Potopení Titanicu zaměstnává fantazii filmařů už velmi dlouho. Málo se však ví o jiné tragedii, která se odehrála před osmdesáti šesti lety, v roce 1915.
V Evropě v té době byla světová válka, děly se důležité věci, pak na konci války vznikla republika, a tak se na tuto událost pozapomnělo.
Společnost Western Union Company v Chicagu v té době zaměstnávala mnoho Čechů. Každý rok v červenci hradila svým zaměstnancům dvoudenní výlet parníkem na jezero Michigan. Také toho roku, 1915, se měl výlet konat. Byl ohlášen na sobotu 24. července. Společnost najala několik lodí, které měly plout z Chicaga do Michigan City, kde účastníci měli prožít dva dny. Později byl tento den nazýván Černou sobotou.
Očekávalo se, že přijde asi čtyři tisíce lidí. Byly připraveny čtyři lodi – Eastland, Theodore Roosevelt, Racine a Rochester. První v konvojiměla plout loď Eastland. Již ráno v sedm hodin se začala plnit veselýmivýletníky. Někteří šli do podpalubí na snídani, jiní zaplnili herny, a jiní zůstali na palubě. Mírně pršelo, ale zdálo se, že se počasí vyjasní. Všichni, muži, ženy, celé rodiny, měli svoje nejlepší nedělní šaty, jak to tehdy bývalo zvykem. Na palubě hrála hudba.
Po půl osmé si pasažéři povšimli, že se loď kolébá a naklání se. Nikdo si toho příliš nevšímal. Někteří se zasmáli, jiní se nerušeně bavili dál. Pak se loď naklonila ještě víc směrem k vodě, od břehu. Lidé začali panikařit, i ti, kdo před tím o naklánění lodi žertovali. V 7:50 se loď položila na bok. Pak se vzápětí se převrátila. Na lodi bylo v tom okamžiku tři tisíce lidí. Ti, kdo byli právě uvnitř v kabinách a hernách, byli uvězněni jako v pasti.
Lidé z obou palub se náhle octli ve vodě. Plavci se pokoušeli dostat se ven, neplavci se jich zoufale chytali, vypukl nepředstavitelný zmatek. Nebylo lehké dostat se na břeh. Dospělí i děti bojovali o život. Ti, kteří byli v podpalubí, na tom byli nejhůř. Ačkoliv okolo byly ostatní lodě a čluny, nebylo možné zachránit všechny.
Ti, kteří se zachránili, pak vyprávěli. Vincent Dubek, zaměstnanec Western Electric Company z Cicera, byl na palubě se svou ženou Kateřinou, dcerou Kateřinou a dvěma syny, 15 a 9 let. On a devítiletý syn se zachránili, ostatní z rodiny se utopili. Svoji ženu, dceru a staršíhosyna již naživu neviděl.
Bedřich šimonek, syn známého zubního lékaře v Chicagu, byl v podpalubí. řekl později:
„Každý byl v dobré náladě a těšil se na výlet. Pak se loď začala naklánět. Dělali si z toho legraci, až se loď prudce naklonila. Piano se převrátilo, rozlomilo se a zabilo asi 20 lidí. Voda začala zaplavovat loď. Já jsem dobrý plavec a snažil jsem se udržet si hlavu nad vodou. Drželo se mě asi šest lidí a táhli mě dolů. Když jsme se potopili, pustili mě a já jsem se mohl zase dostat na hladinu. Vyplaval jsem oknem a plaval jsem ke břehu, kde mě provazem vytáhli.“
Zahynuly celé rodiny. Mezi obětmi bylo najvíc žen a dětí. Později se zjistilo, že zahynulo 812 lidí. Asi třetina obětí byli Češi. Trvalo to několik dní, než se podařilo vylovit všechna mrtvá těla z řeky. Zpráva se brzy roznesla po českých čtvrtích Chicaga, Cicero, Hawthorn, Morton Park, Plzeň, Česká Kalifornie. Již asi v devět hodin ráno toho dne přicházeli první zachránění do svých domovů, zabalení do pokrývek, v potrhaných mokrých šatech. V následujících dnech se v české komunitě konalo více než tři sta pohřbů.
Snad jen několik případů z mnoha: Dvojice, která se měla brzy brát, Ervin Nádeník z 1830 S. Hamiln Ave. a Anna Reboutová z 3159 S. Millard Ave., byla pohřbena společně. John a Frances Salákovi zemřeli tak, že Frances se utopila a John dne 27. července spáchal sebevraždu svítiplynem..
Celá rodina Jiřího šindeláře z 4537 W. Jackson Boulevard zahynula, zůstala jen babička, která na výlet nejela.
Rodina Jamese Fenika z 5526 West 23. ulice v Ciceru také zahynula celá, a stejně tak i rodina Jamese Novotného z 5527 W. 24. ulice. Jeho manželka Anežka, desetiletá dcera Marie a sedmiletý syn William utonuli zároveň s otcem. Williama vytáhli z řeky velmi pozdě a jeho mrtvolu v márnici si nikdo nevyžádal. Tisíce lidí prošlo okolo těla č. 396. V novinách byly fotografie, každý o něm věděl. Nakonec po několika dnech jej poznali jeho spolužáci Walter Čech a Frank Jeřábek, a jeho babička Martínková. Malý William se stal symbolem neštěstí, a jeho pohřeb byl nejslavnější a nejkrásnější ze všech, pokud se při pohřbu dítěte dá o kráse mluvit. Pohřeb organizoval Český pomocný výbor v České svobodomyslné škole Vojty Náprstka na Homanově ulici. Organizovali jej i mladí Sokolové a zpíval sbor Národní sokolské organizace.
Frank Doležal z 2802 S. St. Louis Avenue byl také těžce postižen. Byl na výletě se svojí ženou Josefinou, dcerami Marií a Ludmilou a s tříletým synem Františkem. S nimi byla i babička paní Drnková. Všichni seděli uvnitř lodi. Když přišla první vlna vody, Frank se chytil zábradlí, kterého se držela i babička Drnková. Josefina Doležalová se dvěma dcerami zmizela v kalných vodách, ale Frank Doležal slyšel volání malého Franka a zachytil jej. Nakonec byli s obtížemi zachráněni. Manželku a dvě děti našel později v márnici.
V řece se odehrávaly stovky podobných scén. I ti, kteří sezachránili, se chtěli vrátit a hledat své blízké.
Vyšetřování ukázalo, že katastrofu zavinila nedbalost, špatná práce a chamtivost. Loď byla majetkem St. Joseph Transportation Company. Loď kontrolovali vládní inspektoři, ale všichni, včetně kapitána a posádky, ignorovali bepečnostní předpisy. Nejdříve v Clevelandu byla loď pourčitou dobu používána jen na dopravu nákladů. Byla špatně zkonstruována, měla špatně rozloženou váhu, těžiště bylo vysoko. Pak ji převezli do Chicaga, kde dostala povolení k přepravě cestujících. Kapitán Harry Pederson přiznal, že existovala tajná úmluva mezi státními kontrolory a majiteli lodi, že loď může přijmout víc cestujících než by bylo legálně povoleno. V červnu 1915 dostali majitelé povolení přepravit 2500 cestujících. Onoho dne však bylo na lodi lidí ještě víc než bylo oficiálně povoleno. Eastland byla první v konvoji a tak byla nejdříve
naplněna. Předpisy se prostě ignorovaly. Nádrže na zátěž byly poloprázdné. Měla v nich být voda, která by udržela loď ve správné poloze. Pumpy však byly rozbité a nefungovaly, a tak se nepumpovalo. Nedělaly se žádné opravy, protože loď se vlastně vůbec neměla používat.
Několik zaměstnanců lodní společnosti, včetně kapitána Harry Petersona a celé posádky, bylo okamžitě zatčeno a později souzeno. Když policie odváděla posádku těsně po katastrofě, chtěli je lidé lynčovat.
Při zkáze Titaniku zahynulo 1300 lidí, a dodnes se na to vzpomíná. Jakým by potopení Eastlandu bylo tématem pro film nebo pro literaturu faktu!
Více informací o katastrofě najdete třeba na http://www.eastlanddisaster.org
