Axl vám tu nastínil tip na nedělní výlet, více-méně popsal, co na něm můžete spatřit, ale zapomněl vás upozornit, čeho se máte vyvarovat. A to vám předložím já stručným popsáním průběhu našeho putování.
Vyrazilo nás celkem šest: já, Petr, náš ovčák Brix, Axl, Hanka a Bára, kterážto poslední jmenovaná je „šitcák“, jehož jediným smyslem života je povalování se na gauči a požírání čehokoli, co se nechá souhrnně nazvat jako jídlo. Dle mého skromného názoru je tedy naprostá šílenost brát si na tůru psa, protože buď má žízeň a člověk stráví většinu času sháněním nějakého vodního zdroje, nebo má hlad a turista tak přijde o svůj příděl potravin, anebo ho začnou bolet nohy a majiteli nezbyde nic jiného, než tu lemru nést (což se nám stalo, když jsme šli před lety na Plešné jezero na Šumavě a Petr nesl 7 kilometrů na zádech půlroční „štěně“ německého ovčáka). Ovšem páníčkové si myslí, že největší blaho jejich miláčkům způsobí, když je vezmou na procházku do přírody, a tak tomu bylo i v tomto případě. Nutno poznamenat, že Bára sice celou cestu šlapala statečně, nicméně každou vhodnou chvilku se otáčela a smutně upírala svůj zrak směrem, odkud vyšla, s tichou výčitkou na pysku.
Naším prvním záchytným bodem, kam jsme se museli dostat motorizovaně, byla vesnička Cikháj. Dle názvu této obce jsem si představovala pár polorozbořených roubenek, mezi kterými se bude prohánět hejno ušmudlaných cikáňat, které se na nás okamžitě sesypou se záměrem důkladně nám prošmejdit kapsy. Leč nebylo tomu tak. Cikháj je poměrně standardní vesnice s klasickou zástavbou, kde naleznete asi tak jen tři původní stavby, a to ve značném stádiu rozkladu. Pokud jste někde někdy slyšeli, že lidé na Vysočině jsou milí, přítelští a pohostinní, tak na to rychle zapomeňte. Zastavili jsme s autem na parkovišťátku uprostřed jakési pidinávsi, poblíž nějakého kulturního domu či co to bylo. Jen co jsme vylezli z auta, objevil se odnikud bodrý obyvatel obce a vyplivnul na nás, ať si koukáme hlídat ty psy. Oba dva naši psi sice byli u nás hned vedle auta, ale nikterak jsme jeho výzvě neodporovali, přičemž Axl toho Cikhájana upozornil, že to se přece rozumí samosebou. Poté se svým žoviálním způsobem (kterým dokázal obměkčit i drsné horaly v Mainu) zeptal, zda na tom místě můžeme parkovat. „NE!“ odseknul chlapík. „Vidíte přece, že se tu pracuje!“ Rozhlíželi jsme se pak ještě asi půl hodiny, ale za celou tu dobu se nám nepodařilo zpozorovat nějakou známku toho, že by se na tom místě nějak pracovalo, anebo že by tam vládl jakýkoliv jiný ruch, kterému by snad mohlo naše auto bránit. V zájmu zachování dobrých vztahů s místními občany jsme ale auto přeparkovali k penziónu na počátku naučné stezky a tam už naštěstí nikomu nevadilo. Poté jsme se bez jakýchkoli dalších zábran mohli vydat na naši tůru.
Bohužel nás poněkud zdržoval Brix, neboť tato nezvyklá míra pohybu poněkud překvapila jeho střeva a začala mu vydatně fungovat peristaltika. Takže jsme téměř u každého pařezu museli čekat, až se vyprázdní. Nevím, jestli jste někdy pozorovali psa při procesu vyměšování (tím nemyslím, že byste mu museli koukat zrovna do konečníku), ale tak přiblblý výraz ve tváři nemá ani Axl po deseti panácích whisky (viz foto). Toto psí konání mělo naneštěstí jeden doprovodný efekt. To, co ze sebe Brix dostal ven, požadoval obráceným způsobem dostat zase dovnitř. Proto, když jsme chtěli posvačit ze svých skrovných zásob, museli jsme se s jídlem schovávat mezi stromy a vykrývat se za skalami.
Jinak ale cesta probíhala příjemně. Mírným stoupáním jsme zdolávali vrchol Tisůvky a cestou se nám naskýtal pěkný výhled na Žďárské vrchy i s dominantou jakéhosi rybníka, který se nám nepodařilo identifikovat (Velké Dářko to ale nebylo). Na samém vrcholu Tisůvky nás pak překvapil zajímavý skalní útvar, který zřejmě slouží začínajícím horolezcům, neboť ve skále bylo zatlučeno několik horolezeckých skob. Ale na skálu se lze z jednoho místa dostat i klasickým způsobem, ovšem na vlastní nebezpečí, neboť cesta není nijak chráněna. Chce to mít dobrou obuv, protože skála je hladká a porostlá vlhkým mechem, takže to docela klouže. Z vrchlolu skály není sice nic vidět, protože výhledu brání vzrostlé stromy, ale stojí za to tam vylézt, už jen pro ten pocit, kdy se druhý den ráno probudíte a divíte se, kdo vám vyřízl kus masa ze stehen nebo co vás to – sakra – tak bolí. Krásu přírodního útvaru hatí snad jen odpadky válející se hned u informační tabule, a to převážně v podobě plastových lahví.
Z Tisůvky jsme pak pokračovali na Žákovu Horu, kde nás čekalo poněkud strmější stoupání. Není to až tak náročná trasa, ale s lidmi, kteří kouří tak deset cigaret denně, mají minimálně deset kilogramů nadváhy a jejichž nejoblíbenějším jídlem je smažený šnicl, to udělá své. Funěly jsme všichni včetně Petra, který je nekuřák, nutno ale uznat, že on byl nahoře nejdřív (machroval před Hankou). Hanka pak pronesla nesmrtelnou větu, že ona se sice ráda na kopečky dívá, když má na ně ale lézt, tak by prý nejradši bydlela u Kolína. Jenom vás ještě upozorním, že cestou na Žákovu horu si lze na chvilku odpočinout na stanovišti s průřezem kmene nedávno poraženého velmi starého stromu s ukázkou letokruhů a s informačním kalendářem, který dokumentuje jaké události ve světě, v Čechách a v místním regiónu zastihly tento strom po dobu jeho existence od 30.let 19.století do začátku tohoto tisíciletí. Jsou to zajímavé údaje a stojí za to si je přečíst, ale rovněž tak můžete zájem jenom předstírat a zatím se pořádně vydýchat.
Za zpěvu písně “Kolíne – Kolíne, stojíš v pěkné rovině…” jsme pokračovali dále v cestě. Trasa vede národní přírodní rezervací, která vznikla na ochranu původního jedlobukového pralesa. Brzy jsme pak došli ke Stříbrné studánce, jednomu z pramenů řeky Svratky. Axl si myslel, že název studánky je výmluvný, a tak když uviděl něco třpytivého ve vodě, hned se jal v pramenu ráchat. Bohužel vytáhl jenom kousky alobalu, který zcela zaručeně nebyl přírodního původu a do stříbra měl daleko. U pramene nás poněkud zarazil pamětní kámen, na jehož vrcholu byl umístěn kovový kvádr s pěticípou hvězdou a nápisem „Míru zdar“. To jsme tu opravdu nečekali! Moderní památníček zvěstoval, že v červenci 1970 byla u Stříbrné studánky pod Žákovou horou za účasti tehdejšího prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody zahájena činnost CHKO Žďárské vrchy. Pan – vlastně tehdy soudruh – prezident sem prý doputoval pěšky, což na 74-letého člověka, jehož my ze střední generace pamatujeme spíše jako permanentního maroda, byl slušný výkon.
Směrem od pramene stojí snad ještě za zmínku zastavení u místa, kde se kdysi pálilo dřevěné uhlí. Na informační tabuli je zobrazeno, jak se připravovali milíře a jaké byly principy vypalování uhlí. Opodál je místo naznačující, že zde mohl snad někdy stávat jakýsi milíř, ale Petr to okomentoval slovy, že tam navezli grilovací uhlí zakoupené v Bille a teď dělají z turistů blce. Tož nevím.
Po této zastávce se už lehkou vycházkovou chůzí mezi loukami dostanete zpátky do Cikháje a můžete se spokojeně navrátit domů.
Záverečné shrnutí a upozornění:
1) Příjemný nenáročný výlet, vhodný i pro fyzicky méně zdatné jedince
2) Večer před výletem se vyvarujte konzumace pečeného bůčku s houskovým knedlíkem. Tento krok oceníte při výstupu na skalní vrchol Tisůvky . Pokud možno – alespoň půl roku před výletem nekuřte (platí pro tabákové výrobky).
3) Na výlet si neberte psy, za prvé jsou na ně místní usedlíci alergičtí, za druhé byste si museli připravit větší svačinu, kterou ovšem neponese pes, ale vy.
4) Vyhýbejte se místním domorodcům, jsou alergičtí nejen na psy, ale i na lidi přicházející ze vzdálenější civilizace.
5) Pokud nesnášíte odpadky v lůně přírody, tak si před výletem připravte takové ty postranní klapky na oči, co se dávají nervózním koňům.
