Dnes jsem se vydal na výlet do malebného městečka Humpolec, které leží v kraji Vysočina. Městečko je známé nejen svou krásnou krajinou a památkami, ale také svou humornou spojitostí s panem Hliníkem, který se sem přestěhoval, aby se vyhnul pobytu ve večerní školy pro pracující.
Zážitek ze života
Bylo krásně, navíc státní svátek (5.7.) rozhodl jsem se, že navštívím jednu z místních památek – vyhlídkovou věž kostela svatého Mikuláše.
Věž se tyčí do výšky 30 metrů a vede na ni 115 schodů. Výstup se mi zdál jako skvělá příležitost k troše fyzické aktivity, a tak jsem se s odhodláním pustil do výšlapu. S mými 115 kilogramy to byla výzva, ale nic mě nemohlo odradit. Schod za schodem jsem stoupal vzhůru, povzbuzován myšlenkou na nádherný výhled, který mě na vrcholu čeká.
Navíc 115 schodů versus mých akademických přesně 115 kilogramů, to nemohla být náhoda.
Když jsem se v půlce cesty přiblížil k mohutnému bronzovému zvonu, začal jsem tušit, že jsem si, pro pět ran do turistické čepice, nevybral úplně nejlepší čas na návštěvu.
Hodiny ukazovaly poledne. Ještě než jsem si to stihl pořádně uvědomit, uslyšel jsem první mohutné údery zvonu, který začal odbíjet pravé poledne. Inu, když vám obrovský kostelní zvon začne bít jen deset centimetrů od hlavy, je to pěkný rámus!
vuk se rozléhal celou věží a já se okamžitě chytil za uši. Bylo to jako nacházet se uprostřed rockového koncertu, kde se zvukař rozhodl, že volume doprava je jediná správná volba. Při každém dalším úderu jsem se cítil, jako by mě někdo jemně plácnul přes obě uši obrovskou plácačkou na mouchy.
„No výborně,“ říkal jsem si, „až sem přijedu příště, vezmu si s sebou špunty do uší.“
Ale nakonec jsem všech dvanáct tisíc úderů (aspoň tolik mi to připadalo) přežil bez větší újmy. Když se zvon utišil, vystoupal jsem na vrchol věže a byl odměněn nádherným výhledem na Humpolec a okolní krajinu. Město vypadalo jako z pohádky a já jsem si užíval ten úžasný pocit, kdy máte svět pod sebou a můžete se kochat jeho krásami.
S hlavou plnou vzpomínek na to, jak jsem málem přišel o sluch, jsem se vydal zpět do města.
Humpolec je skutečně kouzelné místo a přestože mi zvon připravil nečekaný adrenalinový zážitek, už teď se těším na další návštěvu.
Možná si příště ale vyberu nějakou tišší památku… třeba některou z místních hospod, končím své vyprávění v laskavé nadsázce.
