Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.
Ti ostatní.
Na Garyho nezapomenu nikdy, ti všichni kdo přišli po něm mi splývají. Ne, to není přesně, nepamatuju si jména; tváře a zážitky zůstávají.
Jako jednou, bylo léto v plném rozpuku, jeli jsme pouští Nového Mexika, venku přes 50 Celsia. Najednou mně kolega budí, huláká jako by ho vraždili: “ Mike, co mám dělat, když bude na mostě led?“ Já na to: „Proč by proboha měl být na mostě led?“ „Protože tam byla cedule, že na mostě může být led!“ Poradil jsem mu, aby se v takovém případě rychle probudil, protože se mu něco zdá. Ty cedule jsou tam od minulé zimy a připraveny na tu příští.
Kdysi jsem miloval knihu Zlomený šíp. Pokud ji neznáte, je z období před a během občanské války, odehrává se v oblasti Tucsonu a okolí. Vypráví o indiánském kmeni Chiricahujských Apačů, jejich náčelníku Cochisovi a o kapitánu Jeffordsovi. Oblast, kde se to vše odehrává, jsem si na dálku zamiloval a po „přestěhování“ do Ameriky jsem si umiňoval jak se tam jednou podívám. Což o to, podařilo se mi to, ale ono to tam vypadá úplně jinak než jsem si vysnil. Pochopitelně, vždyť když jsem o těch končinách snil netušil jsem co to je a jak vypadá americká poušť, tedy po americku desert. Že tam nejsou písčité duny, to jsem věděl, psalo se tam o keřících. Ve skutečnosti je to písčitá země kde neroste nic než jakási křoviska, která se zazelenají na jaře, když roztaje sníh a na podzim když prší a hlavně spousty šalvěje, který po ránu, když leží rosa voní a voní…
Půda ve které se voda neudrží, co se do nenávratna nevsákne, odteče po povrchu. Však je ta oblast Arizony známa flash flood, bleskovými záplavami. Někde daleko za obzorem spadne déšť, on to je skutečně pád vody, deštěm se to nedá nazvat. Příval i několik metrů vysoký se valí s kopců, co je v cestě odnese.
Tak tam jsem se tak těšil, na místa důvěrně známých jmen – Tucson, Willcox, Bowie, Dos Cabezas. Všechno je jinak, jen ta jména si pamatuju a taky dobře vím, kde ta místa jsou.
Jeli jsme ze San Diega do Chicaga, nejkratší cesta vede po I-8 do městečka Gila Bend v Arizoně, mimochodem jednoho z těch míst kde na mou duši nechápu proč tam bydlí lidé, když to není kriminál a mohou se odstěhovat. Městečko, kde jediná pozoruhodnost je šedesát obyvatel, kteří v sobotu chodí poslouchat na místní vrakoviště jak rez chroupe plech. Jinak tam není lautr co dělat a ani kam jít. V létě jsou tam denní teploty kolem 50 stupňů, kdo nemusí, nevystrčí nos z klimatizovaného baráku. Proč taky, kam by šel? Jo vlastně na to vrakoviště.
To městečko je ovšem velmi dobře známo všem truckerům, protože tam odbočuje highway 85, zkratka na I-10 do Phoenixu. To byla i naše cesta. Dojel jsem do Gila Bend a bylo už po půlnoci když jsem předal řízení „učedníkovi“. Uvozovky tam jsou proto, že mu bylo kolem šedesátky a na tohle řemeslo se dal poté, co se s ním manželka dala rozvést. Pečlivě jsem mu vysvětlil, jak má jet pořád po téhle silnici až přijede zas na dálnici, po ní doprava, tedy na východ, až do Phoenix. Tam odbočit na dálnici I-17 na sever, po ní do Flagstafu a pak I-40 na východ. „Jen klid šéfe,“ ujistil mě, odříkal mi domácí úkol a já zalezl do pelechu. Když jsem se vzbudil svítilo škvírami v silné zácloně do ložničky slunce, venku bylo jedno z těch překrásných rán s kýčovitě tmavomodrou oblohou. Byl jsem zvědav kde jsme a vystrčil jsem opatrně jedno oko do kabiny. Za okamžik jsem přijeli k mílovníku, aha, jsme na míli 362, sakra ten ale jel dobře. Počítám si v duchu jak daleko to bylo na I-10, pak do Flagstafu, pak… tam nemůžeme být! Takové číslo ani na I-40 není! Asi jsem se spletl a vystrčil jsem teď druhé oko. Vtom jedeme kolem odbočky do Bowie. OK, Bowie, co? Bowie?!?, od kdy je sakra Bowie na I-40? To už jsem do kabiny vlít celej, „Kde to k čertu jsme?“. Klidná odpověď ctihodného kmeta s bílými fousy na prsa a dýmajícího z fajfky zněla: „Zrovna jsme projeli kolem Bowie“. „To k sakru vidim, ale na které dálnici?“ ptal jsem se docela nelogicky. „No na I-10 přece, za chvíli jsme v Novém Mexiku“.
„Ale proč ?“ já na to, „měl jsi jet po sedumnáctce na Flagstaff a pak čtyřicítkou na východ“. S naprostým klidem mi řekl, že mu cosi říkalo, že by snad měl ve Phoenixu odbočit na sever, ale že si nebyl jistý a protože mně nechtěl budit, jel dál.
Na vysvětlenou, Gila Bend, Phoenix a Eloy, kde se stýká I-8 s I-10 tvoří téměř rovnostranný trojúhelník o straně asi 60 mil. Ta nejistota nás stála tři hodiny jízdy navíc, ještě k tomu neplacené, protože jsme byli placeni podle mil v mapě, ne na tachometru.
Tak honem, co teď? My se musíme stočit na sever, musíme se dostat do Oklahoma City, odtud zase trochu na sever, skrz Tulsu do Joplin v Missouri, Saint Louis a pak Chicago, náš cíl.
Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi kdosi vyprávěl o silnici z Novomexického Las Cruces přes dnes raketové Alamogordo, památné atomovou pumou, vůbec první vyrobenou. Je to dvouproudá silnice, která vede do Texasu do Amarilla a to už je na naší trase.
Jak řekli tak i udělali a byl jsem hned několikrát překvapen. Tím kolik trucků jsme potkávali, ono se ukázalo že je to oblíbená zkratka a taky tím co jsme cestou viděli: Bájnou řeku Rio Hondo, Tularosa, Mescalero. Bohužel, na Národní park Bílé písky jsme neměli čas, tak jako na mnoho jiného, přesto to byl krásný výlet. Od téhle příhody jsem tu cestu používal, jen jsem si nezajížděl z Gila Bend přes Phoenix.
Když jsem tohle dobrodružství dával jednou k lepšímu, trumfnul mně jiný řidič – trenér nepřekonatelným příběhem. Vyjeli z Chicaga a měli namířeno do San Francisca. To je jednoduché, I-80 a pořád na západ. Najel vlastnoručně na I-80, tam předal řízení učedníkovi a zalezl dozadu do postele. Oni se střídali po deseti hodinách, ne po šesti jako my. Když se konečně probudil a vylezl, jeho překvapení neznalo hranic. Byli v Chattannooga v Tennessee, na dálnici do Atlanty v Georgii. Pokud to položím na mapu Evropy, vyjeli z Ústí nad Labem do Hamburku, octli se v Českých Budějovicích. Vzdálenosti jsou ve skutečnosti větší. Nikdy se nedozvěděl jak se tam dostali, nebyla jiná možnost než sjet z dálnice, přejet most a zas na dálnici najet v opačném směru. Proč to ten žák udělal nikdo neví a taky se nedoví.
A takhle to pak bylo pořád dál, na východ, na západ, jednou s tím, podruhé s oním. Ještě jeden člověk mi utkvěl v paměti. Byl to Rumun, anglicky uměl ještě hůř než já a poslali ho se mnou, protože jim ho bylo líto rovnou vyhodit a chtěli mu dát ještě jednu šanci. Jako řidič nebyl špatný, ale jako člověk vůl k pohledání. Takového machra hned tak nenajdeš. To by moc nevadilo, kdybychom jezdili sami, vlastně kdyby on jezdil sám. Ale náš podnik žil z rychlé přepravy a proto jsme museli jezdit ve dvojicích. S ním nikdo nevydržel, ani já. Na cestě zpátky jsem kdesi uprostřed Texasu zastavil a řval na něj ať vypadne, já že s ním dál nejedu. To už zřejmě pochopil že to přehnal, já se uklidnil a zpět do Los Angeles jsme dojeli spolu. Víckrát jsem ho neviděl a nějakou dobu mě to i mrzelo. Jenže zavření spolu v jedné kabině, spát na společné posteli, unavení na padnutí, to v sobě jeden nemá zrovna nadbytek tolerance.
