Pro našince je Východní Slovensko příliš daleko. Když Čehúni vyrazí na Slovensko, tak většinou za kulturou do Bratislavy, a nebo nejdále do Tater na lyže, nebo za turistikou. Dále už se vydá málokdo. Což je neuvěřitelná škoda. Jelikož Východní Slovensko je nádherné. Nespoutané a divoké. Na své si zde přijde každý. Milovníci kultury, historie i přírody. Mě zde fascinují lidé, zvyky, jídlo a hlavně ta příroda. Žasnu pokaždé když tu sem, a při každé návštěvě zjistím něco nového co mě překvapí.
Ani já jsem Východní Slovensko neznal. Až když jsem si našel odtamtud manželku, tak jsem se z divokým Východem seznámil. Dnes už sem jezdím pravidelně přes deset let. A stále mě tohle místo fascinuje. Stále zjišťuji nové a nové věci.
Pro mě je Východní Slovensko hlavně místo, které ještě nezasáhla globalizace. Ano i tady najdeme, Ikei, McDonaldy a Kauflandy. Ale je jich tam opravdu poskrovnu. A vedle toho narazíte stále na krámky jak z roku 1956. A na procházce se psem za městem potkáváte pasáčky se svými stády koz nebo ovcí. A hlavně, tady je to ještě stále země pro rádoby trempa, jako jsem já, zaslíbená. Zde je svět ještě v pořádku. Zde když si u lesa postavíte stan, nebo si uděláte ohníček a opečete si buřty, tak vám za to nikdo nevynadá, a ani vás nechce pokutovat. Teda, jen místo těch špekáčků si zde budete na ohni spíše opékat udenú slaninu. Neuvěřitelná prasárna! Neuvěřitelná dobrota!
Co opravdu na Východním Slovensku zbožňuji je příroda. Tiesňava (nebo dolina) Zadiel, která byla vůbec jako první přírodní památka Slovenska zapsána na seznam UNESCO. Nebo národní park Poloniny, opravdová romantická divočina na Slovensko-Polsko-ukrajinském pomezí, takzvaný park tmavé oblohy. Nikde jinde v celé Evropě neuvidíte tolik hvězd jako tady. Telgártsky a chmarošký viadukt (dobře to není úplně příroda). Slovenský kras se svými jeskyněmi, z nichž pro mě největším zážitkem byla jeskyně Krásnohorská, kde dostanete jeskyňářský oblek a vyzkoušíte si jaké to je býti jeskyňářem. A v neposlední řadě Slovenský ráj s prielomem Hornádu – divoký, skalnatý, zelený, se svými žebříky a můstky. Je tu na Východě celkem pět národních parků a tři chráněné krajinné oblasti. To je jen krátký výčet přírodních krás na východě Slovenska.
Úžasný je slovenský venkov a menší městečka, kam ještě nedorazila globalizace a komerce, takže zde můžete zažít opravdové rustikální Slovensko. Žádné Kauflandy, Lídly, Hornbachy a obchodní centra. Žádná moderní architektura. Najdeme tu historické vesničky i městečka, jako jsou Bardějov a Rožnava, a krásné dřevěné kostelíky. Spousty zřícenin, které můžete propátrávat donekonečna a které jsou volně a zdarma přístupné. Zámek v Betliari, který je nejnavštěvovanějším zámkem na Slovensku. Na druhé straně jsou tu moderní a kulturní Košice, které vás dokáží pohltit a zaujmout. Zde najdete úplně všechno. Umění, historie, moderní gastro. Košice jsou tepající metropolí Východu. Také byly evropským hlavním městem kultrury v roce 2013. Historické staré město je prostě kouzelné. Dóm svätej Alžbety – největší kostel na Slovensku. Na druhou stranu jsou tu i moderní části města, která jsou také velice zajímavá a jedinečná. A pak jsou zde i bizarnosti typu Luník IX. Košice jsou prostě pestré, barevné, zábavné a mě osobně přijdou mnohem krásnější a zajímavější než Bratislava.
Mám rád východňáre. Obyvatelé Východního Slovenska jsou silně vnímaná identita. Jsou lehce identifikovatelní podle výrazného přízvuku, spíše samotného jazyka, kterému nejen Čehún, ale ani Slováci ze západu často nerozumí. A východňári jsou specifičtí i svou povahou. Živelnost, výbušnost či průbojnost jsou pro ně ta nejlepší charakteristika. Když se s východnárem pustíte do hádky, tak si buďte jisti, že bude docela dost hlučno a někdy to bude vypadat i na nějakou tu bitku. Ale jsou také neskutečně milý a pohostinní. Podělí se s vámi o poslední sousto, o všechno. A samozřejmě alkohol. To je místní voda. Pije se tam opravdu často. A hodně. Vždyť „Viťaz pije od radojsci, poraženi od žaľu, vichodňar od rana!“ A další východnarské přísloví praví: „Naľej bo vypito. Vypi bo naľato.“ A ještě jedno východňárské moudro: „Mnoho lidí umírá žízní, my na východě se s žízní rodíme.“
Dalším zajímavým aspektem Východního Slovenska jsou Maďaři. Těch tu žije opravdu, ale opravdu hodně. Mnohde se vám zdá, že tato menšina je v tomto kraji vlastně většinou. Takhle nějak to muselo vypadat v šumavském pohraničí, když tak vedle sebe žili Němci a Češi, než byli jedni nebo druzí vystěhování. Na Slovensku Maďary nikdo neodsunul. A tak když přijíždíte do města nebo dědinky, tak na značce označující začátek nebo konec obce, pod cedulí se slovenským názvem obce je cedulka s maďarským názvem obce. A na ulicích pod slovenským názvem ulice je vždy i maďarský název ulice.
Slovenská vláda před lety schválila jazykový zákon, podle něhož všechny nápisy, billboardy apod. musí být uvedeny nejdříve ve slovenštině a teprve potom v nějakém cizím jazyce. Ale to se tady mnohdy neděje a nejdříve je velkým písmem maďarština a pak menším písmem slovenština. A někdy je tam jenom ta maďarština. Prostě Maďarů je tu hodně a z bratislavského hradu je sem daleko. A Maďarů je tu fakt hodně a maďarština se na vás valí odevšad. Často když vkročíte do krámu, nebo třeba na poštu a nepromluvíte první, pracovníci na vás automaticky spustí maďarsky. Teprve když promluvíte slovensky, přepnou na slovenštinu. Pamatuji si úsměvnou příhodu, kdy jsem šel zaplatit na benzínové stanici v Moldavě nad Bodvou benzín. Když jsem přišel ke kase a promluvil jsem česky, děvčice za kasou se zahihňala a utekla pryč. Za chvíli si přivedla kolegyni. To byla sice taky Maďarka jak poleno, ale přeci jenom trochu slovensky mluvila a jakž takž mi i něco rozuměla.
Další neodmyslitelnou součástí zdejší populace jsou cikáni. Další menšina/většina na Slovensku. Zde je najdete také skoro všude. Všichni znají záběry z košického sídliště Luník IX, kde cikáni totálně zničili a vybydleli zdejší paneláky. To je atrakce pro turisty a popravdě už i město Košice pracuje na tom, aby odsud romská komunita zmizela. Ale na východě najdete cikánské osady (čtvrtě, nebo ghetta chcete-li) skoro v každém městečku nebo obci. Jasov, Budulov, okolí Spišské Nové Vsi. Stojí rozhodně za návštěvu a já jsem tu vždy jak Alenka v říši divů. Většina obyvatel je nezaměstnaných, pobírají sociální dávky. Domy, ve kterých žijí, nemají zavedený plyn ani vodu. Děti jsou často závislé na drogách. Bud se bydlí v totálně vybydlených panelácích. Nebo mají domy postavené ze dřeva či plechů, co stojí na kraji vesnic často bez povolení. V osadě nebývá zavedena kanalizace ani vodovod. Potřebu tak obyvatelé vykonávají v kadibudkách, umývat se musí v plechové vaně či potoce. Je to mazec. Pohled na ně je na první pohled děsivý, na druhý zajímavý a pak pochopíte, že tito lidé takto žijí, žít tak chtějí a měnit nic ne, a že i tohle je specifická věc, kterou jinde jen tak neuvidíte. Kameru nebo fotoaparát zde ale raději nevytahujte. Nebo je mějte pěkně ukryté. Mohlo by se vám totiž stát že dostanete kamenem po hlavě. A nenatáčejte a nefoťte z auta. To by vám ten kamen mohl přistát v tom autě přes čelní sklo. 🙂
Samostatnou kapitolou je i místní kuchyně. Je výborná, neopakovatelná a původní poctivá. Mimo velká města opět McDonaldy a KFC nehledejte. Zde se ještě vše vaří poctivě. Domácí klobásky, neuvěřitelně lahodná, na jazyku se rozplývající uzená slanina, rajčata a papriky plné chuti, čerstvé šťavnaté ovoce jak z jižních krajů. Na jídelním lístku pak najdete slovenské speciality, jako jsou holubce (plněné zelné listy), lokše, úžasná kapustnica, ostrá rybí maďarská polévka halászlé. Pirohy a brynzové halušky se tu nedělají z prášku, ale ještě poctivé – domácí. Takové na západě nebo v Tatrách zcela jistě neochutnáte. Pokud se tedy chcete dobře najíst, doporučuji se vyhnout známým turistickým lokacím a vyrazit se najíst někam na dědinu, nebo do menších městeček. Nalézt tam můžete úplně skvosty, jako je třeba gasthof Levanda v Medzevu (https://www.gasthoflevanda.sk/). To je klenot, který bych tady opravdu nečekal. Pokud vyrazíte na jídlo do restaurací ve velkých městech jako Prešov nebo Košice, většinou vás moc nepřekvapí a narazíte pouze na standard, který najdete kdekoliv jinde. Nebo na turistickou past. Čest skvělým výjimkám jako je třeba Repubilka Východu (https://www.republikavychodu.sk/), která mě prostě nadchla.
A kupodivu, i když v čechách ještě stále většina lidí žije v dogmatu že slovenské pivo se nedá pít, tak kvalita piva se na východě neuvěřitelně zlepšila. Bohužel skončil pivovar Gemer, jehož pivo jsem měl ještě štěstí ochutnat. To pivo byla perla. Na druhou stranu zde vzniklo mnoho malých pivovarů, která dokážou vyrobit opravdu lahodná piva. A dnes i větší pivovary vyrábějí zajímavé pivní speciály, které se dají nalézt i na pultech velkých obchodních řetězců.
Východ mám prostě moc rád a moc rád se tam vracím. I když je to region (až na výjimky) chudý po ekonomické stránce, je to region bohatý na krásy a na příjemné a zajímavé lidi. Tak doufám že jsem vás alespoň trochu nalákal a vy začnete o návštěvě Východního Slovenska uvažovat. A příště si třeba něco málo řekneme o Zadielské tiesňavě.
V následujícím videu je sbírka několika fotek z našich cest na Východ.
A pokud by jste se chtěli ještě více naladit na Východní Slovensko, doporučuji shlédnout Osadné. Stejnojmenný dokument o této obci na okraji Evropské unie získal kdysi na karlovarském filmovém festivalu cenu diváků a režisér Marek Škop si ji odnesl už podruhé. Před léty vyhrál v Karlových Varech s dokumentárním snímkem Iné svety – Made In Šariš. Oba filmy dýchají východem a skvěle vystihují atmosféru a uvažování místních lidí.