Jak pro koho. Zatímco já začínám dostávat žaludeční neurózu, můj syn, který bude za pár dní skládat svoji zkoušku z dospělosti, je v naprosté pohodě. „Klídek, vo co gou?“ řekl mi tuhle, když jsem lomila rukama, že s tím svým přístupem k učení nemůže odmaturovat. „Dyť je ještě hafo času. No co, kdyžtak si to zopáknu v září.“
To já tedy takový flegmatik nejsem. Nevím, zda se mám hroutit už teď nebo až poté, co maturitní komise vyřkne smrtelný ortel. V každém případě se mi už dobře půl roku zdávají sny, jak sama maturuji – postupně z českého i anglického jazyka, z matematiky…a to s těmi svými momentálními znalostmi. Vše je o to horší, že i v tom snu si uvědomuji svoji naprostou nevzdělanost, umírám hrůzou a budívám se zalitá potem. Pak, když svoji snovou maturitu líčím synovi, ohromně se baví.
“Když něco nevíš – musíš to vokecat,” radí mi zasvěceně. “Hele, zeptaj se tě na Božku Němcovou, vo kerý víš akorát to, že chytla syfla, tak to musíš přehrát jinam. Řekneš: Božena Němcová se přátelila s Janem Nerudou. Jan Neruda napsal … ble-ble-ble … no a jedeš. Hlavně nesmíš zůstat zticha.”
Óóó, kéž by ty moje sny probíhaly tak jednoduše. Taky jsem docela zvědavá, jak synovi půjde to “vokecávání” při vlastní akci.
Právě nyní má syn takzvaný “svaťák”. Člověk by řekl, že za pět minut dvanáct zmobilizuje všechny své síly a udělá konečně něco pro úspěšné zvládnutí maturitních zkoušek. Ovšem místo toho si syn uskutečnil předčasné prázdniny. Vstane zhruba v jedenáct hodin dopoledne, trochu pokouká z okna, jaké je venku počasí a zda by nestálo zato, jít se natáhnout ven do trávy. Pak si připraví oběd, po kterém samozřejmě musí odpočívat a trávit. A ejhle – už je odpoledne, to by chtělo aspoň trochu se učit, řekne si a na chvíli jukne do knih. Jenomže – od čtyř hodin už běží v televizi mistrovství světa v hokeji, a to nelze v žádném případě propásnout. Najednou je večer – noc, a to se jde spát, protože mladý organismus musí dostatečně odpočívat, aby pro příští den bylo zregenerováno nejen tělo, ale i duch.
“Co se divíš,” řekla mi moje matka, když jsem si jí nedávno stěžovala na synův laxní přístup k věci. “Vždyť ty jsi byla úplně to samý.” A pak mi poklepala s úsměvem na rameno: “Jen si to, holčičko, užij. Ono na každýho jednou dojde.”
Ach jo.
Tak co, jak to dopadlo? Pochlub se nám. 😉
Ufffff!!! Je to za nami! Mame maturitni vyzo! (Asi ho necham zaramovat)
Jenze pristi rok me to ceka znova 🙁