Návraty Jana Buriana k jeho deset let starým fejetonům
2.12.1991:
už jsem Ti dlouho nepsal, nějak jsem si trapně myslel, že dárky pod stromeček nejsou tak důležité, snad jsem ani nic zvláštního nepotřeboval nebo jsem neměl čas, nevím. Jednou, asi před deseti lety, jsem měl chuť to udělat, ale jel jsem shodou okolností taxíkem a taxíkář řekl, že si se ženou žádné dárky nedávají, protože se stejně nic pořádného nedá koupit a oni vlastně všechno mají. To mě tak rozhodilo, že jsem na Tebe zapomněl. V posledních letech toho smutného režimu jsem Ti pak místo dopisu raději zpíval svou Předvánoční koledu a měl o Tebe strach:
Zas budou vánoce
Kdekdo je před problémem
Jak urvat alespoň
Tu hvězdu nad Betlémem
Jak vyhrát na frontě
A sehnat to co není
Zas budou vánoce
Ty svátky zapomnění
Zas budou vánoce
Ty svátky vkladních knížek
Dav najde Ježíška
A hned ho sejme z kříže
Bude z něj manekýn
Tak do výkladních skříní
Nade vším zakrouží
Solventní cherubíni
Zas budou vánoce
Těžko jít proti větru
Dveře se zavřely
Kdo na to doplatí?
Těhotná Marie
Mačká se někde v metru
Bojím se miláčku
Mám strach že potratí
Jednou mi ve frontě na stromky někdo urval všechny knoflíky u poklopce a tak jsem řekl: Dost! Od té doby jsme si se ženou začali naschvál kupovat jen takový malinký stromeček v květináči. Položili jsme ho na podlahu, kolem rozestavěli slaměné anděly z České jizby, dávali jsme jim pěkná jména, otevřeli si flašku, vyhlásili vánoce a dárky si kupovali celý rok.
Líbily by se mi vánoce, jako byly ty před dvěma lety. Žádné předvánoční nákupy, žádný úklid ani honba na kapry. Nadělili jsme si revoluci a místo na Tebe těšili jsme se na nového prezidenta. Jenže za ty dva roky nám otrnulo. Prodírám se davem a mám pořád víc a víc přání:
Třeba aby skinheadům přes noc narostly dlouhé vlasy a zamilovali se do cikánských holek. Aby se konečně ukázalo, co je to trik a co Sony. Aby mi kamarád Valtr Komárek přestal slibovat nanukové dorty, když nám zatím vůbec nemrazí lednice. Abychom si nezačali myslet, že peníze jsou víc než prachy…
Nejvíc bych si ale přál, milý Ježíšku, kdybys mohl nějak zařídit, aby se nám vrátila paměť. Napadlo mě, že by mělo být jeden den v měsíci zase všechno přesně tak, jako před čtyřmi lety – aby ta paní, která pořád dští síru, musela jít nakupovat a v šoku zírat na tu šeď a špínu a říct: „Fuj, tohle já nechci, já si počkám do zejtra, až zas bude po tý privatizaci.“ Třeba by to pomohlo a všichni bychom byli šťastnější.
To je moje největší přání. Kdybys mi je mohl, Ježíšku, splnit, byl bych moc rád. Když to nepůjde, nedá se nic dělat, snad se aspoň díky mému dopisu dovíš, že na Tebe myslím a já zas pochopím, že je ten náš problém vážnější a jedny vánoce ho nespraví. Bohatýho Ježíška Ti přeje
Tvůj Honza Burian
(druhé okno v prvním patře naproti kostelu Panny Marie pod řetězem).
30. 11. 2001:
Milý Ježíšku, ty víš, že ten nápad, aby byl aspoň jeden den v měsíci zase socialismus, jsem od té doby použil mnohokrát. I dnes je to aktuální, i když, myslím, že už by se moc lidí zpátky vracet nechtělo. I jiných přání by se našlo dost – lednice pořád mrazí jen napůl a ani privatizace ještě neskončila
Předvánoční koledu hraju na koncertech i dnes, a je bohužel stále aktuální. Na druhé straně se mi zdá, že tenhle předvánoční blázinec strašnou spoustu lidí odpuzuje a s nimi pak stojí za to postávat někde u stánku a popíjet svařené víno. S nimi je moc příjemné popovídat si navzdory davům a výprodejům zboží. Tak mám letos jen jedno přání, milý Ježíšku – aby jich bylo co nejvíc..
Honza Burian
(osmé okno v druhém patře v ulici naproti kostelu svatého Jana Nepomuckého)
