Chotěboř: Místní rodačce Janě Schwarzové je čerstvých 18 let a už se může pyšnit množstvím titulů a účastí v letošním finále Miss aerobik. Proto ji redaktoři okresního tisku požádali o letní prázdninový rozhovor.
Jano, v kolika letech jste vlastně začala s aerobikem?
Bylo to ve 12 letech, když jsem před tím dělala tři roky gymnastiku a chvíli i balet.
Kdo vás k těmto zálibám přivedl?
K baletu maminka, ke gymnastice a aerobiku kamarádky. Domluvily
jsme se, že to zkusíme. Šly jsme na hodinu, a tam si nás vybrala či
vyhmátla moje budoucí trenérka.
Kde nyní trénujete?
Teď jsem v aerobikovém klubu SK Buttula Chotěboř a zároveň hostuji v jednom klubu v Praze.
Kolik už jste získala titulů?
První větším úspěchem bylo třetí místa na mistrovství republiky
v jednotlivcích před dvěma roky v Praze. Byl to závod v komerčním
aerobiku. Potom jsem přestoupila do Prahy, kde jsem začala cvičit ve
fitness týmech. S holkami, které jsou už mistryně Evropy, jsem získala
titul mistryně republiky a z prvního místa jsme se hned nominovaly na
mistrovství Evropy, kde jsme skončily druhé. A před dvěma měsíci jsme
vyhrály v Belgii mistrovství světa.
Jaké to je udržet se ve formě? Musíte držet nějaké drastické diety?
Je to těžké. Speciální dietu nedržím žádnou, protože bych to ani nevydržela. Spíš mám ale hodně pohybu.
V Chotěboři máme trénink pětkrát týdně, a když je před závody, tak jsem tam třeba i celý týden.
Jak vše stiháte?
No, nějak to stíhám… Ve školním roce mne ve středu pouští ze školy, takže mám středy ohledně tréninku omluvené.
Netrpí sportem školní prospěch?
Známky šly dolů o jeden stupeň. Nepropadám, ale vysvědčení nebylo až tak hezké.
Po prázdninách nastoupíte do čtvrtého ročníku chotěbořské Obchodní akademie. Jak to ovlivní vaši maturitu? Neodložíte ji?
Určitě ne. Vynasnažím se všechno stihnout. Nechci, aby aerobik
zasáhl nějak moc výrazně studium. Vím, že už sice zasahuje, ale nechci,
abych si s tím nějak komplikovala studium.
Jaká je reakce učitelů? Nevadí jim takový způsob studia?
Hodně mi tolerují. Taky se i vyptávají, zajímá je to a fandí mi.
Nechci žádná extra privilegia, to ne, ale je dobré, že to takzvaně
berou.
Co na to říkají spolužáci?
Většina je v pohodě, zajímá je to a fandí mi. Hlavně kluci, ti
jsou fajn. Některé holky ale neřeknou naprosto nic, špatně se na mě
dívají a pomlouvají. To mě sice štve, ale co s tím nadělám, zřejmě nic.
Podporuje vás i rodina?
Tatínek je nadšený asi nejvíc z celé rodiny. Mamka se sestrou mi
v tom pomáhají, podporují mě. Mamka ale není ten typ, že by mě chtěla
prosazovat, takže ta spíš tiše přihlíží, pomáhá a fandí. Jinak se tak
nějak o všechno starám sama. Sama se i připravuji.
Jste hodně soběstačná?
Musela jsem se to naučit. Když jsem začala jezdit sama do Prahy,
bylo nutné se naučit po Praze pohybovat a otrkat se. Zpočátku jsem se i
ztrácela, ale nyní už to je v pohodě. Člověk si zvykne.
Musela jste se kvůli aerobiku něčeho vzdát?
Určitě. Asi nejvíc volného času. Já totiž ještě sama trénuji tým
sedmi holek v Chotěboři, které letos skončily třetí na republice a
málem se dostaly na mistrovství Evropy. O jedno místo jim to uniklo. To
bych pak jela na Evropu jako trenérka i jako závodnice. Trénuji sama
sebe, a ještě je, takže času není nazbyt. Ani s kamarádama netrávím moc
času, protože o víkendu jsem v Praze na tréninku. Bohužel i rodinu
zanedbávám.
Trenérku děláte proto, že vás to baví, nebo hrají roli i peníze?
Peníze ne. Kdo si myslí, že z toho plynou nějaké finanční
prostředky, tak se mýlí. Tady jde spíš o tituly, jak na světě, tak na
Evropě. Z toho se moc nevytříská. Trénuji proto, že mě to velmi baví.
Já si s těma holkami rozumím, protože jsou všechny tak o dva roky
mladší. Dobře se pobavíme, ale zároveň mají přede mnou respekt.
Poslouchají mě, ví, že mám nějakou zkušenost.
Měla jste někdy pocit, že to už nejde dál, a chtěla jste to vzdát?
Jasně. Jsou závody, kdy se mi něco nepovede, vyjdu z plochy a
brečím, říkám, sakra, už tam nejdu, už na to kašlu, ale nejde to takhle
asi brát. Vždy do deseti minut se z toho vzpamatuji a jsem zase
připravená víc trénovat.
Nebojíte se o své zdraví?
Bojím, protože už teď mám problémy s kyčlemi, s koleny a teď
momentálně i se svalem u sedacího kloubu. Špatně jsem si ho natáhla.
Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?
Co se týče aerobiku, tak sen jsem si už splnila. Dostala jsem se
do české reprezentace, chtěla jsem být mistryně světa, to všechno už
jsem. V tomhle ohledu bych si chtěla splnit ještě jeden sen, a to být
trenérkou, mít své vlastní fitness centrum a klub a být úspěšná. Jinak
mi jde o dokončení střední. Po škole, kdyby se to povedlo, tak bych
chtěla jít na rok na jazykovou školu. Tam si udělala přípravný kurz,
abych mohla jít na Karlovu univerzitu, na fakultu tělesné výchovy, obor
trenérství. Všechny cíle se vážou ke sportu. A hlavní je být zdravá.
Toho si cením čím dál víc.
Jste velmi pěkná dívka, nepřemýšlela jste i na jiné Miss?
Nyní jsem na Miss aerobic, kde nás vybírali ze základního kola
150 účastnic. Potom se výběr zúžil na třicítku a zbylo nás deset.
Jezdíme po soustředěních, fotily jsme se na billboardy. Dostaly jsme
zájezd na deset dní do Egypta, kam jedeme v září. Budeme zde točit i
klipy k písničkám. Pojedeme tam s Petrem Mukem, jsem na to docela
zvědavá. Už máme šaty, troje boty, troje plavky, takže už i ta desítka
má vlastně vyhráno. Ostatní holky jsou úplně úžasný a ani jsem to
nečekala. Na začátku soustředění jsme nevěděly, co si máme myslet, tak
jsme na sebe jen tak koukaly, ale pak jsme se poznaly. Nevidím žádnou
rivalitu.
A co zkusit třeba Miss ČR?
To v žádném případě. Člověk si myslí, že když někdo zkusí
nějakou Miss, nebo občas pro kamarádku udělá módní přehlídku, takže by
hned něco v tomhle směru dělal. Tak to prostě není. Já mám svůj sport a
za to jsem ráda. Tohle přenechám jiným. Aerobik je ještě taková
relativně čistá věc, kde je to především o spravedlnosti.
Co tě teď nyní čeká?
Přes prázdniny byla tři soustředění. Musím se také alespoň
třikrát sejít se známou osobností, kterou jsem si vylosovala pro
rozhovor, tedy s Petrem Rychlým. Potom hlavně dokončit autoškolu a
pořád se udržovat ve formě. No a pak přijde Egypt. Na dovolenou s
rodinou ani na brigádu nebude vůbec čas. Letos mám kalendář tak plný,
že se mi tam nevejdou ani dva týdny.
Čemu nebo komu nejvíc vděčíte za své úspěchy?
Rodině, protože kdyby nebylo jí, nevozili mě na tréninky a nedávali mi na to peníze, tak bych se až sem nedostala.
Je aerobik drahá záležitost?
Nejvíc stojí cesty, protože projedu 300 korun za trénink, to je
600 korun týdně. Tak zhruba dva měsíce před závody jezdím do Prahy
pravidelně dvakrát týdně, takže stále cestuji sem a tam. Do Prahy jedu
3,5 hodiny, trénink mám tři hodiny a 3,5 hodiny zpátky. Domů se vracím
třeba o půlnoci a ráno vstávám do školy. A to je někdy nepříjemné.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Jedině a zase jedině zdraví.
Převzato z okresního tisku – ptala se Lucie Holcnerová
