Nastal podzim a mně se vybavila doba dávno minulá. Na polích nebyla všudypřítomná řepka, ale brambory. A my, studenti, jsme vyráželi každým rokem na jejich sběr pod heslem „Ani brambor nazmar“. Vysokoškoláci jezdili na chmel, my na střední jezdili na brambory.
Jen co se zahájil školní rok, už tu byly brambory. Bylo to období čtrnácti dní, nebo spíš tří neděl, kdy nás každý den před školou nabral autobus příslušného JZD a dovezl nás na pole. Vyhastrošeni ve starých kalhotách, košilích a gumácích jsme se chopili svých plechových kbelíků, zaujali pozice po dvojicích v jednom řádku a už jsme jeli. Brambory se hustě válely vyorané na povrchu, stačilo nasbírat kbelík doběhnout s ním k valníku, vysypat kbelík a nahlásit dozoru. Dozor zajišťoval třídní učitel, tehdy tedy soudruh profesor. Stál celý den v tom poli a popoháněl méně aktivní sběrače. Měl blok, do kterého dělal každému čárky za jeho kbelíky. Také ladil tempo celé třídy, nebo vlastně i více tříd. Snažil se popohnat sběrače, kteří na řádcích zaostávali, snažili se skrýt na remízcích nebo se jen tak povalovali v přiděleném řádku. Když se tak zpětně zamyslím, ten kantor byl vlastně největší chudák. My jsme spolu kecali a vtipkovali, on neměl s kým. My se pohybovali, on stál. Musela mu být dost zima. Stál tam celý den a dělal čárky.
A oni z toho měli také nervy. Pamatuji si jednou, jak už jsme byli totálně vyštavený, a učitel nás namotivoval, že když doděláme brázdu, tak už bude klid a pro ten den končíme. Tak jsem začal křičet na spolužáky ať máknou, že čím dříve to skončíme, tím dříve budeme moci jít na pivko. A fakt jsme se hecli a tu brázdu dodělali v rekordním čase. Soudruh učitel toho chtěl zneužít, že prý když jsme to tak hezky a rychle dodělali, tak že dáme teda ještě jednu. A tehdy jsem se kousnul, a vyhlásil dřepkin a la sněženky a machři. A že prostě nepůjdeme. Soudruh prosil, a když viděl, že po dobrém to nepůjde, ztratil nervy a začal vyhrožovat. Dvojkama z chování, ředitelskejma důtkama a podobně. Bohužel, většina mých spolužáků to neunesla, vzdala to a šli sbírat dál. Nakonec jsme šli sbírat dál všichni. Ten soudruh učitel však tehdy u mě ztratil veškerý respekt, úctu a důvěru.
No nevím, jak by na to koukali dnešní studenti. Nedávno jsem šel městem za dvěma studentkami. Byly otrávené a znechucené. Jedna druhé povídá: „Tak jsme si mohly pěkně sedět v teplíčku ve škole a musely jsme jít do lesa. Mám totálně mokrý boty a jsem úplně vyřízená.“ A to byla jen nějaká naučná procházka a ne práce. Na druhou stranu my tedy měli gumovky, protože pole bylo přece jen vlhké, ale nepamatuji se, že by nám na tom poli někdy výrazně pršelo. Buď nám počasí vždycky přálo, nebo se brigáda odsunula. Nebyl nikdo, kdo by se z brigády snažil nějak vykroutit, musel by donést potvrzení od doktora, stejně jako kdyby nešel do školy. Během práce se dalo i dobře pokecat, měli jsme pauzy a jezeďáci nám dovezli na pole svačinu. Teplý čaj ve várnici a nějaký ten krajíc chleba se salámem. Na oběd nás autobus dovezl do jídelny JZD. A hlavně, ta brigáda zadarmo nebyla. Počítal se každý sebraný kbelík. Za den jich byly od každého desítky až stovky. Dneska, když vezmu do ruky ten těžký plechový kýbl, tak nechápu, jak jsem vůbec mohl k valníku dovláčet v holínkách rozoraným polem třeba stovku plných kýblů, vyzdvihnout je a vysypat. Někdy se sbíralo do pytlů, ty se zase kroutily a držet jednou rukou pytel a druhou sypat, bylo dost obtížné. Nejlepší byly přistavené vylníky. Stály pevně a byly nízké.
Někdy to bylo ještě lepší. To když jsme odjeli ze svých domovů do provizorních ubikací, ze kterých jsme se vraceli až po třech týdnech. Je pravda, že jsme si to tam dokázali užívat. Jako újmu jsme brigádu nebrali, každý den jsme se dokázali po večerech veselit po místních hospodách, užívat svobody bez rodičovského dohledu. A co kantorský dohled? Ten byl většinou rád, že je rád. Stát celý den v poli, kolikrát tam mrznout a dělat čárky za kyblíky. Koho by to bavilo? Vytrženi ze své práce, vyrváni z rodin a hozeni do JZD. A tak se študáci bavili po svém.
S bramborovými brigádami studentů se začalo už za Klementa Gottwalda. V době uvolněného pražského jara v roce 1968 vyjádřili ředitelé nesouhlas s vydíráním svých studentů, brigády byly tedy Ministerstvem školství zakázány. Vzápětí přišla srpnová okupace a strana se nechala slyšet, že sklizni brambor hrozí vážné potíže. Sklidit brambory bylo v té době prostě pro zemědělce nad jejich síly. Takže bylo po zákazu a studenti opět nastoupili do bramborových řádků a zůstali v nich až do sametové revoluce v roce 1989. Až do osmdesátých let se dokonce pracovalo zdarma. Později byla za práci vyplácena minimální odměna. Po revoluci, v roce 1990 museli zemědělci na sběr najmout brigádníky, ale následovala privatizace, zlepšilo se technické vybavení farem a ruční sběr brambor už od té doby neprobíhá.
Pamatuji si, že jsme podobně jezdili třeba na čištění lesa. To nás pro změnu odvezli do lesa a my jsme tahali popadané větve z celého lesa na hromady. Pěkně jsme ten les uklidili. Nebo jsme jezdili na sběr kamení. To nás zase vysadili na poli a my jsme procházeli pole a sbírali jsme kamení, které jsme vynášeli pryč z pole. Ale přeci jenom ty brambory mám nejvíce v paměti. Na ty jsme jezdili nejčastěji.
Vycházel jsem ze ZŠ v roce 1986, poté tři a půl roku učiliště. Bramborové brigády jsem nikdy nezažil. A už vůbec ne v rozsahu třech týdnů. V roce 1987 jsem pro tehdejší JZD Jiřice týden obraceli ručně len na 50hektarovém poli před Jiřicemi. To byla nejdelší brigáda, kterou družstvo zaplatilo všem žákům. A dost fyzicky náročná. A pak asi dvakrát pro JZD Komorovice na sběr řepy, a to pouze odpoledne, jednou na kamen.
Obě družstva byla ráda, že jdou kluci z učiliště, protože jejich výkon pracovní byl neskonale lepší než právě ti mnohdy unudění studenti z gymnázií a průmyslovek. Prostě uměli lépe vzít za práci.
Osobně si myslím, že opravdový boom brigád byl zejména v 70.letech-do počátku 80.let. Tedy v podobě jak popisuje autor článku.