KSČM se připravuje na další parlamentní volby.
Před těmi minulými komunistický předák Ransdorf napsal: „Pro mne představovala komunistická strana skutečnost, že děti měly bezstarostné dětství, že se nikdo nemusel ptát, co mu hrozí zítra, že tu nebyl hlad a existenční nejistota, že tu bylo vzdělání a kultura pro všechny, že tu byly zdravotní a sociální jistoty solidní úrovně.“ Další volby se blíží a proto se potřetí vracím k seriálu „Jak to bylo s těma jistotama“, který vycházel v NP v roce 1998. Opravdu tu nebyla existenční nejistota?
Jak to bylo s těma jistotama:
NIKDO SE NEMUSEL PTÁT, CO MU HROZÍ ZÍTRA
Komunistické lži o minulosti 3
To skutečně nemusel, protože komunisti by mu stejně neřekli pravdu a skutečnost předčila veškerá očekávání. Například „Ústava 9. května“ (1948), kterou nakonec prezident Beneš odmítl podepsat, zaručovala „nedotknutelnost“ soukromého majetku u firem, které zaměstnávaly do 50 lidí a „nedotknutelnost“ zemědělských hospodářství do výměry 50 ha. Komunisté tento svůj slib, ba co slib, svoji vlastní ústavu! bezostyšně porušovali. Ano prosím pěkně: KSČ postupovala protiústavně.
Nejdříve nastoupily hrátky, kdy státní správce povolal do podniku soudruhy brigádníky, kteří zametli třeba jen dvůr, a juž bylo v podniku přes 50 zaměstnanců a juž se podnik znárodnil. V listopadu 1948 začali komunisti likvidovat živnostníky jako nepřátelskou třídu: Omezili jim příděly surovin, zboží a pracovních sil. Vyloučili je z vázaného trhu (lístkový systém), takže živnostníci a členové jejich rodin, včetně dětí, museli nakupovat textil, obuv a potraviny na trhu volném za mastné ceny. Marně se obchodníčci utěšovali, že když do svých krámků pověsí nápis „Děkujeme vám, že nemluvíte o politice“, že nějak přežijí.
Už během roku 1949 se zavřelo 65.000 ze 110.000 soukromých prodejen. Ve stejném roce zmizelo v Česku z řemeslných závodů 125.518 lidí. Ti se raději neptali, co bude zítra, a šli makat do státních podniků, kde se nemuseli bát že je třeba komunisti rovnou zavřou. V dubnu 1950 se komunistické vedení zaleklo tak rychlé likvidace služeb obyvatelstvu, a snahy národních výborů, převést všechny drobné řemeslníky do „socialistického sektoru“ v nadekretovaných termínech, označilo za „nezákonné“. A tak komunističtí hlavouni vypracovali „plán P“ na řízenou likvidaci soukromého sektoru. Za rok 1950 bylo likvidováno dalších 77.000 řemeslných podniků s 187.000 pracovníky. „Měnovou reformou“ z roku 1953 vytunelovali komunisté kapitál těm zbývajícím Mohykánům, kteří se do té doby ještě nedali. 18.000 podnikatelů a řemeslníků bylo uvězněno. Tak to byl ten jeden „NIKDO“, soudruhu Ransdorfe. Jo, pokud se nepletu, tak asi za tři roky té vaší „perestrojky“ vzniklo v Praze zhruba 10 soukromých prodejen. Chodili jsme s dětma na Hrad a pak jsme se vždycky stavovali u „soukromníka“ na zmrzlině. Na Hradčanech byl jen jeden a jen jeden jedinej měl otevříno i v neděli. To byly ty nové komunistické větry.
Druhej „NIKDO“, kdo se nemusel ptát a mít starost o svou existenčí jistotu, byli soukromí zemědělci. Těch Gottwaldových slibů, že u nás nebudou kolchozy! Už v červnu 1948 se komunističtí předáci usnesli, že kolektivizace musí začít včas. Zákon byl odsouhlasen v únoru 1949. Přesvědčování nestačilo. V každé vesnici se musel najít místní „kulak“ – většinou ten, kdo měl nejvíc pozemků. Nejdřív aspoň 20 ha, pak stačilo 15 (pořád formálně platila citovaná ústava!). Bez viny, bez rozsudku a bez konfiskovaného majetku se tisíce rodin trmácelo do vyhnanství – a do bídy a hladu, Ransdorfe!!! – zpět se neměly nikdy vrátit, ani do stejného okresu. V každé vesnici musel být někdo pro příklad, aby ostatní dostali strach. To byl vždy nejsilnější argument každé totality. Těm, kteří přesto nechtěli vstoupit do družstva, se rozepsaly nesplnitelné dávky, které se rok od roku zvyšovaly. Neplnění státních dávek byl trestný čin. Jen v roce 1949 dostalo z rozhodnutí národních výborů, pokutu skoro 50.000 rolníků. Za neplnění dodávek šlo do vězení celkem 23.000 zemědělců, na jiné paragrafy dalších asi 30.000. Komunisté přitom zakázali soukromým rolníkům zaměstnávat zemědělské dělníky. Také jim ukradli („nuceně vykoupili“) veškerou mechanizaci, všechny zemědělské stroje, které místo do STS šly většinou rovnou do šrotu. Přidělovali jim opuštěnou půdu do nuceného pachtu a z ní potom vyměřovali další dodávky. Vyměňovali jim úrodné pozemky za úhor, vypisovali nemilosrdné daně, snižovali samozásobitelské dávky, prováděli nucený výmlat a výkup za ceny, které byly hluboko pod úrovní výrobních nákladů. Ti, kteří přesto plnili, byli povoláváni na „vyjímečné“ (neomezeně dlouhé) vojenské cvičení, samotná selka to pak raději vzdala. Násilná likvidace zemědělské malovýroby poznamenala více než MILIÓN majitelů zemědělských závodů. To je vlastně (téměř) NIKDO…
Zvítězila dělnická třída. „Ale ne každý, kdo obléká modrou halenu, má srdce na levé straně.“ Někteří i reptali, když se odbory staly nástrojem pro „zajištění splnění plánu a odstranění nedostatků ve výrobě“. Nejdřív se dělníkům zvýšila mzda až o tisíc korun, jenže stejně nebylo co nakupovat. Vyráběla se ocel pro zbrojní průmysl, kdepak spotřební zboží! V roce 1952 odbory souhlasily s rozhodnutím vlády zrušit „vánoční přídavky“ všem zaměstnancům. V dalších letech se zpevňovaly pracovní normy – to byla cesta ke snižování mezd. Měnová reforma v roce 1953 okradla všechny – i vítěznou třídu pracujících. Postiženy byly zejména rodiny s více dětmi. Reálná mzda zaměstnanců byla v roce 1953 o 12% nižší než v roce 1949. Propukly živelné stávky. „Organizátoři“ si je pěkně odskákali. Ale to nebyli ti správní dělníci! Jak pravil soudruh dělnický prezident Zápotocký: „Jakmile dělník zradí třídní stanovisko, jdeme nemilosrdně proti němu, neboť v této chvílí je třídním nepřítelem, i kdyby byl desetkrát dělníkem…“ Však také ve vězení za „nepřátelství k dělnické třídě“ bylo nejvíc – právě dělníků!!!
Inteligence se raději neptala a ta skutečně inteligentní raději rovnou z komunistického režimu utekla. Do konce roku 1952 evidovala StB celkem asi 43 tisíc emigrantů, za další rok jich přibylo jen tisíc, Československo už bylo dobře zadrátované. Třetina vysokoškolských profesorů byla vyhozena, v letech 1949-1954 asi 5.000 učitelů, 6.300 učitelů bylo přeloženo. 40% ze stotisíce učitelů pak vstoupilo do KSČ… Státním zaměstnancům, kteří se do té doby na zítřek neptali, protože měli definitivu, ji komunisté zrušili. 77 tisíc úředníků se v roce 1951 nikdo neptal, co hodlají zítra dělat. Šli „do výroby“, teda nakonec jen 51.215 nešťastníků. Ale vstali noví bojovníci! Ti dělníci, kteří se nechtěli a neuměli živit rukama a slíbili věrnost Straně, dostali možnost. Někdy stačilo absolvování několikatýdenního politického kurzu a pak už hurá do bezpečnosti, armády, justice, do řídících funkcí v ekonomice. 200.000 „dělnických kádrů“ obsadilo zhruba polovinu vedoucích míst v hospodářství. Ti se zítřka včera nebáli, dnes jsou to nejspíš ti Důchodci, kteří postrádají své Životní Jistoty…
A pak také nastaly v této zemi jisté procesy, tedy politické procesy, což je úplně jiná kapitola. Desetitisíce lidí bylo komunistickou justicí posláno do vězení v procesech s vojáky, partyzány, politickými a veřejnými funkcionáři, s vedením záškodnického spiknutí (Horáková a spol.), trockisty, sociálními demokraty, církví, agenty Západu, v procesech hospodářských a nakonec i s vysokými komunistickými funkcionáři. Další desetitisíce putovaly bez rozsudku do Táborů nucených prací (TNP) či k Pomocným technickým praporům (PTP). Komunistická administrativa nezapomněla ani na jejich manžele a manželky, na jejich děti. Jedni byli nezákoně vystěhováni z Prahy a jiných velkých měst, jiní zase ze svých rodných vísek. Do TNP vybírali oběti okresní tříčlenné komise dle pokynů bezpečnostní komise ÚV KSČ a podle třídního hlediska místních udavačů. Na jejich návrh neodvolatelně rozhodovaly krajské tříčlenné komise o tříměsíčním až dvouletém koncentráku. Bez soudu. „Trojky“ byly (a jsou) tajné, kdopak v nich asi byl? Nejspíš nějací komunisti.
Pracovní síly pro budování nové, lepší budoucnosti se hledaly „v rodinách bývalých kapitalistů, mezi městskými povaleči, v hostinských místnostech, kde se hrají hazardní hry a rozšiřuje nepřátelská šuškanda, v řadách advokátů, učitelů, lékařů, kteří uznávají nemocnými flákače, dále sem patří sabotéři, šmelináři, osoby reakčního smýšlení a ti, kteří rozšiřují nepravdivé zprávy o zásobovací situaci.“ (Směrnice č.4 komise pro zařazování osob do TNP.) Pozornost měla být věnována i dětem prošetřovaných osob. Fašistický diktátor Pinochet mohl komunistickým zákonodárcům a vypracovatelům směrnic jen tiše závidět! Určitě by nevymyslel následující text: „Máme v naší obci třídního nepřítele? Splnila obec dodávky masa, obilí? Proč ta osoba, přestože nepracuje, dobře si žije? Proč a co si různé osoby v obci potají šuškají? Proč není zájem o sovětské filmy? Proč majitelé domů při státních oslavách nevyvěšují vlajky?… Takový člověk patří do TNP“.
Nikdo se skutečně nemusel ptát, co mu hrozí zítra, STAČILO SE PODÍVAT KOLEM. A každý rád tu vlajku nakonec vyvěsil, i na zábavný sovětský film zavítal, natož aby se vyhýbal svobodným volbám… Píšu jen o teroru, který byl namířen proti celým skupinám lidí. Stovky politických vražd, mučení vězňů, to je už nad rámec této kapitoly.
To ovšem byla léta padesátá, později se šrouby přece jen uvolňovaly, začalo se mluvit o škodlivém „kultu osobnosti“ a dokonce bylo některým bývalým třídním nepřátelům dovoleno dělat to, co uměli. Hospodářství se poněkud pozvedlo, tlak Moskvy zeslábl. Ba i začaly probíhat rehabilitace obětí některých drobných nedorozumnění, které při budování skvělého komunismu přece jenom byly. Procesy byly revidovány, rehabilitačním komisím se odvážilo zaslat žádost o revizi 6678 osob, nakonec bylo projednáno 6978 případů. V 263 případech proběhlo nové soudní řízení, které 213 lidem snížilo „neúměrně vysoké“ tresty, 50 (slovy padesát!) rozsudků bylo prohlášeno za zcela neodůvodněné. Většinou šlo o bývalé komunistické funkcionáře.
Socialistická zákonost opět zvítězila a vlk se zase nažral. Většina politických vězňů byla propuštěna na aminu v roce 1960, tak co. Kolderova komise, jejíž zpráva byla schválena ÚV KSČ v dubnu 1963, předložila další ošklivé skutečnosti. Ale všichni to nakonec hodili na faktické (Gottwald, Zápotocký) nebo politické (Čepička, Barák…) mrtvoly. Jakpak hodnotí soudruhy Gottwalda a Zápotockého dnešní komunisté? Když voni dneska raději mluví o Masarykovi. Ale to nebyl, soudruhu Grebeníčku, komunista, née. Kolderova komise se ovšem zabývala pouze komunistickými funkcionáři a jenom jich se týkaly další rehabilitace. Přesto vyšla najevo pěkná svinstva a hlavně se ozřejmil mechanismus komunistické hrůzovlády. Ve svoboděnce roku 1968 vznikl Klub K-231, který organizoval nekomunistické oběti totality. Mezi březnem a červnem uveřejňovaly noviny, časopisy, rozhlas i televize nová a nová svědectví. Tolik toho nebylo popsáno, analyzováno a zveřejněno za celých skoro devět let naší nynější svoboděnky! A UVĚDOMĚNO. Začalo se volat po odpovědnosti politické i trestní. Proč se nevolá dnes? Proč se NIKDO neptá, co bylo včera?
Pak ti nejlepší synové rodné strany povolali na pomoc sovětské tanky. Opět následovala emigrace, vyhazovy ze zaměstnání, uzavření hranic a likvidace svobodného myšlení. Normalizace ke komunistickému etanolu. Po nástupu Hnusáka začaly v létě 1970 prověrky členů KSČ. Otázka byla vlastně jediná: „A ty, soudruhu, schvaluješ taky vstup spojeneckých vojsk na naše území“ (okupaci Československa)? Stačilo JEN říci „jó, ale jó“ a každý popletený komunista to měl v suchu. 67.000 členů bylo vyloučeno, 259.000 „vyškrtnuto“ a 147.000 vystoupilo samo. To máme 473.000 lidí, kteří po poznání pravdy nemohli přijmout komunistické lži. To byli poslední slušní, zásadoví a chytří lidé, které komunistická strana měla. Po těchto událostech už v partaji zůstali jen lidé, kterým chyběly vždy dvě z těchto vlastností. A strašpytlové.
NIKDO z těch bývalých komunistů se neptal, co bude zítra, moc dobře to věděli: Vyhazovy z vedoucích funkcí, ze zaměstnání, studia, nemožnost sehnat práci v oboru nebo dokonce jakoukoli práci, stálý dohled StB, nemožnost vycestovat, morální teror, cejch pro jejich děti. Ano, a bez zaměstnání a peněz i ten HLAD. Řekli NE. A na jejich místo se nacpali chytří kariéristé. Na představitele bývalých „progresivistů“ se snesla neuvěřitelně sprostá mediální kampaň, která byla z pozadí řízena komunistickou tajnou policií. Pamatuju se, jak jsem se divil, když například Pavlu Kohoutovi a Ludvíkovi Vaculíkovi předhazovalo Rudé právo jejich komunistickou minulost. Spíš je mělo chválit, ne? Vzpomněl jsem si na to v památných dnech konce roku 1989, kdy zazněly nemlich ty samý hlasy! Nechci unavovat pronásledováním chartistů, proti 50. letům to byl čajíček, přesto mnoho lidí strávilo dlouhá léta opět v komunistických vězeních. Ještě v létě 1989 vyletěli z novin redaktoři, kteří měli nemístné otázky na soudruha Štěpána. Ještě v září 1989 chtěl komunistický náměstek na Mezinárodní a meziměstské ústředně v Praze po vedoucím našeho provozu, aby vyhodil kolegu, který rozšiřoval Několik vět. Chudák soudruh náměstek to dostal stranickým úkolem od okresní organizace, kterou zaúkolovala StB. Náš vedoucí mu řekl, že kolegu potřebuje, ať si ho soudruh náměstek vyhodí sám, esi na tom tak trvá. Netrval, komunisti se už báli.
Teď se nebojej.
Citováno a opsáno: Jiří Pernes, Československo 1946-1992, 1. vydání Albatros Praha 1997
Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, podle nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. vydalo nakladatelství Univerzum Praha 1990 za spoluúčasti norského nakladatelství H.Aschehoug&Co, vydání první
Karel Kaplan, Nekrvavá revoluce, vydala Mladá fronta Praha 1993, v ČSFR vydání první, (1. české vydání v nakladatelství 68-Publishers v Torontu 1985)
Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes Š – Týden od 15. června do 21. června 1998, redigováno v Praze září 2001
Jaké byly ty „jistoty zdravotní a sociální“ vyložím v příštích sobotních Návratech, ale ještě předtím se hodlám vrátit k tématu „vzdělání“ (a věda) za komunismu.
