Humpoláci v rumunských horách II.

S mírným zpožděním Vám přinášíme slíbené pokračování z cest Martina Maršíka a Karla Kratochvíla po krásných rumunských pohořích Vilcan a Retezat. Ti, kteří nečetli část první, si ji mohou vylovit v útrobách humpolackeho archivu.

Úterý 10.8. Vyrazili jsme poměrně brzy v 8.00. Doprovázelo nás sluníčko a tak poměrně náročný výstup byl docela příjemný. Opět jsme se probojovávali mořem borůvek a před polednem jsme se ocitli na nádherném a zároveň i nejvýše položeným hřebeni Vilcanu. Není to hřeben příliš dlouhý, zato nám při krásném jasném počasí skýtal mnoho jedinečných výhledů do údolí. Asi dvě hodiny jsme se pohybovali na hřebeni po úzkých "cestičkách" (občas bylo zapotřebí i trošku artistického umu) a již jsme dřepěli na vrcholu nejvyšší hory Vilcanu Oslea Mare (1946 m). Honza, nejstarší člen výpravy nikam nespěchal, protože se chtěl kochat; "sem už se nikdy nedostanu, vždyť jsem v Rumunsku nebyl ještě v osmi pohořích". Pořídili jsme pár fotek u cedule a dokonce se podařilo odeslat SMS.

Po pauze na oběd následoval prudký sestup a o něco mírnější kratší výstup do nádherného romantického tábořiště (1700 m). To se nacházelo v rovině, obklopeno mohutnými, částečně zatravněnými masivy, přes které se přelévalo velikánské ovčí stádo, jenž později proplulo kolem našich stanů. Kolem si zurčely křišťálové potůčky i s hlubšími tůňkami. To nás vedlo k myšlence provést očistu těla, což se mi později málem stalo osudným. S Martinem jsme postavili stan, vzali ručníky a hbitě odhopkali k vhodnému místu na mytí.
V okamžiku, kdy jsem přecházel potok, Martin na mě zařval: "pozor, klouže to". A než to dopověděl, již jsem se válel oblečen v ledovém potoce. Bohužel jsem dopadl kostrčí přímo na kamen a v první chvíli jsem myslel, že ji mám vejpůl. Naštěstí to byl placák a tak z toho byla pouze naraženina (i když dost bolestivá). Přesto jsme mytí dokončili a šli se navečeřet. Večer táborák, nezbytná porada se slivovicí a v 10.30 spánek – konečně na rovině. Na  noc jsem si vzal Paralen, aby naražené místo neotékalo.

Krásně jsme se vyspali a probudili se opět to nádherného slunečného rána.
Středa 11.8. Oblečení mám po nedobrovolné koupeli již téměř suché, kostrč také moc nebolí a všichni se již těší na dnešní cestu. Na konci nás totiž čeká setkání s civilizací. Horská chata Cabana Buta, kde si můžem koupit pivo, čokolády, normální teplé jídlo a poveselit se. Před tím jsme se dostali z pohoří Vilcan již do oblasti Malého Retezatu. Ten přechod je znát jednak vyššími vrcholy, ale i změnou krajinného rázu. Romantické travnaté pláně střídají časté suťoviny s občasným výskytem kleče. Počasí bylo opět slunečné, ne však horké a tak se nám šlapalo skvěle.

Po hodině jsme se rozdělili na dvě skupiny. Skupina A. (i s námi dvěma) zdolala první horu hřebenu přímo. Skupina B. kótu obešla a poté se obě skupiny sešly ve výšce 1950 m. Tam jsme potkali první výpravu za celou dobu. Byli to mladí Poláci a naštěstí šli na opačnou stranu, takže Cabana buta by nemusela být vyjedená, což se prý občas stávalo. Shodili jsme batohy a nalehko si vyběhli nedalekou horu Piatra Iorgovanului (2015 m). Poté jsme vyrazili dál k dnešnímu vysněnému cíli. Cestou potkáváme opět obrovské stádo ovcí a několik slunících se zmijí, které ovšem okamžitě zbaběle uprchly do děr a vůbec se nenechaly fotografovat (bylo to vůbec poprvé, kdy jsem viděl zmiji ve volné přírodě). Kolem 15.00 jsme již potkali cedule se šipkami k Cabana Buta a trošku jsme i zvýšili tempo. K Butě se šlo velice strmým klesáním lesem, což by zas tak nevadilo, kdyby jsme druhý den nemuseli to samé jít nahoru. Při tom lesním sestupu jsem se trošku zdržel z důvodu větší tělesné potřeby a všichni z áčka mi zmizeli z dohledu a béčko bylo ještě daleko a tak jsem si asi půlhodinku vykračoval sám temným hustým lesem a vzpomněl si na medvědy, kterých je tam prý dost. Naštěstí nikde nic a už jsem slyšel hulákat Martina mé jméno. Nemohl totiž postavit stan, neboť jsme každý nesli jeho půlku. Poté, co jsme ho rozbalili, jsme se okamžitě vydali k Butě, aby na nás něco zbylo. Bylo to dalších asi 70 m převýšení směrem dolů. Buta nás odměnila pivem Hategana a Ursus, pečeným kuřátkem a různými sladkostmi. Martin kuřeti nedůvěřoval a postupně snědl asi pět pytlíků se solenými buráky. Velmi dobře jsme se poveselili, poklábosili a před půlnocí jsme pomocí baterek doklopýtali do tábořiště. Musím poznamenat, že všichni byli natolik zodpovědní a nezmařili se alkoholem, aby mohli bez problémů pokračovat i další den. Ten měl být totiž ve znamení největších výstupů a sestupů, včetně nejvyšších vrcholů Retezatu. Než jsme jako jedni z posledních ulehli do postýlek, dopíjeli jsme ještě trošku zbylého rumunského koňaku a pozorovali nádhernou noční oblohu, která nám ukázala snad všechny hvězdy a souhvězdí, které z toho místa bylo možné pozorovat. V Butě také proběhla porada pro následující den, kdy se měla celá výprava rozdělit opět na dvě skupiny. Jedna si vyšlápne kompletně všechny vrcholy na hřebeni (asi čtyři), druhá je obejde. Rozhodli jsme se s Martinem pro skupinu B., což tentokrát měla být ta náročnější. Minule si někteří ze skupiny B. stěžovali, proč zrovna oni jsou béčko. I když se jednalo pouze o orientační rozlišení. Někteří si nechali své rozhodnutí až na ráno, dle jejich stavu po návštěvě Buty.

Na tomto místě rád zdůrazním, že nám zatím počasí vyloženě přeje. Věhlasná drsnost rumunských hor je přeci jen trochu opilována slunečními paprsky, které přidávají každému na psychické pohodě, dosuší zvlhlé části oděvu a umožňují lačnému oku i fotoaparátu nádherných pohledů. Celá výprava je také ve značné pohodě a i po rozdělení do A. a B. se nikdo nevyvyšuje nad jiného.
Zítra nás tedy čeká nejnáročnější, ale též nejzajímavější den z celého putování. Nejvyšší vrcholy Retezatu mají více než 2500 m a nocování je naplánováno také ve výšce nad 2000 m. Oba průvodci Jirka a Michal se nám výborně věnují, i když jednou vtipně poznamenali, že mají povoleny ztráty 30 %. No, snad nebudou využity.

Pokračování příště. Text: Karel Kratochvíl, foto: Martin Maršík