Bude tomu rok, kdy média zaplavila zpráva o záhadně zmizelém dřevě z první zóny Národního parku Šumava.
Jak jistě mnozí čtenáři správně vytušili, oním zakletým místem je půvabná, leč dřevorubci již třetím rokem stresovaná Ztracená slať na Modravsku. Právě zde jsem na podzim minulého roku objevila prázdnou mýtinu, odkud bylo, jak se později potvrdilo při šetření s plzeňskou inspekcí, vrtulníkem nelegálně odvezeno přes padesát pokácených kmenů.
Provokatéři v akci?
Správa parku odmítla nést za tento čin zodpovědnost a podala trestní oznámení na neznámého pachatele. Sama přitom nebyla schopna předložit evidenci pokáceného dřeva na Ztracené slati a ačkoliv šetření proběhlo v dopoledních hodinách, tiskový mluvčí parku poskytnul médiím toto odůvodnění: „Evidence nemohla být předložena, neboť příslušní zaměstnanci měli již po pracovní době.“ Stěžovatele případu, tj. Duhu a mne však již druhého dne po šetření nepřímo obvinila z možné provokace; je prý víc než podezřelé, když můžeme poskytnout fotografie před i po krádeži.
Plzeňská inspekce se zakrátko od případu distancovala s tím, že podle Lesního zákona z r. 1995 nedošlo odvozem dřeva z I. zóny národního parku k žádnému poškození životního prostředí. Causa byla předána policii v Kašperských Horách. Tato fakta jsou veřejnosti víceméně známa, pojďme se tedy, milí čtenáři, společně podívat na další dějství tajemného příběhu Ztracené slati.
Infotok od správy parku vázne, odborný posudek neodpovídá skutečnosti
Kašperskohorská policie si v evidenci pokáceného dřeva ze Ztracené slati také příliš nepočetla; ani ke konci října letošního roku jsem ve vyšetřovacím spisu nenašla podrobné údaje o tom, kolik dřeva bylo v jednotlivých partiích Ztracené slati v r. 2000 pokáceno a zda se jednalo o stromy napadené kůrovcem nebo o kmeny poškozené větrem. Ve spisu se naopak průběžně objevují, jakoby pro výsměch, různé urgence, které policie zaslala v průběhu roku správě parku za neposkytnutí požadovaných informací.
Nepříliš přesvědčivě působí i odborný posudek na odhad ceny a kvality zmizelé dřevní hmoty. Přizvaný soudní znalec hbitě stanovil, že všechno ukradené dřevo bylo nakáceno už v r. 1999, tzn. že v době odvozu (podzim 2000) bylo již poněkud znehodnoceno dřevokaznými škůdci. Mé fotografie pořízené v té době však jasně zachycují poměrně čerstvé a většinou mohutné pařezy, bezpochyby pocházející z letitých lukrativních stromů. Vzniklý spor lze snadno rozsoudit metodou zvanou dendrochronologie, díky níž je možné stanovit přesné stáří pařezů. Policie však tento můj návrh nepřijala a raději dala přednost doplňujícímu sdělení soudního znalce, který použití této metody zcela zpochybnil. Čtenáře možná bude zajímat, že oním soudním znalcem je ing. Alois Králík, který vypomáhal na Lesní správě Modrava s terénním vyznačováním hranic I. zón a jeho syn čile obchoduje se šumavským dřevem, momentálně pod hlavičkou akciové společnosti Jihozápadní dřevařská.
Nafouknutá bublina o záhadném vrtulníku nakonec splaskla
Ve svém dalším vyprávění možná zklamu některé ufology či milovníky záhadných mýtů. Téměř rok se správě šumavského parku dařilo předstírat, že nemá se Ztracenou slatí nic společného. Teprve letos na podzim policie vyslechla několik vazačů, kteří v r. 2000 pracovali u vrtulníku na Modravsku, a ejhle – dva z nich přiznali, že přivazovali pod vrtulník pokácené a oloupané klády i ze Ztracené slati. Lesník M. Svoboda, do jehož revíru vykradená slať spadá a který do poslední chvíle tvrdil, že o ničem neví, konečně přestal zapírat. Na vysvětlenou uvedl, že kvůli velkému zaneprázdnění nešel s vazači přímo na místo, odkud mělo být dřevo vrtulníkem legálně vytahováno, pouze jim popsal cestu, kudy se tam dostanou. Jenže vazači omylem došli na jinou mýtinu, a co čert nechtěl, zrovna do první zóny, kde má veškeré pokácené dřevo podle nařízení správy parku zůstávat k zetlení! Pikantní na tom je, že oba přiznavší se vazači nepracovali společně, tudíž každý z nich operoval na Ztracené slati v jiný den. Jejich zbloudění končící na jedné a té samé mýtině má nejspíš na svědomí sám proradný Démon slati šumavské…
Po lukrativním dřevu nadále ani památka
Zbývá tedy zodpovědět na poslední klíčovou otázku: kam se podělo oněch víc jak padesát lukrativních kmenů ze Ztracené slati? Pokud víme, že byly vytaženy vrtulníkem pronajatým správou parku, musely by se objevit na některé z oficiálních lesních skládek, kam je dřevo přechodně ukládáno do doby, než si jej odvezou odběratelé. Pokud se na skládce objeví klády z první zóny, lesník je na první pohled pozná podle výrazného červeného punce na spodním průřezu kmene, protože klády vytěžené ve druhých zónách se zásadně označují puncem černé barvy. Každý trochu informovaný laik je tedy schopen rozpoznat, které stromy byly pokáceny v prvních zónách a tudíž jsou evidenčně odepsány k zetlení. Pokud by se stalo, že tyto kmeny budou prodány, musejí se při inventarizaci nutně objevit jako přebytek. Správa parku však již na počátku letošního roku prohlásila do médií, že jí za celý předchozí rok žádné dřevo nepřebývá a příslušný lesník sdělil policii, že mu při odbytu na skládkách neprošel pod rukama jediný kmen z první zóny. S ohledem na systém těžby dřeva, který probíhá v šumavském parku, je to docela možné. Něco o tom vím, většinu svého volného času totiž trávím terénními pochůzkami po šumavských lesích a slatích, ať v létě či v zimě. Nejen na Ztracené slati, ale i v dalších prvních zónách jsem zjistila, že spousta pokácených a oloupaných kmenů, včetně těch nejstarších, postrádá příslušný červený punc. Bez něj ovšem nemohou být klády řádně zaevidovány. A pokud se takto neoznačené dostanou „omylem“ na lesní skládku, ani profesionální detektiv nemá šanci rozpoznat, že byly nelegálně vytaženy z první zóny.
Byla jsem již několikrát svědkem toho, jak si nákladní auta dřevařských akciovek odvážejí, obvykle před svítáním, neopuncované klády. Některé kmeny byly na průřezu dokonce pečlivě zamazány černohnědým blátem. Na tento fakt, včetně fotografií neopuncovaných klád ze Ztracené slati, jsem upozornila kašperskohorskou policii již letos na jaře. Marně. Vyšetřovatelé nepřikládají této věci žádný význam. Na základě výpovědí obou vazačů vrtulníku a příslušného lesníka dospěli k prostému závěru, že odvoz dřeva ze Ztracené slati není trestný čin nýbrž pouhý přestupek zaviněný nedbalým chováním lesnického personálu. Kdopak by měl přece zájem nakrást si nekvalitní dřevo, které tam dle „odborného“ posudku soudního znalce hnije a plesniví už celý jeden rok! Stejně skandální je i jejich rozhodnutí případ odložit. Ve fázi, kdy mají na stole přiznání několika viníků, kteří do poslední chvíle zatloukají jako malé děti a poté nejsou schopní podat vysvětlení, kam se vyvezené dřevo vlastně podělo. Nač by si však policie ztrpčovala život pracným sháněním nepříjemných informací, když může celý spis jednoduše uklidit do šuplete! A je to! Na Ztracené slati se přitom krade vesele dál a to ještě prostodušším způsobem. Letos v létě si někdo klidně odvezl pěkný kmen, který ležel poblíž turistické stezky přímo pod značkou první zóny!
Systematické rabování šumavských slatí
Výsledky mých letošních pochůzek však víc než trpce vypovídají o tom, že Ztracená slať není jedinou šumavskou první zónou, odkud bylo pokácené dřevo nelegálně odvezeno. Cíleně jsem se zaměřila na průzkum prvních zón v modravských slatích (tedy převážně v turisticky nepřístupných oblastech), kolem nichž bylo v předchozích dvou letech masově odváženo dřevo vrtulníkem. Zanedlouho mi ke Ztracené slati přibylo dalších pět podobně vyrabovaných lokalit včetně nedaleké Ptačí slati, kde zůstalo jako smutné memento nejméně osmdesát holých pařezů. Nejvíc ze všeho mě však šokuje vzájemná podobnost všech vykradených míst: téměř vždy se jedná o okraje prvních zón, kde byly masově nakáceny stromy včetně vylétaných souší a zubožené zbytky porostů postupně dorazil vítr. Tím vznikly větší mýtiny s neomezeným přístupem pro vrtulníky… Pro řvoucí helikoptéry, jejichž provoz byl uhrazen z kapsy daňových poplatníků v podobě mnohamiliónové státní dotace poskytnuté na „ochranu přírody v národním parku“.
Nijak se netajím tím, že k vyhledávání podezřelých míst i celkové orientaci v terénu mi zásadním způsobem pomáhají podrobné lesnické mapy s přesnými zákresy hranic prvních zón a jednotlivých lesních porostů. Nebylo lehké tyto mapy získat. Nyní už dobře vím, proč je správa parku před veřejností tak pečlivě utajuje. Je to klíčový dokument k rozluštění samotné podstaty a strategie těžby dřeva na Šumavě. Pod etiketou kůrovcové kalamity jsou cíleně mýceny letité lukrativní porosty smrku včetně těch, které si v r. 1995 vedení parku v čele s ing. Žlábkem zpřístupnilo pro těžbu rozdrobením první zóny. Ale ani tam, v těch ubohých izolovaných ostrůvcích, kolem nichž rok od roku masově narůstají rozsáhlé holiny, se lesáci nezastaví před rabováním. Pod záminkou boje proti kůrovci si tu před dvěma lety zlegalizovali těžbu dřeva a výsledek už znáte… To nejsou omyly zaneprázdněných lesníků, nýbrž prachsprostá krádež a devastace přírodního bohatství v majetku státu.
Na závěr bych ráda upozornila ještě na jednu zajímavost. V letošním roce se musela správa šumavského parku obejít bez vrtulníků, protože na ně nedostala státní dotaci. Dá se říci, že spolu s tím ustalo vykrádání dřeva z prvních zón. Podle známého pravidla „příležitost dělá zloděje“. Z odlehlých a obtížně přístupných slatí je totiž možné vytáhnout těžké kmeny pouze vrtulníkem. Je to sice optimistická správa, dokud však bude Šumavě velet stávající sbor lesních inženýrů a dřevorubců, nemá nejmenší šanci dostat se z tíživého zajetí technokratické zvůle a nastoupit zaslouženou cestu k důstojnému národnímu parku.
