Pro všechny, kteří cestují hromadnými dopravními prostředky (ale nejen pro ně).
Zhruba před dvaceti lety jsem cestovala dálkovým autobusem trasa Praha – Horní Planá. Po mém přistoupení v Táboře se najednou ozval z reproduktoru šoférův hlas: “Vítám vás na palubě našeho autobusu. Jmenuju se “XY”, jsem pilotem tohoto vozu a vaším průvodcem. Doufám, že naše společné cestování proběhne bez nehody a že spolu strávíme pěkný den.”
Nevěřícně jsem koukala po svých spolucestujících, co oni na to, a sama jsem nechápala, co se to vůbec děje. Ovšem překvapení nebralo konce. Po celou dlouhou cestu nám řidič poutavě vypravoval o jednotlivých městech a vesnicích, kterými jsme projížděli, a kromě historických faktů, pověstí vážících se k oblasti, různých zajímavostí apod. své povídání opepřoval nesčetnými vtipnými průpovídkami. Ze zdlouhavé úmorné cesty se tak stala příjemná projížďka, ba dokonce by se dalo říci – poznávací zájezd. Jenom mě mrzí, že se s tímto řidičem již nikdy nesetkám – už bude v důchodovém věku a možná, že také pilotuje až tam někde nahoře.
Při cestování lze zažít různé historky, někdy veselé, někdy spíše s hořkou příchutí. Záleží ale pouze na nás lidech, jak si cestování dokážeme zpříjemnít nebo znechutit. Snad někoho zaujmou postřehy několika účastníků tramvajové dopravy, tak jak se s nimi svěřili v knize “Slepičí polévka pro duši”.
Příběh první
V tramvaji na místě, kde jsou situována sedadla proti sobě, seděla mladá žena s holčičkou a proti ní starší paní se zavázanou nohou a francouzskou holí. Dítě bylo velmi živé a vysloveně se bavilo tím, že paní neustále kopalo do postižené končetiny.
“Napomeňte, prosím, dcerku, ať mě pořád nekope,” obrátila se na matku zraněná paní.
“Nemůžu. To dítě má bezstresovou výchovu,” odvětila s výrazem převahy přemoudřelá maminka.
Chlapec v roztrhaných džínách, s dlouhými vlasy a naušnicí v uchu, který stál celou dobu nad nimi a se zájmem vše sledoval, vyndal z úst žvýkačku, přilepil ji mladé matce na brýle a pěkně nahlas na celou tramvaj prohlásil:
“Já mám taky bezstresovou výchovu,” a hrdě vystoupil.
Příběh druhý
Nastoupila jsem do tramvaje číslo 26 směrem na Strašnice a jak to bývá, tramvaj byla narvaná k prasknutí. Probojovala jsem se k místu, kde je možné použít průkaz ZTP, jehož jsem už deset let vlastníkem. Dívka, která tam seděla, zatřepala naušnicí v nose, znuděně vzdychla, ale vstala. Poděkovala jsem a usedla. Přede mnou seděl mladší, slušně vyhlížející mladík a civěl z okna.
Jízda probíhala celkem klidně až do stanice Flora. Pár lidí vystoupilo, pár nastoupilo a mezi nimi ONA. Bylo jí asi tak padesát. Stoupla si těsně k mladíkovi a čekala, čekala, ale nic se nedělo, nikdo se nezvedal.
Dámu přešla trpělivost a začala: “Ta mládež, žádný vychování to nemá…”
Čekala jsem, co se bude dít dál. A dělo se: “Nechceš zvednout zadek, mladej?”
Mladík se začervenal, zašátral po svém boku, vytáhl dvě berle, těžce se postavil na své jedné noze a tichým hlasem se omluvil. Ona dáma ztuhla a její bojová řeč ustala. Jen koukala kolem sebe, jako by mezi lidmi hledala pochopení. Vstala jsem a přes mladíkův protest jsem mu nařídila, aby si sedl na mé místo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale oné dámě jsem poručila, aby si okamžitě sedla, když o to místo tak stála. A dala jsem jí jednu snad dobrou radu – aby příště slušně požádala o místo, neboť i mladí lidé mají někdy právo sedět. Bohužel.
Příběh třetí
Stalo se to v tramvaji číslo šestnáct. Přijížděla Korunní ulicí, nacpaná jako vždy k prasknutí. Mačkám se vzadu na plošině, lidi se mračí a tam někde vzadu mezi nimi pláče dítě. V té chvíli se ozve z amplionu hlas řidiče: “Ale ale, kdopak se to tady zlobí? Pročpak pláčeš? To nesmíš, to by se nám špatně jelo…”
Tramvaj ztichla a zpozorněla. Dítko ovšem ne. Ale ten pán, který to odpoledne řídil, byl báječný. Opět zapnul mikrofon a začal znovu domlouvat mrňousovi. Dítě, které už nebylo zase tak moc malé, zřejmě pochopilo, že se mluví k němu, a přestalo plakat. A tramvaj rázem ožila.
I když byla narvaná, všichni se začali usmívat. Náš tramvaják se nám občas omluvil, že musel najednou zabrzdit – a vlastně ani zbytečně necinkal na ty, co se mu pletli do cesty. Najednou se mamina s tím původně uplakaným dítětem zvedla k obchodu. Pan řidič opatrně zastavil, otevřel dveře své kabiny a povídá: “To jsem rád, že se ti tady líbilo. Vím, že až spolu pojedeme příště, tak už určitě nebudeš plakat.”
A prcek se usmál, měl pusu od ucha k uchu, vedoucí vozu taky a my ostatní – taky.
