České sklo potvrdilo světovou úroveň a pověst. Ve středu 6. prosince se tuzemská ruční výroba skla nově dostala na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Žádost schválil mezivládní výbor organizace na zasedání v Botswaně.
V Česku se na přípravě podkladů týkajících se zápisu ruční výroby skla kromě Ministerstva kultury podílelo například Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, ale i zástupci jednotlivých sklářských hutí, škol a profesních organizací. Téma sklářství je však skloňováno také s Krajem Vysočina.
„Sklářství je důležitým odvětvím na Vysočině. Je to jedno z témat, za kterým se na Vysočinu jezdí,“ říká ředitelka krajské centrály cestovního ruchu Vysočina Tourism Oľga Königová. „Jedná se totiž o zážitkovou turistiku. Mnohé sklárny nabízí exkurze, prohlídky či možnost vyzkoušet si skláření na vlastní ruce. Fenomén českého skla je světoznámý všude ve světě. 90 % českého skla míří do zahraničí a je velmi často obdivováno i v dalekých zemích v Asii,“ dodává.
Vysočina je v současné době druhou nejdůležitější sklářskou oblastí v České republice. V provozu je zde několik větších a řada malých skláren a zušlechťoven skla, které úspěšně bojují s tuzemskou i zahraniční konkurencí. Díky tradičnímu prostředí se zázemím ve vzdělání působí v Kraji Vysočina také množství samostatných sklářských umělců a řemeslníků, kteří vytvářejí tavené plastiky, broušené a malované sklo, vitráže a další sklářské skvosty.
Řada menších výrobců na Vysočině se tak i dnes věnuje proslulému designovému hutnímu sklu, jež se často pohybuje na pomezí dokonale zvládnutého řemesla a volné umělecké tvorby – například Sklárna Svoboda Karlov u Žďáru nad Sázavou nebo ateliér Valner Glass v Přibyslavi. Na sklářskou turistiku se zaměřuje malá sklářská huť ve Škrdlovicích u Žďáru nad Sázavou v areálu hotelu U Hrocha, která připomíná bohužel již zaniklou tradici světoznámého škrdlovického skla.
Proslulost vysočinského sklářství dokumentuje letos otevřená Galerie na Milovské huti. V muzeu v budově huťmistra na Českých Milovech vidí návštěvníci 1000 exponátů z dvou zlatých epoch českého sklářství – období broušeného křišťálu a barevného skla. Návštěvníci si odtud odnesou vskutku jedinečný zážitek. „Po celé sbírce umí návštěvníky na tabletech provést uměla inteligence a velké oblibě se těší i minikino s dvoudílným filmovým dokumentem o slavné historii dvaceti horáckých hutí. V něm se mimo jiné diváci po sto padesáti letech virtuálně projdou celou milovskou sklářskou osadou,“ vysvětluje Pavel Kysilka, majitel Galerie na Milovské huti. „To, že české sklo je stále na světovém vrcholu, potvrdí i vystavená díla našich špičkových ateliérových sklářek a sklářů,“ dodává.
Kraj Vysočina nicméně nezaostává ani v nabídce vzdělávání. Sklářské obory lze studovat na středních uměleckoprůmyslových školách ve Světlé nad Sázavou a Jihlavě-Heleníně.
„Velice nás těší, že tradice skla z Vysočiny je tu s námi již 400 let a stále žije, ba co víc, že ji obdivují lidé z celého světa. Ačkoliv je konkurence velmi silná a není snadné se na turbulentním trhu udržet, sklu z Vysočiny se díky umu, nasazení a vytrvalosti zdejších sklářů stále daří,“ říká Roman Fabeš, náměstek hejtmana Kraje Vysočina, který zastřešuje kulturu, památkovou péči, cestovní ruch a mezinárodní vztahy.
Dosud měla Vysočina v UNESCO celkem 3 zápisy. Město Třebíč si letos připomnělo 20 let od zápisu jeho památek na seznam světového kulturního a přírodního dědictví, v roce 2024 bude stejné jubileum slavit město Žďár nad Sázavou s unikátním poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Posledním klenotem Vysočiny ze seznamu UNESCO je pak malebné městečko Telč se svým fotogenickým náměstím a renesančním zámkem.
Historie sklářství na Vysočině
Tradice sklářství na Vysočině je stará 400 let. Nejstarší písemně doložení skláři se na Vysočině usadili na Žďársku ve Vříšti a Fryšavě již v první polovině 16. století. V následujícím století fungovaly v tamní oblasti hutě v Křižánkách, Jimramově nebo na klášterních statcích v Cikháji. Již před třicetiletou válkou se pak pokusy o sklářskou výrobu objevují také na Telčsku na panství Černovice. Koncem 17. století se rychle začíná rozvíjet sklářství i na západě regionu v Posázaví a na Pacovsku. Spojené je tam například s rakouskou rodinou Adlerů, kteří před tím působili také na Žďársku.
Sklárna KARLOV – v létě jsem se náhodou přichomýtl k setkání pár sklářů se zakladatelem téhle hutě – panem Svobodou. Ač se to nezdá, historky z dob vzniku a plného provozu huti, z let 90. byly dechberoucí. I dnes je vidět, že zúčastnění do toho kdysi dali srdce. Byť dnes je z hlavní pece už jen exponát. Ale výroba jede dál a vystavené věci stojí za vidění.
Návštěvu vřele doporučuji, ŽnS není světa kraj.