ještě jsem viděl rockerovu motorkářskou bundu mizet v údolí Nohavického potoka a pak mě oslnil záblesk, který doprovodilo mohutné zahřmění.
Revizor jen dodal, že dědka asi vzal čert a dal znamení strojvůdci, aby pokračoval v jízdě.
Zapomněl bych na tuto příhodu, kdybych následující léto neprocházel s bratrem údolím mezi Dobrohostovem a Radňovem. Na okraji jedné louky nad potokem jsme narazili na dřevěný ukazatel, pod nímž na zemi ležel velký placatý kámen s otiskem čertova kopyta.
Že by toho divného rockera tehdy vážně vzal čert, anebo byl čertem on sám? Kolik to tehdy revizorovi říkal, že mu bylo?
