V podstatě běžný příspěvek do diskuse ke společnému prohlášení Evropského parlamentu, který na jeho půdě pronesl Václav Klaus, vyvolal doma silnou politickou přestřelku.
Nikdy není od věci začít od kořene. V roce 1951 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a tehdejší Spolková republika Německo založily Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) s cílem vytvořit pro tyto základní komodity společný trh. O šest let později podepsáním tzv. Římských dohod vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS), které už mělo vyšší cíle – nejen vytvořit společný trh obecně, ale i vyrovnat ekonomickou úroveň členských zemí pomocí zvláštního fondu. Konečně roku 1967 se EHS, ESUO a Euroatom spojily do Evropských společenství (ES).
Cílem ES se pak stala hospodářská a měnová unie, která pokročila tak, že roku 1979 mohl být vytvořen Evropský měnový systém (EMS), který po 22 letech těhotenství 1. ledna 2002 konečně porodí Euro, přijaté 11 členy již 1. 1. 1999. Předtím se k ES připojila Británie, Dánsko a Irsko (1973), Řecko (1981), posléze Španělsko a Portugalsko (1986). Až v roce 1992, tedy po pádu komunismu, podepsáním Maastrichtské smlouvy členy ES vznikla dnešní Evropská unie (EU).
Členské země podpisem smlouvy převzaly na sebe závazek společné zahraniční politiky a kromě hospodářského a politického sjednocování spolupracovat i v záležitostech bezpečnosti, soudnictví a policejních složek. Důležitými institucemi (kromě jiných) jsou Evropský parlament a Soudní dvůr, jehož rozhodnutí jsou nadřazena zákonům přijatým v parlamentech členských zemí, pokud se týkají téhož problému.
V roce 1994 Norsko v referendu odmítlo připojit se k EU, o rok později se naopak připojilo Rakousko, Finsko a Švédsko, s dalšími zeměmi má EU asociační dohody a kandidáti z postkomunistických zemí jsou dostatečně známi.
Z tohoto stručného historického výčtu je zřejmé, že evropský integrační proces má ekonomické a nikoli politické kořeny. I když marxisté ekonomii a politiku spojovali a tyto disciplíny jsou opravdu provázané, nejsou totožné – koneckonců za studené války, kdy byly politické integrační tlaky určitě silnější než dnes, západní Evropa prosperovala na bázi jenom ekonomické spolupráce EHS, politicky a vojensky kryta NATO. Pravdou je, že už od 70. let rostl vliv Evropského parlamentu, který roku 1986 získal značnou pravomoc i nad státními rozpočty a ústavami členských zemí. Je to ale až Maastrichtská smlouva, která stanovuje vyšší stupeň evropské integrity na politickém poli – kupříkladu společné občanství, již zmíněnou bezpečnostní politiku, otázku životního prostředí a další posílení Evropského parlamentu.
Chybou našeho vnímání je, že pokládáme EU za cosi daného a nehybného, prostě za jednou provždy vybudovaný dům, do kterého se máme do dvou let nastěhovat. Jenže ono to tak není. EU je dnes zpolitizovaný systém, dynamický a velmi aktivní záležitost za horizontem naší postkomunistické zkušenosti, kde se sváří mnoho vlivů. Je to aréna rafinované západně vytříbené politiky, kde „venkovani z východu“ velmi obtížně vnímají „spodní“ proudy. A teprve poprask nad vystoupením Václava Klause odhalil vnitropolitický svár, který je odrazem toho velkého evropského střetu o strategickou koncepci EU – o to, jestli má její budoucí vývoj dojít až do stádia federace (po vzoru USA), nebo do stádia volné konfederace (chtěli po nás Slováci), či zda se má „maastrichtský proces“ zmrazit a omezit na ekonomické společenství jen s tou nejnutnější politickou nadstavbou.
Václav Klaus (a tedy ODS) je přesvědčen, že existují tlaky přetvořit EU v sešněrovanou federaci, která by nepřípustně omezovala národní práva členských zemí. Musíme zastavit pohyb od mezivládního přístupu k nadnárodnímu, řekl ve svém projevu v Evropském parlamentu. Podle jeho názoru se v celé dekádě po „Maastrichtu“ projevovaly trendy a tendence k nežádoucí federalizaci a že nastal čas tyto trendy a tendence obrátit, pro co je, opět podle jeho názoru, v Evropě rostoucí konsensus.
Nechci vůbec hájit tento názor, ale nemohu nepoznamenat, že je relevantní a každý Evropan má něj právo. Vychází z historické zkušenosti, že Evropa jako jediný (sub)kontinent disponuje unikátní sbírkou národních společenství, bohatou zahradou kultur, která by se v federalizované Evropě mohla rychle proměnit ve fádní monokulturní plantáž. V Klausově přístupu se nepochybně odráží i rozměr politický – politickou integraci Evropy pomocí „Maastrichtu“ odstartovaly socialistické vlády členských zemí EU a Klaus se zřejmě nemůže ubránit podezření, že federalizace má být nástrojem, který by eliminoval moc pravice, plynoucí z eventuálního volebního vítězství na „lokální“ úrovni, a „socializoval“ by i země s pravicovou vládou. Vzhledem k převaze vlád levicových až levého středu v současné EU má Klaus jako pravicový politik i na tuto obavu právo.
Stejně tak ale mají právo na svůj názor zastánci federalizace, kteří, jakoby náhodou, pocházejí vesměs z levice a z levého středu. Existuje také možnost, že Klaus slyší „trávu růst“ a žádné trendy k federalizaci neexistují. Pokud jsem se nepřehlédl, žádný z jeho místních politických odpůrců ho takto nenapadl, čímž prakticky potvrdil, že celá česká politická scéna s trendem k federalizaci EU počítá – jediný rozdíl je v tom, že ČSSD a 4koalice ji vítají, kdežto pro ODS je zdrojem jejího „euroskepticismu“, jež právě Klausovým projevem dala najevo, že si by si přála zmrazit politickou integraci EU a nikoli do ní nevstoupit.
Teprve v sobotních Lidových novinách se ministr zahraničí, v tomto případě ale hlavně straník ČSSD ohradil, že „doposud nikdo nenavrhl jakékoli zrušení národních států a vytvoření jakéhosi superstátu, čímž nás občas někteří ideologové ODS straší“. O kousek dál se ale v tomtéž interwiev Kavan pěkně uřekl a vlastně potvrdil Klausovy obavy ze socializace federované EU, když řekl: „Názor…, že by se měla EU zredukovat na čistě ekonomickou zónu jakéhosi volného obchodu, to bylo přesně to, co… tehdy Thatcherová chtěla – vytvořit ochranný val, přes který by se do Británie nedostaly SOCIÁLNÍ (zvýrazněno autorem) požadavky“.
Ve prospěch federalizace lze říci, že znamená snazší „řiditelnost“, rychlejší a účinnější reakci na vnější politickou a ekonomickou situaci, vyšší „imunitu“ proti jakékoli vnější „nákaze“. Znamenala by ale také především socializaci EU – rozsáhlý systém sociálních dávek. Federalizace (zůstaňme pro jednoduchost u tohoto označení pro současně nastartovaný program integrace EU) by tedy vedla k mnohem podstatnějšímu přerozdělování daní, než jak to dnes mají na svědomí různé unijní fondy. Vznik unijního federálního dvoukomorového parlamentu, o kterém, tuším, se v nějakém projevu zmínil prezident Havel, by vedl i k „federálním“ daním, které by ze států unie taktéž odcházely do centra k přerozdělování.
Dnes jsme zahlceni detaily, jakými jsou všechny ty uzavřené „kapitoly“ a roční „vysvědčení“, která nám byrokrati z Bruselu vystavují a v návalu těchto vstupních reálií nám uniká celek, i naši politikové zřejmě pro jednotlivé stromy nevidí les. A proto místo byrokratické rutiny vstupu, onoho nesmyslného závodu mezi postkomunistickými zeměmi o počet uzavřených „kapitol“, bychom měli žádat od politiků něco podstatnějšího – diskusi, v níž by další otázkou po otázce možného daňového dopadu, byla i otázka politické váhy. Může se Česko více prosadit na mezinárodním poli jako suverénní stát, i když člen ekonomického společenství, nebo jako součást federální unie? Jaký vliv má na politiku USA třeba stát Vermont? Toto není ironizující otázka, ale prostě otázka faktická, vážně se tak ptám. Co k tomu řekli naši politologové a komentátoři? NIC je asi tou správnou odpovědí.
Co se týče ekonomiky, vládne nejen mezi českými politiky, ale i v české veřejnosti konsensus – všichni jsme si vědomi faktu, že vně EU by Česko stěží obstálo. Avšak v otázce politické již tak jasno není, v této oblasti naši bezpečnost a stabilitu stoprocentně garantuje NATO a akcent, který důrazem na politické uspořádání po „Maastrichtu“ na tuto oblast EU klade, je prostě jenom dublováním, které žádné další výhody nepřináší, natož aby bylo pro Česko životní nutností. Naopak, přináší zásadní zvrat v celkové evropské strategii, když implicitně naznačuje, že Amerika by měla jít z Evropy. A tady přestává veškerá sranda.
Jako občan a volič si tedy přeji, aby politici přestali zneužívat problematiku EU ke svým parlamentním hrátkám a odpověděli na otázky naznačené v tomto článku. Aby opustili zavádějící slovník „eurospeaku“, přestali si v této novořeči přišívat nálepky „euroskeptiků“ a „eurooptimistů“ a jasně se s chladnou hlavou vyjádřili, do jaké EU chtějí národ zavést a jakou politiku chtějí na půdě Evropského parlamentu zastávat. I o tomto budou totiž červnové volby.
Psáno v Praze 12. a 16. 12. 2001
