Píšou o Humpolci: Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým. Jmenoval se samozřejmě Ivan Jirous a byl z Humpolce.

Na tom čtvercovém náměstí jsem zaparkoval své elkolo a rozhlédl se kolem dokola. Nebyl jsem v Humpolci patnáct let, ale nezdálo se, že by se Horní náměstí (jak se asi jmenovalo za Jirousova mládí? Leninovo? Rudé armády? Gottwaldovo?) moc změnilo. Ani také nemuselo. Secesní radnice s nápisem „Svorností (a) prací k rozkvětu“, uprostřed prvorepublikový pomník obětem války v podobě zmítající se nahé mužské postavy, pak několik běžných domů měšťanského typu, muzeum Aleše Hrdličky a hotel Kotyza. Nad tím vším věž chrámu svatého Mikuláše se střechou trochu připomínající šaškovskou čepici s rolničkami. Byl jsem rozhodnut všechny ty věci postupně pomalu krouživým pohybem obejít, pokud možno do nich vlézt, nenápadně v nich pobýt a vyvolat vzpomínky na jeden humpolecký den před těmi patnácti lety. Nejdřív jsem se ale šel naobědvat do hotelu Kotyza.

Bylo to v září 2009 a Jirousovi tehdy udělovalo město Humpolec pamětní medaili profesora Aleše Hrdličky. To se děje jednou za pět let, když se tam koná antropologický kongres, což má pochopitelně souvislost s Alešem Hrdličkou, rodákem humpoleckým a profesorem americkým. Zpráva, že medaili dostane Magor (já mu tak nikdy neříkal), potěšila jeho přátele a příznivce, kteří v ní nalezli dobrou záminku zajet do Humpolce, nepochybně i v očekávání, že by se tam mohlo něco zajímavého strhnout. Byl jsem mezi nimi i já, který se teď vrátil na místo činu a vyvolával z paměti stíny toho teplého pozdně letního dne.

Tehdy to začalo dopoledne přijetím na radnici. Magor tam nakráčel krokem mírně vrávoravým, ale jistým. Přidali jsme se k němu, v zasedací místnosti nás přijal pan starosta. Básník ale nejprve požádal o pivo, ale skutečné, ne o ty, jak se vyjádřil, bezalkoholické sračky, jež stály na stole, v čemž mu bylo rychle vyhověno. Pak se posadil do čela stolu naproti starostovi a začala jakoby schůze. Pan starosta řekl, že Jirous patří k nejvýznamnějším rodákům města a je spolu s Janem Zábranou druhým velkým literátem z Humpolce. To se Magor ohradil, že Zábrana se narodil v Herálci, což je sice poblíž, ale ne v Humpolci, takže nejvýznamnějším je on. To musel každý uznat. Pak se ujal schůze on sám a převyprávěl několik historek ze svého bohatého života, které občas přerušovala Jiřina Šiklová, načež ji Magor něžně umlčoval, drž hubu, Jiřino, víš o tom hovno. Socioložka na chvíli vždy zmlkla, pak jí to zas nedalo.

Domnívám se, že důležitým účelem setkání na radnici bylo zjistit, zda má budoucí „čestný občan“ v úmyslu ztropit nějaká alotria, zbavit se šatstva nebo cosi podobného. Ivan sám na to zavedl řeč a slíbil, že během předávání se určitě svlékat nebude. Pak se odmlčel a lišácky dodal: Ale nevím, co bude předtím a co bude potom. Starostu tím asi moc neuklidnil. Nakonec se rozhodl zazpívat: prohlásil, že půjde o humpoleckou formu gregoriánského chorálu. Spustil píseň, v níž se opakoval refrén Když jsem opilej, tak jsem kurážnej, když jsem kurážnej, tak umím bejt zlej: hlavu ti rozbiju, tlamu ti natluču, kušnu ti namlátím, já umím bejt zlej. Je docela možné, že podobné vystoupení starostova kancelář ještě nezažila.

Já jsem byl v tom docela pěkném městě poprvé v létě 1989. Tehdy jsme s přáteli na náměstí, ale mohlo to být to dolní, neboť Humpolec má dvě taková náměstí, potkali básníka a kritika Andreje Stankoviče, jehož jsme tehdy neznali osobně, jen jako důležitou postavu Charty, samizdatu a undergroundu. Se zájmem jsme sledovali, jak se snaží roztřepeným lanem svázat dohromady polorozpadlý trabant typu kombi, přičemž mu asistovala paní Olga Stankovičová a jejich černý pudl, vypadal jako ten Mefistofelův. Byl to poněkud legrační pohled. Říkali jsme si, jo, chartisti, ti si žijí. Stankovičovi tu měli poblíž chalupu, Andrej čili Nikolaj byl velkým znalcem hub a zvlášť lysohlávky, jimiž zdejší kraj oplývá, se před ním musely mít na pozoru. Za pár let jsem už Nikolaje znal osobně, prožil jsem s ním pár zábavných příhod, třeba tu, když byl knihovníkem na Hradě a ukazoval mi prezidentské místnosti, Havel byl právě v nemocnici, pak jsme přišli k prezidentskému stolu, tomu známému stolu z novoročních projevů, a Nikolaje napadlo, že bych si mohl vyzkoušet, jak se za ním sedí. Mně se vůbec nechtělo, ale Nikolaj měl z takových věcí radost, tak jsem mu chtěl vyhovět, na chvíli jsem se posadil, když vtom se otevřely dveře a do místnosti vtrhl Luboš Dobrovský s výkřikem Co tady děláte!?… Vyskočil jsem jako čert z elektriky. Taky taková asociace humpolecká…

Schylovalo se k vlastní ceremonii, k předávání medaile. Magorova suita se na chvíli rozprchla po hospodách (já šel do muzea, což jsem teď zopakoval) a pak se opět radostně sešla před Spolkovým domem, kde mezitím slavnostně končil kongres antropologů. Pořadatelé nás decentně, ale se zraky vyděšenými upozorňovali, že nenastala ještě vhodná chvíle pro naši účast. Dobře věděli proč. Magor byl totiž již trochu neklidný, a tedy hlučný. Jeho táhlý zpěv bylo slyšet přes polovinu Humpolce a dožadování se panáka spolu s výkřiky skatologického obsahu poutalo pozornost chodců. Socioložka Jiřina Šiklová trpělivě básníka uklidňovala, přičemž on ji laskavě posílal jasné kam.

V jednu chvíli se však i Magor ukáznil. To když se objevil Karel Schwarzenberg, jenž si přes košili s motýlkem navlékl tričko s výzvou, kterou by asi většina národa neakceptovala: Magor for president. Ivan obřadně knížete uvítal ilegálním oslovením Vaše Jasnosti. Nedalo mu to však, za okamžik do něj opět vstoupil rebelantský duch a začal vykřikovat, že kníže je pěkný vydřiduch, že v posledním Reflexu v rozhovoru říká, že poskytuje Magorovi přístřeší v domě na Smíchově a že to dělá prý proto, že nemůže vidět, aby český básník skončil jako bezdomovec. Jenomže ve skutečnosti z něj dře kůži, volal. Všichni přítomní to poslouchali s velkými rozpaky a myslím, že i knížeti ztuhl úsměv na líci. Jenomže Magor chystal pointu: Představte si, že po mně chce nájem sto korun měsíčně! Všem se ulevilo a kníže se srdečně rozesmál.

Konečně jsme mohli vejít do sálu, kde zrovna nějaký mladík hrál cosi na klasickou koncertní kytaru. Hráč drnkal usilovně a se zaujetím jakousi serenádu. Magor snad chvíli poslouchal, najednou se utrhl a nahlas prohlásil, že na to se může vysrat a že jde na panáka. Jediný člověk, na kterého dal, tedy kníže, ho mírným hlasem uklidnil, Magor si zase sedl, kytarista raději rychle dodrnkal a pak už k žádné výtržnosti nedošlo. Když zavolali na pódium Ivana, aby si došel pro medaili, šel oslavenec krokem poněkud již strnulým, zastavil se mírně vrávoraje, po sedláckém způsobu složil ruce nad břicho a pak i pronesl jakousi krátkou řeč, v níž pravil, že je rád, že má medaili pojmenovanou po dr. Aleši Hrdličkovi, protože jeho předkové z matčiny strany u Hrdličků pracovali v truhlářské dílně. Pak se četl dopis Václava Havla, jenž napsal, že je rád a že se směje tomu, že Magor dostává v poslední době ceny a medaile jako on, což je správné a vždy si to tak přál. Všichni si oddechli. Před budovou hrála dechovka, Magor se jal ji dirigovat a pak tančit s kýmkoli, kdo byl po ruce. Zahraniční antropologové, kteří byli svědky nečekaného ceremoniálu, si oslavence chodili prohlížet a vyjadřovali decentně zájem, údiv a možná i trochu záviděli, co to u nás máme za zvyky.

Jirousovi by teď (23. září) bylo osmdesát. Tehdy mu bylo pětašedesát, tři roky předtím dostal Cenu Jaroslava Seiferta, občas o něm někdo řekl nebo napsal, že je to největší žijící český básník. Umřel v listopadu 2011. Umřeli i všichni, o nichž se tady zmiňuju. V Humpolci se zas sešli.

Příběh od Jiří Peňás

Zdroj: https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/magorsk%C3%BD-den-v-humpolci/ar-AA1rlieY