Komunisté se chystají do předvolební ofenzívy. Má být průraznější, než byla ta před minulými parlamentními volbami.
Tehdy neomarxista Ransdorf napsal: „Pro mne představovala komunistická strana skutečnost, že děti měly bezstarostné dětství, že se nikdo nemusel ptát, co mu hrozí zítra, že tu nebyl hlad a existenční nejistota, že tu bylo vzdělání a kultura pro všechny, že tu byly zdravotní a sociální jistoty solidní úrovně.“ Další volby se blíží a proto opakuji svůj seriál z volebního roku 1998. Jaké bylo to „vzdělání a kultura pro všechny“? Byl hrozný tento stát, když musel si se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat!
Jak to bylo s těma jistotama:
VZDĚLÁNÍ A KULTURA PRO VŠECHNY
Komunistické lži o minulosti
Vzdělání pro všechny má u nás hlubokou tradici, stejně jako kultura. Už v době středověku bylo konstatováno, že Bibli zná v Čechách lecjaká babička lépe, než některý římský kardinál. Církev českobratrskou vedl Učitel národů. Přes dvě stě let je zde zavedena povinná školní docházka. Buditelé národního obrození také dbali na vzdělávání širokých vrstev. Kulturu národu zprostředkovávali knihkupci a divadelníci. V první republice bylo na vysokých školách hodně studentů z chudších vrstvev, kteří byli podporováni nadacemi a stipendii. Kultura vzkvétala.
Porážka demokracie v roce 1938 znamenala první omezování kultury a vzdělání. Bylo zavřeno Osvobozené divadlo, z Národního divadla musel odejít Hugo Haas pro svůj „původ“. Po demonstracích 28. 10. 1939 a pohřbu studenta Opletala zavřel 17.11. české vysoké školy soudruh Hitler – prý dočasně. Fašisté popravili devět představitelů studentských organizací, 1.200 studentů zatkli. Studenti „židovského původu“ museli odejít i ze středních škol.
Po válce se všichni, kteří nemohli studovat, vrhli hladově po vzdělání. To však nemělo dlouhého trvání. Proti uchopení moci komunisty v únoru 1948 vystoupili hlasitě jenom studenti, těm to pak bolševický režim spočítal – těm některým. Po Hitlerovi to byl Gottwald a jeho soudruzi, kteří vyhodili ze škol tisíce lidí. Opět se začal i pro studium na středních školách hodnotit „původ“. Z kultury zmizela jména stovek hudebníků, malířů, spisovatelů, básníků, dramatiků. Ze školních knihoven se vyřazoval Karel Čapek. Žádám dnešní komunisty, aby dřív, než začnou na svých předvolebních shromážděních citovat Čapka, přečetli nahlas svým soudruhům jeho vyznání PROČ NEJSEM KOMUNISTA. Vydavatelství začala produkovat komunistické sračky o údernících, pionýrech a imperialistických špiónech, pozadu nezůstalo divadlo. Vznikl socialistický realismus, který v architektuře kopíroval ruský byzantismus a v malířství a sochařství nacistického Nadčlověka. Vzdělání bylo zapleveleno memorováním marx-leninských klasiků. Bohužel to nezůstalo jen ve filozofické rovině. Stať soudruha Lenina o Einsteinových omylech vedla k odmítnutí teorie relativity. Genetika a kybernetika byly prohlášeny pavědami a společně s kravatou a slušným chováním měly být odsunuty na smetiště dějin. Posluhující kultura a zdegradované vzdělání – ty byly přístupné PRO VŠECHNY – tedy pro všechny ty, kteří nebyli prohlášeni za třídní nepřátele a jejich poražené zbytky.
Ano, nebylo všechno tak úplně špatné. Když samovládce soudruh Antonín Novotný pochopil, do jaké prdele zavedl jeho politický diletantismus a komunistický hospodářský voluntarismus národní hospodářství, povolil poněkud šroub a nechal některé lidi dělat jejich práci, takže přece jen mohla vzniknout spousta dobrých věcí. Ale: „Všecko, čeho kultura dosáhla, jako vůbec všecko, co lidi u nás dobrého udělali, i všecky dobré výrobky, i všecky stavby a všechny dobré realizované myšlenky z laboratoří, studií a ústavů, to všechno je tu spíš přes to, jak se naše vládnoucí kruhy po léta chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno… Tak jaké řízení a jaké vedení? Já vidím brzdění.“ Prohlásil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů Ludvík Vaculík. V roce 1967 dostala vládnoucí moc políček od kulturních pracovníků i od studentů: Na podzim, když neustálé výpadky elektřiny popudily studenty strahovských kolejí, aby vyšli do ulic, komunisté jejich protest zpacifikovali policejní brutalitou. Ani umělci, ani studenti nebyli spokojeni s „jistotou vzdělání a kultury pro všechny“. Nakonec Novotný odstoupil nejdříve z postu prvního tajemníka KSČ, potom i prezidenta ČSSR. Nastal památný rok 1968.
Co tento rok přinesl pro kulturu a pro vzdělání? Byla zrušena, respektive přestala být uplatňována cenzura. Bylo pozastaveno rušení Svobodné Evropy. Pro přijetí na školu už nebyla uplatňována třídní hlediska. A to bylo všechno. Nicméně toto málo stačilo, aby se začal rozvíjet duch svobody a nová naděje. V okamžiku, kdy se měl sejít mimořádný sjezd KSČ, na který snad poprvé v dějinách totalitní strany byli vybráni delegáti demokratickým způsobem v jednotlivých základních organizacích, a kde se mělo začít diskutovat o nových volbách a uzákonění „demokratizačních vymožeností“, přijely tanky. Komunističtí konzervativci pozváním legitimovali „oprávněný zájem“ SSSR v jeho sféře vlivu. Ztráta iluzí byla děsivá. Ještě v listopadu 1968 se snažili studenti stávkou vzburcovat lidi. Ale i liberální křídlo KSČ už háchovsky kolaborovalo s okupační mocí. Lži a pomluvy z komunistických a okupačních tiskovin byly tak hnusné, že vedly studenta Palacha k demonstrativní sebevraždě upálením. V lednu 1969 naposled studenti a celý národ vystoupili masivně proti navracející se komunistické totalitě při Palachově pohřbu. Pak se všichni ještě radovali v dubnu, kdy jsme to Rusákům nandali na mistrovství světa v hokeji. Načež padla vláda i vedení strany. Odešel Dubček. Sami zrádcové neobdrželi nejvyšší post, generálním tajemníkem KSČ se stal pragmatik, oportunista a nedávný obrodný politik Gustáv Husák. Nastalo období tvrdé normalizace, kdy jsme se ale vraceli ke komunistickému „normálu“.
Do té doby kultura ještě držela ústupový boj. Divadla byla narvaná, noviny a časopisy šly pořád na odbyt. Do distribucí přicházely filmy točené v roce 1968. Krylovi vyšla deska. „… byl hrozný tento stát, když musel si se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat…“ Kubiška se stala v anketě Mladého světa Zlatou slavicí, ale cenu už nesměla převzít. Posledním veřejným vystoupením svobodné kultury byl nejspíš festival taneční hudby Bratislavská lyra 1969. Každý zpěvák měl svůj protestsong.
Komunistické vedení běsnilo. Soudruh Lubomír Štrougal, bývalý ministr vnitra, pak premiér, dnes spokojený důchodce s jistototu důchodu a svých nemovitostí, tenkrát na ostravském zasedání KSČ prskal do televizních mikrofonů: „Jestli si Československá televize myslí, že nás bude neustále provokovat různými těma Lyrama, různýma dalšíma provokacema, pak si musí uvědomit, a to je hlavním úkolem vedení strany a státu, aby se další podobné věci nemohly opakovat“. V ČST i v rozhlase nastalo zemětřesení. Během května 1969 byly zrušeny všechny kulturní časopisy! Na dvacet let!!! Desítky novin a časopisů byly bez náhrady zrušeny, všichni šéfredaktoři vyměněni, připravené knihy rozmetány v sazbě, filmy skončily v trezorech. Kdysi jsem se divil, jak mohli čeští herci hrát, když z rasových důvodů vyhodili z Národního Haase. Teď jsem viděl, že to jde. Werich a Hrušínský, Medřická a Chramostová, to byly špičky českého herectví, které vládnoucí komunisti zatloukali do země, u Wericha podruhé a naposled. Byl by to dlouhý seznam všechny vyjmenovat. Rušená divadla, vyhánění režiséři. Škvorečtí vydali v Kanadě stovky autorů, kteří v komunistickém světě jakoby vůbec neexistovali. Jaký problém vytvořila pro komunistické kultůrmachry Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta! Soudruh Kozák jako předseda Svazu spisovatelů vydával ve statisícových nákladech svoje díla ala „Na lovu v Bambujce“.
Tak tohle byla „kultura pro všechny“, jak si to pamatuju já, soudruhu lháři Ransdorfe!
Měl jsem kliku, že jsem šel na vysokou školu v roce 1969, kdy ještě přijímací komise nehleděly na původ, a šel jsem na techniku. Ještě se nevědělo, jaká byla historie, a tak mám ve svém indexu předmět „Historie dělnického hnutí“ přeškrtnut a ozdoben razítkem: Úředně zrušeno. Pak už jsem se Marxleninismu nevyhnul. Ještě jsem z něj nemusel dělat státnice, ale po roce asi 1975 už každý vysokoškolák musel z komunistických lží státnice skládat. Aby měl to správné „vzdělání pro všechny“. Někteří absolventi lékařských fakult kvůlivá státnici z MarxismuLeninismu nedělali ani státnice z gynekologie. Ke státnicím se ovšemže nedostali studenti, které kolegové estébáci udali, že na Silvestra v horské chatě zpívali při kytaře písničky Karla Kryla. Ty rovnou vyhodili a hned dostali povolávací rozkaz na dva roky vojny. Studenti na filosofii, kteří se někdy kolem roku 1975 ozvali proti tomu, že zájezdy do zahraničí povoluje SSM a to jenom svým členům, dopadli stejně. To nebyli „všichni“, Randsdorfe?
No a pak jsem měl děti sám, rostly, taky jsme jim chtěli poskytnout vzdělání. Tenkrát se neříkalo „pro všechny“, tenkrát se říkalo „z dělnickejch peněz“. Jenže, děti naše ubohý, neměly ale vůbec žádný body! Matka i otec inteligenti, nestraníci, aktivně nezapojení do složek Národní fronty. (V červenci 1989 jsem svévolně zrušil naše hrdé BSP, když jsem v něm zdědil předsednictví.) Když jsme ještě bydleli na Pankráci, chodila dcerka Terka na Rajchnetku k „zeleným pionýrům“, do turistické skupiny Ontário. Po přestěhování na Lužiny se v nové škole nepřeregistrovala. V říjnu 1989 na ni řvala paní školníková, takto soudružka oddílová vedoucí, před celou osmou Á, že je černá ovce školy, protože jediná není u ní v Pionýru. Že neví, jak má na ni vypracovat „komplexní posudek“, když chce teda jít na tu střední školu. (Tereza v té době reprezentovala školu v češtinářské, přírodovědné i matematické olympiádě.)
To nebyla, komunističtí podvodníci, ani krutá léta padesátá, ani normalizační léta sedmdesátá. To byla ta vaše perestrojka, kdy už-jen-chvilku-a-mohlo-to-všechno-být-lepší-měli-jsme-to-připravený. To byla ta vaše „jistota vzdělání pro každého.“!!!
Komunistický režim pukl měsíc na to, a zasejc u toho byli studenti a kulturní pracovníci. Soudružka oddílová vedoucí, takto paní školníková, vylepila na svých dvěřích samolepku Občanského fóra a jala se organizovat svobodu. Trvalo asi rok, než se jí nový ředitel školy zbavil. Tereza udělala talentovky, po třech letech na gymplu si odskočila na rok do Lompocu v Californii, kde absolvovala závěrečný ročník na Cabrillo High School. Českou maturitu pak složila na soukromém gymnáziu v Praze, kam chodil i její bráška Honza.
No a já mám dnes jistotu, že pokud by se komunistům podařilo po volbách „změnit režim“, jak slibují, mohu Terezu posadit na letadlo a poslat ji do Ameriky. Jenže, jak řekla dcerka jedné redaktorce po návratu: „Myslím, že si můžeme udělat Ameriku tady, ale ne takovou, jaká je skutečně, ale takovou, jakou si představujeme.“ Taková je síla vzdělání a zkušenosti.
A já doufám, že český národ je dost vzdělanej, a zkušeností s komunismem má snad už, kurva, taky dost!
Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes Š – Týden od 8. června do 15. června 1998, redigováno v Praze v září a listopadu 2001
Proč se „nikdo se nemusel ptát, co mu hrozí zítra“ vyložím v příštích Návratech.
