Chcete-li poznat zajímavé etnikum, nemusíte jezdit do „horoucích pekel“. Stačí jen popojet čtyřicet pět kilometrů západně od Košic. Zde leží zapomenutý region, kam turisté zavítají jen zřídka. Přitom území na pomezí Slovenského krasu a Spišského Rudohoří je plné příjemných překvapení. Setkáte se zde s neznámými Mantáky, kteří slávu Slovenska povznášejí již od středověku. A jsou nesmírně zajímavý.
Znáte nadávku „Ty jsi takový manták!“? Dnes se používá slovo manták hanlivě. Ale ne, toto slovo opravdu neznamená nešikovného, ani zpomaleného člověka, jak se používá u nás („Ten Pepa je ale manták!“). Manták je karpatský Němec, a mantáci je označení Němců, obývajících území někdejších Horních Uher (dnešního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny) a přistěhovavších se na toto území mezi 12. a 15. stoletím. Po skončení druhé světové války byla většina Mantáků odsunuta do Německa. Dnes žijí jejich potomci v obci Medzev a okolí.
Stojím u kasy smíšeného obchodu v Medzevu, když důchodce přede mnou sebere bankovku z talířku a směrem k pokladní prohodí větu: „Hop tich.“ Snažím se identifikovat jeho řeč, avšak než mozek zapracuje, napoví mi prodavačka: „To byl jeden z Mantáků, řekl: Měj se.“ Němci, kteří přišli do tehdejších Horních Uher, aby osídlili liduprázdné oblasti, žijí v západní části Košického kraje už devět století. Začalo se jim říkat Mantáci a společně s kulturou si v nové vlasti udrželi také své nářečí. To dodnes zní na úřadech, v hospodách i na ulicích a kromě Medzevu ho také uslyšíte ve Štósu, Smolníku, v Mníšku nad Hnilcom, ve Smolnické Huti, Švedláru a v Gelnici.
Němečtí osadníci přišli hlavně jako experti na hornictví. Dostali zvláštní privilegia od krále a jejich úspěchy v těžbě drahých kovů přinesly obcím peníze. Kolonisté od Rýna a Mosely byli rovněž zručnými kováři. Pojmenování Manták tedy pravděpodobně vzniklo tak, že muž bušící do železa špatně slyšel, a když na něj někdo mluvil, odpovídal: Bós mánta? (Co říkáš?). To je jedna z mnoha teorií, nebo spíše pověstí o tom, jak toto pojmenování vzniklo. Další pověst říká: Mantáci je skomolený názov otázku Nemca na trhu : Was man da? Zvyčajne synovia už vedeli po slovensky a tak s fotrami chodili po trhoch a prekladali. Z toho si predávajúci, slovenskí remeselníci či roľníci odvodili – manták. Dnes sa používa aj pre Maďarov, nehovoriacich po slovensky, dokonca aj na Slovákov, neovládajúcich pravopis…
Zásluhou Mantáků měl pak medzevský region nejvyšší koncentraci kovářského řemesla na světě. V devatenáctém století na řece Bodvě a jejích přítocích pracovalo sto devět vodních hamrů. Kované výrobky z Medzevu (rýče, lopaty, motyky a další nářadí) byly vyhlášené nejenom po celém Slovensku, ale i v zahraničí.
Prvorepublikové procedury
Mantácká komunita vždy výrazně ovlivňovala dění v regionu. Její zásluhou vznikla spousta spolků, organizací a také Kúpele Štós. V první továrně na výrobu nožů, kterou Mantáci založili, totiž pracoval Róbert Komporday, laický nadšenec a propagátor vodoléčby. Nožířský mistr rozpoznal blahodárné účinky přírodní terapie a navrhl vybudovat lázně. Jeho myšlenka našla u místních obyvatel odezvu a v roce 1883 vznikl léčebný areál. Výrazněji se však o štóských lázních začalo hovořit až o pět let později, za působení vynikajícího lékaře dr. Dezidera Czirfusze. Královský rada jezdil na zimu do San Rema, kde působil ve funkci rakouskouherského konzula. Doporučil pobyt vlivným osobám a Štós se rázem stal oblíbeným místem imperiální honorace.
Až do roku 1936 byly Kúpele Štós soběstačné. Vlastnily hospodářský dvůr, ovocné sady, pole s bramborami, chovaly prasata a krávy. Stačily tak pětkrát denně zajistit stravu pro pacienty, již se zde léčili s tuberkulózou, anémií a podvýživou. Věhlas lázní na pomezí Slovenského krasu a Slovenského rudohoří pokračoval i po vyhlášení Československa. Často se o nich psalo v německých a francouzských novinách, navštěvovali je zahraniční diplomaté, čeští herci (Václav Vydra st., Vlasta Burian), režiséři (Karel Hašler, Martin Frič) a hudební skladatelé (Oskar Nedbal, Jaroslav Ježek).
Prvorepubliková sláva však pohasla s příchodem komunistické totality. V padesátých letech minulého století převzalo lázně Revoluční odborové hnutí a do Štósu začalo posílat na ozdravné pobyty ozářené horníky z uranových dolů z Příbrami. Takto nastavený program trval až do sametové revoluce. Se změnou režimu lázeňský ústav doslova ze dne na den ztratil svoji klientelu, kterou z devadesáti devíti procent tvořili Češi. Během pár týdnů byly lázně poloprázdné a trvalo tři roky, než se znovu postavily na nohy. Dnes jsou krásné lázně uprostřed lesů opět plné života a jejich služby využívají hlavně slovenští pacienti.
Hlavním léčebným faktorem je v lázních křišťálově čistý vzduch. Ten Kúpele Štós získaly díky mimořádné geografické poloze, nadmořské výšce, značné rozloze smíšených lesů a dvěma stům druhům specifických stromů a keřů s léčivými účinky v místním parku. Kromě vzduchu pomáhá pacientům s onemocněním dýchacích cest také voda. V areálu lázní protéká pět pramenů přes kaskády. Tím dochází k ionizaci vzduchu a ke vzniku negativních iontů. To znamená, že lidé dýchají ovzduší, které se podobá pročištěnému vzduchu po bouřce, a intenzivně si zvlhčují dýchací cesty.
Nože na klokany
Mantáci byli odjakživa manuálně dovední a svoji šikovnost projevovali hlavně ve výrobě nožů. Ty nejprve zhotovovali doma, později (počátkem osmnáctého století) se jednotlivci sdružili do cechu, až nakonec založili tři nožířské továrny: Wlaslovits, Komporday a Schreiber a synové. V roce 1951 na slavnou tradici navázala firma Sandrik, jejíž kvalitní nože se znakem rozety měla ve své kuchyni snad každá československá domácnost.
„Šedesát procent výrobků šlo na vývoz do Česka, zbytek pokrýval trh na Slovensku. Dodávali jsme ale nože i k protinožcům. Jednou zavolal do firmy pan Zajac z Austrálie a po několik let od nás odebíral naše produkty. Včetně speciálních nožů na vykostění klokaního masa,“ vzpomíná na slavné časy Gabriel Müller, který ve zdejším závodě pracoval dvacet let. Speciální zakázku dostal Sandrik v roce 1997 od Ministerstva vnitra Slovenské republiky. Jednalo se o kolekci třiceti šavlí pro Hradní stráž v Bratislavě, jejichž rukojeti zdobily zlaté lipové ratolesti.
Po rozpadu Československa v roce 1992 ztratil Sandrik, jenž zaměstnával kolem tří stovek lidí, svého hlavního exportního partnera. Navíc ani nemohl konkurovat přílivu levných, podřadných nožů z Tchaj-wanu a Číny. Osm let se ještě snažil udržet trh, až nakonec po čtyřiceti devíti letech ukončil svoji existenci.
Smlsněte si na halpapelči
Jednou z osad, kde sídlila početná komunita Mantáků, byla i Smolnícka Huta, kde němečtí přistěhovalci pracovali v dolech na těžbu zlata, stříbra a měděné rudy. Z úcty k odkazu předků proto zřídili na místním obecním úřadě malé muzeum „Heimatstube“ (lze je navštívit od pondělí do pátku od sedmi do 15 hodin). Jeho duší je obětavá knihovnice Blanka Čechová. Udržuje v paměti místní kulturu a pro expozici sbírá staré předměty z mantáckých domácností. Provádí mne po místnosti plné historických věcí a ukazuje poklady, které jí věnovali obyvatelé obcí. Od dobového nábytku, fotografií přes hudební nástroje až po porcelánové nádobí. Když vidím starou mísu na polévku, hned mě napadá otázka, co tvoří základ mantácké kuchyně.
„Mantáky obklopoval les, proto ve své kuchyni často využívali houby, maliny, ostružiny a borůvky. Kromě toho chovali prasata, ovce, kozy. Měli tak mléko, smetanu, dělali zabijačky. V té době samozřejmě nebyly chladničky a mrazáky, a tak mnoho masa zpracovávali uzením. Mantácké ženy si návody na přípravu pokrmů psaly na papírky nebo do sešitů, díky tomu se nám podařilo zachovat původní recepty. Dodnes vaříme kesselsuppe, zabijačkovou polévku podávanou s uvařenou krví, pelčachenk (bramborové placky potřené rozpuštěným máslem a ochucené práškovým cukrem) nebo pečeme halpapelč, borůvkový koláč se skořicí,“ informuje Blanka Čechová.
Chcete-li při svých vpravách prozkoumat kraj Mantáků, půjčte si horská kola v Kúpelech Štós a prozkoumejte jej po přírodních cestách a na cyklostezkách. Jedna z nich byla vybudovaná na bývalé železniční úzkorozchodné trati a vede lesem z Mníšku nad Hnilcom do Smolnícké Huty.
Filmující prezident
Zase ale tak odlehlá pustina to nebude, neboť z Medzevu, který je považován za „hlavní město Němců na Slovensku“ pochází jeden ze tří dosavadních slovenských prezidentů, jediný německého původu, který se do úřadu dostal na území obou států. Prezident Rudolf Schuster (v úřadu byl v letech 1999 – 2004) vyrůstal v Medzevě v domě, kde je nyní muzeum, které se jmenuje kuriozně Múzeum počiatkov slovenskej dokumentaristickej kinematografie rodiny Schusterovy (návštěva je možná po domluvě na telefonu +421 918 965 701). Nadšený fanoušek filmové techniky nashromáždil za celý svůj život početnou sbírku filmových kamer, projektorů a fotoaparátů. Svým darem přispěl také do kolekce švédský král Karel XVI. Gustav a monacký kníže Albert. Jako starosta Košic zadlužil město tak, že se z toho musely dlouho vyhrabávat.
Spojení umění a gastronomie pak najdete v Galerii Cafe. Se svou ženou ji provozuje umělec Helmut Bistika s manželkou. Tuhle kavárnu s galerií manželé Bistikovi drží cosi jako civilizační standard v této krajině přece jen už dosti odlehlé. Najdete zde wifi, zní tam decentní jazz, a na zápraží sedí starší dvojice a mluví mantáčtinou. Já jsem se zder dozvěděl, že pes se řekne Hond, kostel Kirch a Bos es dos znamená Was ist das. Nad výbornou horkou belgickou čokoládou či kávou můžete obdivovat vystavená díla. Jedno objevíte i přímo na ulici v Medzevu, kde výtvarník vyzdobil vchod obchodu se smíšeným zbožím.
Hamr vedle hamru
Předválečný Metzenseifen (tedy dnešní Medzev) byl téměř výlučně německý. Dnes se k německé národnosti v Medzevu (žije tu 4 700 obyvatel) hlásí kolem sedmnácti procent obyvatel – a jejich počet stále klesá. I tak je to nejněmečtější obec na Slovensku a nejspíš byla i nejněmečtějším městem v poválečném Československu. Vyhnání tu neprobíhalo tak systematicky a totálně jako v českých zemích a mělo i trochu jiný průběh. Třeba otce jednoho muže, s nímž jsem mluvil, odvlekla Rudá armáda, jež to tu obsazovala v lednu 1945, jako dezertéra z wehrmachtu do zajetí na Sibiř, kde přežil šest let. Když se vrátil, mohl už zůstat na Slovensku, ovšem za cenu poslovenštění. Doma stále mluvili mantáčtinou, ale jinak vedli zcela obyčejný život normálních Slováků – snad jen ty fasády častěj natírali. V průběhu let se pak řada z nich, nejčastěji mládež, vytrácela do Německa, kde okamžitě dostali jako etničtí Němci státní občanství, ale ne už jistotu, že jsou plnoprávnými Němci se vším všudy, tedy i pro usedlé Němce. Pořád jich tu dost zůstávalo. Hodně chlapů šlo do Německa pracovat v 90. letech, ale většinou se prý vrátili. Říkal mi takový statný urostlý muž u kovadliny, že tady je jako Němec občanem druhé kategorie, ale v Německu, kde léta pracoval, byl jako z Volksdeustsche též občanem druhé kategorie. Ale tady je aspoň doma, na svém gruntu.
Ten kovář se jmenuje Jan Bröstl a návštěvu u něj na hamru doporučuju. Bude rád. Já ho zastihl, jak bušil kladivem do rozžhaveného kusu železa, z kterého za chvíli vykoval docela pěkný malý svícen. Nejdřív nechal do běla rozsvítit v žáru ohniště starý narezlý šroub, ten pak chytil do kleští, švihnul jím těsně kolem mého obličeje, skrz špaček cigarety umístěný v koutku úst se uchechtl mému leknutí a spustil hamr. Elektrický, nikoli už vodní, kterých tady bylo před sto léty několik stovek, takže Medzev a okolí, bylo prý místem s největším výskytem kovářských dílen v Evropě. Kovaly se tu rýče, motyky, lopaty a takové věci, pro které si slovenští či jací sedláci rádi do Medzeva zajeli z širokého okolí. Dnes jsou hamry dva, jeden muzeální, skutečně na vodní pohon, a ten pana Bröstla. On říká, že už je to jen takový jeho koníček. Ráno vstane a jde si chvíli zabušit do železa. Vyrobí nějaký ten svícen, kus okrasného zábradlí nebo někomu spraví lopatu. Uživit se tím prý už nedá. Rýče jsou z Číny, sice nekvalitní, ale laciné. Jejich potřeba už taky není tak naléhavá. Občas ho někdo požádá o žbrlení, sem tam si někdo koupí svícen.
Mantácké gastro nebe
Po objevování krás Medzeva , jeho historie a okolí nám docela vyhládlo. A tak jsme hledali kde by jsme se zde najedli. V nic moc jsme nedoufali. Čekali jsme, že se odbudeme v nějaké místní čtyřce utopenci nebo nakládaným hermelínem. Ale my jsme v Medzevu narazili na opravdový klenot. A tím je Gasthof Levanda – https://www.gasthoflevanda.sk/ Tohle je pravý mantácký podnik, i když dneska v dosti moderním hávu. Sami zde o sobě říkají, že jsou útulnou reštaurácijou v nemeco-provensálskom štýle. Dokonce si tu na podzim pořádají i malý místní Oktoberfest, Už jen když vstoupíte do tohoto podniku, jakoby jste se ocitli v jiném světě. A pak vás čeká milá, usměvavá a strašně ochotná obsluha, a vynikající jídlo. Vše je zde opravdu skvělé. Interiér, zahrádka k posezení ve dvoře. Ale to jídlo! Vše bylo luxusní. Od obyčejného smaženého sýru (no obyčejného, on byl prostě vynikající, perfektní domácí tatarská omáčka), přes opravdu famózní salát se ztraceným vejcem a kuřecím (ta zálivka byla prostě božská), a vynikající řízek, úžasné německé klobásky a leberkäse, až k šafránovému rizotu s pošírovaným lososem (konečně! konečně podnik kde umí udělat dobré šafránové rizoto!). Naše návštěva zde byla zážitkem. A ten bych tady opravdu nečekal (bez urážky). Toto je perla Východního Slovenska a tato restaurace by zářila mezi nejlepšími klidně na Hlavní ulici v Košicích. A až budu zase na Východním Slovensku, tak si sem dojedu. Jen kvůli tomu jídlu. A to mluví samo za sebe.
Smolník
Další obcí kde žilo hodně a stále ještě žije pár Mantáků je Smolník. To je další historické město, které si rozkvětem prošlo v 15. až 17. století, kdy patřilo k nejdůležitějším hornickým městům v Uhrách. Němečtí kovkopové do malé slovanské osady přišli ve 13. století z blízké Gelnice, aby v okolí města dobývali měď, stříbro, antimon a já nevím, co ještě. Za císaře Zikmunda, který má v Uhrách mnohem lepší zvuk než u nás, tu fungovala mincovna razící stříbrné mince a později tu sídlila důlní komora pro celý Spiš a Gemer. V 17. století tady uměli metodou cementace získávat z měďnaté vody měď. V 18. století tu bylo hornické učiliště, na kterém působil jistý Christoph Traugott Delius, který později napsal jednu z prvních evropských učebnic hornictví: Úvod do hornického umění – Anleitung zur Bergbaukunst. Ve Vídni vyšla v roce 1773. A na začátku 19. století tady bánští úředníci zřídili jedno z prvních kamenných divadel na Slovensku. To by mě zajímalo, pro koho tu hráli. Zajímavostí ještě je, že nejspíš v souvislosti s poklesem těžby tady v 19. století byla jedna z prvních manufaktur na výrobu cigaret a ručně se tu balí prý cigára dodnes – na jediném místě na Slovensku. A mají tu dnes nádherný nový pravoslavný chrám, do kterého vás rádi pustí a zadarmo ukážou.
Kraj Mantáků je rozhodně zajímavý. I když je to kraj chudý na peníze, je to kraj velice bohatý na krásy přírody, kulturu, historii, gastronomii, svérázných přátelských obyvatel a velice zajímavý příběh jednoho fascinujícího etnika. Rozhodně stojí za návštěvu.
A příště se koukneme do města Cassa. Že ho neznáte? No jsem si jist, že jste o něm už slyšeli.
Přečtěte si o nádherném národním parku Poloniny: https://www.humpolak.cz/narodni-park-poloniny/
A nebo o Zadielské tiesňave, Hájských vodopádech a Turnianskom hradě: https://www.humpolak.cz/vychodni-slovensko-zadielska-tiesnava-hajske-vodopady-a-turniansky-hrad/
A proč mám tak rád Východní Slovensko: https://www.humpolak.cz/divoke-a-nespoutane-vychodni-slovensko/
