Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.
Tennessee.
Samozřejme to není tak jednoduché, říct že tohle dělat nebudu – a přestat. Nejdřív musím najít něco jiného. Jak dlouho to trvalo se už nepamatuju, jezdil jsem na východ a na západ a zas na východ a zpátky. To už jsem věděl, že tohle nemá s romantikou nic společného, leda snad romanticky znějící jména míst podle dálnice. Projel jsem několikrát bájné Tennessee, viděl jsem Nashville i Memphis, silnici skrz. Není čas se zastavit, není čas se jít někam podívat. A i kdyby čas byl, s touhle obludou tam stejně nemůžu. Viděl jsem u silnice ceduli zvoucí k návštěvě ranče Loretty Lynn, krápníkových jeskyní v Missouri, pozvání k prohlídce starého Saint Louis a co já vím co ještě. Neviděl jsem nic, jen ty dálnice a sem tam se přihodilo něco pro zpestření.
Jako třeba tenkrát v Tennessee, vezl jsem jakési krabice, už ani nevím odkud a kam všude, jedno z dodacích míst bylo Knoxville, Tennessee. Sjel jsem z dálnice k benzínové pumpě, protože pumpaři jsou přátelé ztracených řidičů a nejlepší zdroj informací. Tady byl ale i pumpařův rozum krátký, adresu znal, ale zapřísahal se, že tam žádný podnik kam bych to snad mohl vézt není, nikdy nebyl a nikdy nebude. Kde tu jistotu vzal nevím, ale bylo to tak. Tak tedy druhá cesta, zatelefonovat tam. Dovolal jsem se a dozvěděl se, že mám jet rovně a pak doprava a doleva a kousek rovně a nalevo to je. Nebo tak nějak. Jel jsem tedy rovně a pak doprava a doleva, koukám nalevo a – nic. Už jsem jel dlouho, jedu listnatým lesem, nic. Projedu zatáčkou a přede mnou je železniční most. To by nebylo nic divného, kdyby ten most byl nade mnou, místo přede mnou. Byl to jeden z těch hodně, ale hodně nízkých mostů, byl tak nízký, že jsem měl koleje přímo před očima. Co teď? Za mnou auta, řidiči, ta hovada blbá troubí, jako bych se tam moh nacpat. Jediná možná cesta byla doleva odbočujíci silničkou, úzkou tak, že jsem jel všemi koly najednou po krajnicích. Začaly se objevovat domky, vypadalo to jako nějaké letovisko, lidé se sbíhali, svolávali se, protože takovou atrakci tam ještě neviděli.
Vzpomínám jak se mne kdysi někdo zeptal co děláme, když se ztratíme ve městě. Já odpověděl žertujíce, že to se pak musí jet pořád rovně, dokud člověk nenarazí na fotbalové hřiště. Jako kluk jsem ztrávil mnohé prázdniny ve Starých Splavech u Máchova jezera, vlastně v takové miniosadě pěti chat za vesnicí. Tam vedla přesně stejná cesta a na konci u chat bylo kýžené fotbalové hřiště. Teda ve Splavech bylo, v Knoxvilu ne. Co naplat, pojedu dál rovně a … co vlastně a? Přijel jsem ke křižovatce, takové T ze silniček jako ta má, když jsem zatočil projel zadek trajleru břízovým lesíkem. No tenkrát to byl hodně mladý lesík a jak jsem ho tak po mém zásahu viděl už asi nezestárnul.
Stál jsem tedy v té nožičce T a zamýšlel zacouvat za roh a pak rovně tam, odkud jsem přijel. Bohužel, statný topol na rohu měl na věc jiný názor a jasně mi dal najevo neochotu k přemístění. Místo 90 stupnů za roh jsem couval jen asi 45, do jiného lesíka. Po mém odjezdu to tam vypadalo jako po manévrech spřátelených vojsk, ale já byl na cestě zpět. Dojel jsem zase k té „mé“ pumpě, znovu telefon a dověděl jsem se, že mně viděli jet dvakrát kolem a teď se dohadují kde jsem se tam za nimi otočil, protože tam je nízký most a cesta doleva co nikam nevede. Uprosil jsem je ať čekají na silnici a zastaví mně až pojedu. Pak se to vyjasnilo. To místo si pamatuju, jel jsem dvakrát kolem. Potíž je v tom, že tady v Americe se na čísla na budovách moc nedá, podle toho jsem se orientovat nemohl. Fabriku jsem neviděl. Skladiště tam bylo, ale takové, co si tam lidi pronajmou místnost velikosti garáže, ono to tak ostatně i vypadá.
Tak to je příběh z Tennessee. Ten stát se vyznačuje nejen country music, ale taky strašně přísnými – já nevím jak je nazvat česky. Nejsou to policajti, řidiči jim říkají prostě DOT, to je zkratka z Department of Transportation.
Ti sedí na váhách i jinde, někdy si dají k dálničnímu odpočivadlu ceduli, že všechny traky musí odbočit a oni tam sedí a kontrolují papíry a taky technický stav trucků. Pokud nezastavíte jsou okamžitě za vámi, už to tam bliká čím se dá, a je to drahýýý.
V Tennessee jsou to obzvlášní mrchy, jen krok za těmi v Connecticut. Stát je to dlouhý asi 490 mil ( 780 km ) a u každého odpočivadla tam maji ceduli, že všechny traky musí zastavit. Cedule jsou tam napevno, na sloupcích zapuštěných do země. Původně se dala přes ně sklopit dvířka, která nápis zakryla, aby jako všichni věděli, že tady se zastavovat nemusí. Zub času, ruce nenechavců, možná i sami DOT všechna ta dvířka odstranili, takže člověk neví kde odbočit má a kde ne. Odbočuje tedy všude i když ví, že z devadesáti procent zbytečně, ale riskněte to. Takoví jsou v Tennessee.
To v Connecticut se mi stalo něco jiného. Jel jsem na západ po pěti dnech čekání na náklad domů a protože jsem byl první den na cestě byl můj logbook v pořádku. Na vjezdové váze do Connecticut je kontrola. To už jsem slyšel v rádiu, ale protože jsem měl vyjímečně všechno v pořádku klidně jsem jel dál. Byla tam příšerná fronta, trvalo přes půl hodiny než jsem přišel na řadu a bez ptaní na mně ten člověk zařval, abych zaparkoval a šel támhle k tomu co tam píše.
Zaparkoval jsem, jdu k tomu co támhle píše, tam zase fronta jak na maso. Když jsem byl konečně na řadě začal mi vypisovat pokutu za neplatný log book. Já na to, že log mám v pořádku a jak on to může vědět, když ho nikdo nekontroloval. Navrhnul jsem mu, že ať jde se mnou a přesvědčí se sám. On mi udělal protinávrh, že mi napíše malou pokutu když tam nepůjdem, protože určitě v pořádku není. S těmihle lidmi se normálně nehádám, vychován Veřejnou Bezpečností, ale tentokrát jsem trval na svém. Nešel se mnou, ale na místě mi suspendoval povolení k vjezdu do Connecticutu. Proč, to jsem se nedozvěděl. Nastala ta pravá šaškárna, protože jsem se začal okázale připravovat k dlouhodobému pobytu na místě. Nejdřív jsem se zeptal, zda tam mají nějakou kantýnu, protože už začínám mít hlad. Osopili se na mně, cože si myslím, oni že mi nic nedají i kdyby měli. A já zase, že co teda budeme dělat, protože odjet bez toho povolení nemůžu, pěšky nepůjdu, protože to se na dálnici nesmí a krom toho je to daleko. A že se teda o mne musí starat, protože jsem vlastně jejich vězeň. To je zarazilo a nabídli mi, že mně do toho vězení rádi odvezou. Já na to, že to je fajn, já jen zamknu trak a jsem zpátky, no a z čeho jsem obžalovanej, protože já to musím zavolat na podnik, aby si přijeli pro trak. Vůbec jim nedošlo že je to blbost, protože s trakem nemužu odjet ani já, ani nikdo jiný, když má suspendované povolení. Místo toho mi zase povolení obnovili a vyhodili mne. Té nálepky na dveřích celou dobu nikdo nedotkl a dotyčný papír byl v deskách v traku. Na to si nikdo nevzpomněl.
