Tip na dovolenou – Slovinsko a Julské Alpy

V minulém díle jsme si ukázali Norsko a jeho přírodní krásy. V dalších dílech vám chceme ale ukázat další zajímavé země, které jsme v následujících letech navštívili. A pokračujeme Slovinskem a Julskými Alpami, kde jsme byli v roce 2018. A také jsme zde byli nadšeni.

A začneme třeba soutěskou Vintgar, kterou vytváří smaragdově zbarvená řeka Radovna, je dokonalou kombinací skalisek, divoké řeky a všudypřítomné zeleně. Patří mezi jeden z nejvíce známých a nejnavštěvovanějších přírodních útvarů ve Slovinsku. Pro nás byla prvním výletem na našem putování po Slovinsku. Soutěska byla objevená úplnou náhodou místním starostou a kartografem Jakobem Žumerem a fotografem Benediktem Lergetporerem v roce 1891. Traduje se, že název Vintgar je odvozen od tvaru soutěsky, který připomíná tvar skleničky na víno. Cestou můžete pozorovat nejenom divoké peřeje, ale i pstruhy. Vitgar patří k největším a nejznámějším lákadlům Slovinska a taky je to opravdu znát. Návštěvnost soutěsky je opravdu enormní, takže doporučuji si přivstat a nebo ji projít navečer. My zde byli na konci září a přesto zde byly davy turistů ze všech koutů světa. Je zpoplatněná. K soutěsce můžete dojet autem. Na druhém konci soutěsky se nachází Koča. Většina turistů dojde na Koču a pak se vrací stejnou cestou zpět na parkoviště, ale to je velká škoda. Soutěska je nádherná, ale cesta zpět na parkoviště přes kostelík svaté Kateřiny je třešničkou na dortu. Je sice třeba nestoupat pár výškových metrů, ale půjdete zelenými pastvinami, mezi ovcemi, kozami a koňmi, odkud se vám otevřou nezapomenutelné výhledy na pohoří Karawanky i Julské Alpy. Procházka soutěskou je jednoduchá a zvládnou ji i malé děti. Nezapomeňte ale na kvalitní obuv, protože v soutěsce je specifické klima, je tam dost vlhko a všechno tam dost klouže. Vhod může přijít i bunda, mikina nebo pláštěnka.

Pokud navštívíte Slovinsko, bylo by hříchem nenavštívit snad nejznámější slovinské jezero Bled, které je považováno za jeden z jeho symbolů. Toto nádherné jezero se nachází na východním okraji Julských Alp, hned vedle rušného městečka se stejným názvem. Nad jezerem se tyčí starý hrad a uprostřed jezera na ostrůvku se nachází nejvíce fotografované místo ve Slovinsku – kostelík se zvoničkou. Prohlídku městečka Bled jsme začali procházkou kolem stejnojmenného jezera s průzračnou vodou a množstvím labutí i kachen, které se poklidně pohupovaly na hladině. Prudkým stoupáním jsme vystoupali i k místnímu hradu, který se vypíná na skále nad jezerem. Jezero je ve skutečnosti ještě mnohem hezčí než na obrázcích v různých turistických průvodcích či informačních plakátech. Jeho voda je naprosto průzračná, uprostřed se z hladiny vynořuje ostrov s kostelem, břehy lemuje turistický chodník. Z jezera přímo vyzařuje klid a přímo láká ke koupání. To jsme samozřejmě nemohli vynechat a vstoupili jsme do jeho ledové vody. Okruh je pohodový a zabere cca 2 hodinky. Můžete posedět v některé s příjemných restaurací na břehu a dát si úžasný, velice kalorický, nejznámější slovinský desert – Kremnu rezinu.

Pár poznámek k ubytování. Po příjezdu do Bledu, jsme se první den ubytovali v místním kempu Camping Bled přímo na břehu jezera. Zážitek hrozný. Zázemí je snad i kvalitní, ale i na konci září totálně přeplněný kemp, místa na stany buď v bahnitém terénu, nebo na kamenných místech. V noci bordel, prostě katastrofa. Proto jsme se druhý den přesunuli kousek za město do kempu Camping Sobec. To bylo nebe a dudy. Krásný čistý kemp, místa pro stany na krásných travnatých plochách mezi borovicemi na břehu řeky Sávy, s přírodním koupalištěm ve formě jezírka, opět s úžasně čistu vodou. Hrozně se nám tu líbilo a opravdu jsme si zde kempování užili.

Poznámka k jídlu: zdejší mleté maso které koupíte v každém slovinském řeznictví je naprosto famózní. Není třeba již nijak kořenit a je to mňamka. A místní masové klobásky – tak to je mana nebeská. Lepší jsem snad v životě nejedl.

Dále jsme vyrazili na Triglavská jezera. Tohle byl opravdu docela těžký a především dlouhý výšlap. Ale stál opravdu zato. Připadali jsme si tu jako v pohádce. Běžně se k Triglavským jezerům vychází od vodopádu Savica, nebo přímo od Bohyňského jezera, my jsme si ale za start túry zvolili parkoviště Planina Blata, kam se dá vyjet po úzké silničce za poplatek autem.

Hned u parkoviště začíná stoupání, které skončí až u Koči na Planine pri Jezeru. Ale už jen tady to stojí zato. Jezírko, volně se pasoucí krávy. Nádhera, jen je potřeba dávat pozor, kam člověk šlape. Na chatě jsme se dali místní zelenu juhu, nebo-li zeleninovou polévku. A byla to obrovská mňamka. Žádná polévka z pytlíku, ale poctivá domácí horská polévka, plná různé zeleniny. Shodli jsme se, že lepší polévku jsme ještě nikdy v životě na žádné horské chatě nejedli.

Od chaty jsme se rozhodli stoupáním vydat na Planinu Dedno Polje, kde jsou roztroušené dřevěné chaloupky/salaše – další místo s úžasnou atmosférou. Dále jsme pokračovali houpavým terénem na Planinu Ovčarija a dále až ke Koče pri Triglavskih jezerih. Zde jsme si dali vynikající planinárský čaj a trochu odpočinuli.

Zpět na planinu Ovčarija se dá jít přes hřeben Rušnata. Pozor jsou tu řetězy a žebřík, což by se psem asi nebylo to pravé ořechové , tak jsme raději zvolili začátek stejnou cestou. Z Planiny Ovčarija na Koču pri Jezeru jsme ale již také vyrazili jinou trasou – odbočili jsme doprava na Grivu a byli jsme nadšení. Je to strmější, ale je to tu nádherné – kytičky, dřevěné chaloupky. Romantika!

No celá túra byla prostě nádherná. Není to zadarmo, je to pěkná dálka, ale opravdu to stálo zato.

Další poznámka k ubytování. Původně jsme se chtěli ubytovat v kempu Zlatorog, přímo na břehu jezera Bohinj. Bohužel, prohlídka kempu pro nás byla zděšením. Přelidněný kemp, stan na stanu. Místo pro stany v tmavém listnatém lese mezi kameny, nedostačující sociálky. I když v okolí není moc alternativa kde hlavu složit, tak jsme se i přes docela pozdní hodinu rozhodli přejet do kempu Danica na kraji městečka Bohinjska Bistrica na břehu řeky Sávy. A rozhodně jsme nelitovali. Příjemný kemp, travnaté plochy, nádherná řeka. Protože již bylo hodně dlouho, byli jsme líní vařit a tak jsme vyrazili na večeří do přilehlé restaurace. I když pstruh nebyl nic moc (nechápu proč zde připravují zmrzlé pstruhy, když hned vedle mají řeku plnou čerstvých ryb), tak to byl příjemný zážitek. A místní suché bílé víno bylo přímo famózní.

Pokljuka je lesnatá krasová náhorní plošina ležící na severozápadě Slovinska. Je známa hlavně zimními sporty, sem jezdí každoročně naši biatlonisté bojovat o body ve světovém pohoáru a mistrovství světa. Letos tu proběhl podnik Světového poháru v biatlonu od 13. do 16. března 2025 .

Kranjska Gora je zase významné lyžařské středisko v severozápadním Slovinsku. Jednu z nejpůvabnějších scenérií přitom nabízí jezero Jasna, nacházející se asi 30 výškových metrů nad městečkem. Najdeme zde dokonalý panoramatický výhled na vodní hladinu umělé dvojnádrže v nichž se odrážejí siluety impozantních alpských velikánů. A také bronzová socha jakési rohaté kozy. Tuto skulpturu najdeme na severním břehu jezera, a ta koza se jmenuje Zlatorog. Připomíná jednu starou pověst a údajně se jedná o vůbec nejfotografovanější sochu v celém Slovinsku.

A z Kranjské Gory můžete vyrazit na nejvyšší slovinské silniční sedlo Vršič (1611 m.). Zajišťuje spojení od severu z Kranjska Gora (Gorenjska region) a z jihu od údolí Trenta, Bovce (Primorska region). Silnice byla postavena v roce 1915 ruskými zajatci v průběhu první světové války pro rakousko-uherskou armádu. Ti zde nesmírně trpěli a mnoho jich zde zahynulo. Dne 12.3. 1916 pohřbila obří lavina ruský pracovní tábor, počet obětí nebyl nikdy přesně určen. Odhaduje se 170 až 300 Rusů a 10 až 80 rakouských vojáků. V letech 1916 a 1917 postavili přeživší zajatci na paměť svých mrtvých druhů na okraji hromadného hrobu dřevěnou kapli. Kaple byla renovována v roce 2005 a každoročně se v ní koná panychida za oběti. Po válce, v letech 1918 až do druhé světové války, sedlo tvořilo hranici mezi Itálií a Jugoslávií. Od roku 1945 pak patřilo Jugoslávii (Slovinsku). Silnice z Kranjska Gora přes sedlo Vršič do Trenta má 50 číslovaných zatáček. 24 od severu z Kranjska Gora a 26 z jihu od Trenta. Výškový rozdíl Trenta je cca 200 m větší a stoupání o cca 2 km kilometrů delší. Z Trenta lze prakticky po celou cestu lze pozorovat úžasné panorama okolních hor. V zimě je silnice uzavřena od konce října do začátku května, ale může se změnit v závislosti na počasí.

Vodopády Martuljški slap I. a Martuljški slap II., se nachází v soutěsce u městečka Gozd Martuljek. Je to krásná 8 km procházka, která neuvěřitelně překvapí. Zprvu se jedná o pohodovou túru podél řeky, kudy se stále hlouběji dostáváme do kaňonu soutěsky a pak po krátkém stoupání se objevuje krásný dolní vodopád Martuljški slap, který je opravdu mohutný. Následně začíná již náročnější stoupání ke druhému hornímu vodopádu Martuljški slap. Ten se nachází v náročném terénu. V závěrečné pasáži je nutno překonat krátký úsek po zajištěné cestě via ferrata skalnatým komínem, aby si člověk mohl plně vychutnat pohled na celý Horní vodopád (Zgornji Slap). Z malé plošinky je vidět, jak vodopád padá přes holou 100 m vysokou skálu i na okolní krajinu. Většina průvodců a cestopisů na Internetu se zmiňuje, že druhý horní vodopád již není tak krásný jako ten dolní. Mě se naopak horní vodopád pro svou divokost a okolí libil mnohem více než vodopád dolní. Cestou doporučuji se zastavit ještě na Koče pri Ignotu, která leží na nádherné pasece s úžasnými výhledy na okolní horské velikány. Pokud budete mít štěstí můžete se zde i posilnit, v době naší návštěvy byla Koča bohužel již zavřena.

Pro ubytování jsme si tentokráte zvolili Natura Eco Camp přímo u Kranjské Gory. Jedná se o velice romantický kemp, vedený po ekologickém způsobu s nádherným okolím a ekologickou farmou. Velice zajímavé sociálky a přírodní kuchyňka, je možné si tu udělat ohýnky, což není až tak běžné. Není tu elektrika, takže tady nejsou ani karavany a povětšinou jsou zde ubytování pouze stanaři. To má samozřejmě své výhody. Nalezneme tu i tzv glamping, takže pokud nemáte vlastní stan (a máte dost peněz) nevadí, můžete se ubytovat v některém z připravených stanů, nebo zajímavých pytlů v korunách stromů. Kemp je zcela jistě zajímavý, ale poněkud předražený. A platit se dá pouze hotovostí, čtečku karet tu opravdu nevedou.

Odskočili jsme si na chvilku i za čáru k nedalekým italským sousedům. Překrásné jezero Lago del Predil (959m n. m.) leží v údolí Valle Rio del Lago. A každý kdo navštíví Julské Alpy, byť třeba jen ty Slovinské, by sem měl zcela jistě zavítat. Krátká zajížďka do Itálie s překrásným přejezdem přes sedlo rozhodně stojí to zato. Je to největší jezero italských Julských Alp. Přímo od jezera stoupá silnička na hraniční přechod se Slovinskem Predel (1 156m n. m.). Z malebného střediska Tarvisio (750m n. m.) je to sem jen cca 10 kilometrů horským údolím. U jezera je celá řada míst, kde je pěkná malá pláž jak dělaná na letní koupání. Voda je průzračná, ale samozřejmě pěkně studená. Jižnímu okraji jezera dominuje majestátní vrchol Cima del Lago. Kolem jezera je také k dispozici mnoho divokých kempů s ohništi. Na rozdíl od slovinských policistů, kteří divoké kempování v Julských Alpách těžce stíhají a tvrdě pokutují, zde jejich italští kolegové karabinieri divoké kempování tolerují a v létě dokonce podporují a vybírají se tu za něj i peníze ve formě parkovného. My jsme si našli u jezera pěkné místečko pro stan, kde jsme si večer udělali pěkný ohníček. Karabinieri ani výběrčí parkovného za námi nepřišli, zato nás v noci navštívila místní liška, která měla zálusk na naší opékanou večeři.

Ještě předtím jsme ale podnikli návštěvu dalších jezer Laghi di Fusine. Jedná se o okouzlující procházku, kterou lze skombinovat s příjemným piknikem na břehu některého z obou jezer. Kolem obou jezer vede značená okružní stezka, je tu půjčovna loděk, restaurace. Kolem dolního jezera je stezka zpevněná, kolem horního už je to pravá turistická stezka. Po celou dobu se vám naskýtají úžasné výhledy na okolní horskou krajinu. Ostatně jezero Lago del Predil má pro nás ještě jednu nostalgickou vzpomínku. Právě zde jsem manželku před onou liškou požádal o ruku a ona řekla Áno. 😉

Po nádherném večeru v divokém kempu u italského jezera Lago del Predil jsme se probudili do hodně deštivého dne. Tak jsme chvilku lelkovali ve stanu, pozorovali venku déšť a čekali zdali se náhodou počasí neumoudří. Po hodině jsme to ale vzdali. Zabalili jsme mokrý stan a přes průsmyk Predel jsme opustili Itálii a vrátili se do Slovinska. Jelikož bylo opravdu hnusně, rozhodli jsme se přesunout k Bovci a nalézt zde nějaký kemp, který by nabízel ubytování v nějakých bungalovech nebo chatkách, abychom usušili sebe, psa a hlavně svůj stan. Po několika nezdarech v několika kempech jsme nakonec narazili na Kemp Korita u městečka Soča (podle stejnojmenné řeky). A to byla parádička. Tento eko kemp se nachází v nádherném údolíčku, hned v sousedství nádherné řeky Soči, obklopen horami. Kemp má nádherné a čisté sprchy a toalety, venkovní kuchyňku, v které najdete vše co potřebujete (takže nemusíte mít ani vlastní vybavení). V tomto kempu můžete spát ve svém stanu nebo karavanu, ale kromě toho nabízí ubytování v dřevěných chatkách s elektrikou a základním vybavením. Ale také ubytování v chatičkách, dřevěných stanech, nebo ovčáckých chýších (nevím jak to nazvat), které jsou vybaveny matrací a dekami a polštářemi a povlečením. My jsme využili právě tuto možnost a byli jsme nadšeni. Kemp je opravdu parádní a dle našeho názoru patří mezi nejlepší kempy kde jsme kdy byli. Líbilo se nám tu tolik, že místo původně plánované jedné noci jsme tu zůstali noci tři. Bylo tu prostě hrozně útulno.

Hned vedle kempu protéká nádherná řeka Soča, perla mezi evropskými řekami. Tato slavná slovinská řeka je považována za jednu z nejkrásnějších v Evropě. Její čistá, tyrkysová, klidná i divoká voda je prostě přenádherná. Z kempu po jejím břehu můžete vyrazit na několik nádherných procházek, které vás zcela jistě uchvátí.

O řece Soče se právem říká, že patří mezi nejkrásnější řeky v Evropě. Po celém svém toku je obklopena překrásnou horskou scenérií a má průzračně čistou a i v létě ledovou vodu. Řeka je také rájem pro adrenalinové sportovce. Kanyoning, rafting, kayaking, ziplajny, to je jen výběr toho nejlepšího co na řece můžete zažít. Místní outdoorové sportovní agentury nabízejí různé kurzy a výlety v široké škále obtížností, vybere si opravdu každý. Od rodin s malými dětmi až po ostřílené adrenaliňáky.

Řeka Soča má také svou smutnou historii. Po vstupu Itálie do první světové války, kdy se pro Soču používal italská název Isonzo, se na jejím toku odehrály těžké boje mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Pozůstatky těchto bojů nacházíme podél Soči neustále, v podobě různých malých pevnůstek, pomníků a bunkrů.

Na řece najdete i několik soutěsek. Velmi působivá je část Velika Korita, často se ji říká i Korita Soči. Ta se nachází hned u stejnojmenného městečka Soča. Soutěska je 750 metrů dlouhá a 15 metrů hluboká. Nejkrásnější výhled na ni budete mít z visutého mostu.

Soča pramení v úbočí hory Travnik ve výžce 916 m a stéká kamenitým řečištěm do údolí Trenta. Od chaty Koča pri Izviru Soče (kde jsme museli ochutnat houbovou polévku a místní planinarski čaj), vede značená a značně používaná stezka nejprve lesem a poté úzkou soutěskou až k prameni vzdálenému pouhých 300 metrů od chaty. V závěru je nutné překonat krátký horolezecký kamenitý úsek a dobrodružnější povahy mohou využít paralelně vedoucí zajištěnou stezku ve skále. Samotný pramen se nachází v propadlině hluboké asi 8 metrů, která má tvar přírodní studny – vyvěračky – nečekejte čůrek jako třeba u Labe nebo Vltavy. Soča má sílu už od samotného pramene.

Mangart je působivá hora (třetí nejvyšší Triglavského národního parku – 2 679 m.n.m.) nad dolinou Korytnica na slovinsko italské hranici. Ze sedla Predel vede až skoro pod vrchol nejvýše položená silnice ve Slovinsku. Bývalá vojenská silnice postavená na konci třicátých let 20. století Italy, byla v 80. letech upravená tak, aby se otevřela turistům. Je vyhledávaným motorkářským rájem. Silnice člověka vyveze až do výšky 2065 m. n. m. na místo zvané Mangartsko sedlo. Má 17 prudkých zatáček a nachází se zde 5 tunelů. Silnice je na některých místech opravdu úzká a dvě auta se vyhnou jen stěží. Někdy nás čekali centimetry od toho abychom spadli ze srázu a dost nám lepilo 😀 . Bohužel sem pouští všechny, a potkat se zde s karavanem může být docela peklo. Silnice je kupodivu naštěstí frekventovaná málo. Její převýšení je obrovské. Na 12 km silnici je převýšení 1000 metrů. Silnice je v sezóně zpoplatněna. Oficiálně končí na parkovišti kousek za Kočou na Mangartu (Chata na Mangartu). Dále je už značka zákaz vjezdu kvůli padajícímu kamení. Můžete ale po ní dále pokračovat, ale pouze na vlastní nebezpečí. Na základě řady článků je tu cedule hodně dlouho a řidiči ji ignorují a jezdí až nahoru do sedla, kde je další parkoviště. My udělali totéž – několik kamenů a sesuté půdy tu bylo, ale dalo se to objet. Ale je to jen na vás, nějaké riziko tam určitě je. Po cestě je několik zastávek, kde se nechá zastavit a podívat se na vyhlídky. Stejně tak na smyčce na samém vrcholu. Zde je i italsko slovinská hranice, takže jedním krokem jste ve dvou státech najednou. Pohledy zde jsou opravdu nádherné a můžeme doporučit všem. Zde mnozí vyráží zdolat vlastní Veliki Mangart, ale výstup je náročný, obsahuje feratu a doporučuje se spíše zkušeným horským turistům s feratovou výbavou.

Náročnou jízdu po horské silničce lze přerušit na Mangartské planině, kde můžete zaparkovat vozidlo a potěšit se krátkou procházkou romantickým údolím podél Mangartského potoka. Na Mangartské planině se nachází jedna z mála dosud plně funkčních farem Julských Alp, kde si můžete koupi místní bio-eco sýr. Většina ostatních farem v okolí již byla přeměněna na rekreační objekty.

Výlet na Mangart lze spojit se zajímavou prohlídkou pozůstatků starých vojenských opevnění, nacházejících se u hlavní silnice mezi hraničním přechodem Predel a odbočkou k chatě Koča na Mangartu.

Boka – nejvyšší slovinský vodopád. K vodopádu se vyráží z parkoviště u soutoku řek Boka a Soča u městečka Žaga. Na první vyhlídku je to podle popisu jen 15 minut, ale pokud si chcete vodopád opravdu užít, budete se muset mnohem více namáhat. Ale to záleží jenom na vás. Celkově si totiž výhledy na vodopád můžete vychutnat ze čtyř viewpointů. A v dosahu 15 minut dojdete pouze na ten první. Vodopád je tu vidět zespoda a poměrně z dálky. S každým dalším se to zlepšuje, ale za cenu pořádného stoupání. Vyškrábat se až nahoru je docela pěkná dřina. Ale stojí to za to. Nikde nikdo, jelikož většina turistů míří pouze na první viewpoint. Cestou vás čekají božské výhledy na vodopád, Bovec, horu Rombon a další velikány i celé údolí Soči. Celkově počítejte na celý výlet s více jak 2 hodinami.

My se přesunuli tímto definitivně k obci Bovec. Zde jsme docela dlouho hledali ubytování, které by nám vyhovovalo a líbilo se nám. Hodně kempů zde vypadalo dost odporně. Nakonec jsme zakotvili v krásném vodáckém Kayak kempu Tony na okraji obce u řeky. Jde o velice krásný kemp obklopený úžasnými horami na které jsou odtud báječné výhledy. Kemp s milým vedením a kde jsou čisté toalety a sprchy, bylinková zahrádka a otevřená ohniště, kde můžete večer v klidu opékat nebo grilovat. Doporučujeme.

Nádherný a svou velikostí ojedinělý vodopád Virje se nachází asi 4 km západně od městečka Bovec, které je proslulým turistickým letoviskem Julských Alp. Vycházku začínáme ve vesničce Plužná, v niž i ve všední den vládne nedělní atmosféra. Cesta nejdříve z vesničky vede po asfaltové silnici a pak odbočuje pěšinka směrem k vodopádu dolů. Pěšinka ústí na palouček, z něhož je překrásný výhled na vodopád spadající ve dvou mocných proudech do hluboké tůně, vyhloubené padající vodou. My jsme si výlet ještě prodloužili a udělali okružní procházku kolem celé vesnice, spojenou s návštěvou umělé vodní přehrady a dalších krás v okolí.

Městečko Bovec je dnes stále proslulejším turistickým letoviskem a lyžařským střediskem Julských Alp. Za první světové války byl Bovec v těžkých bojích na řece Soči téměř úplně zničen. Dnes je ale již opět moderním turistickým centrem s četnými možnostmi ubytování. V jeho okolí bylo počátkem devadesátých let vybudováno mnoho možností pro příznivce lyžování a paraglidingu. V jeho centru nalezneme mnoho outdoorových a sportovních agentur nabízejících nevyčerpatelné množství adrenalinových aktivit pro všechny. My jsme si udělali krásný okružní výlet kolem tohoto městečka, přes Malou Vas a Kukč, podél řeky Korytnice a přes městečko Kal-Koritnica a odtud Bovšskou kotlinou podél řeky Soče. Po celou cestu se nám skýtaly úžasné výhledy na městečko Bovec, okolní horské velikány, pozorovali stáda pasoucích se ovcí a koz a vychutnali si tyrkysové řeky Soča a Korytnica s jejich vysutými mosty. Večer jsme si pak v Bovci nakoupili od chlapíka s úžasným pojízdným stánkem prodávajícího čerstvé sladkovodní i mořské ryby a čerstvé mořské plody. K večeři tak byla čerstvá mořská ryba pečená na ohni, se salátkem a výbornou opečenou focacciou. No a přes noc přišel první letošní mrazík.

Jestli lze Slovinsku něco závidět, tak jsou to především jejich hory a řeky v nich pramenící. Řeky jsou průzračně čisté a barvou připomínají ty nejkrásnější bazény. Zatímco v bazénu barvu vody dohání barva bazénu a čistotu chemie, ve Slovinsku to dělají bílé vápencové hory, skály a kameny. My se však pomalu chystáme opustit Julské Alpy a přesouvat blíže k domovu. Naším cílem je Maribor a jeho Pohorje. Cestou se ale ještě zastavíme u Tolminské soutěsky, chcete-li Tolminska korita.

Tolminské soutěsky v nadmořské výšce 180 m n. m. jsou nejnižším místem Triglavského národního parku. Soutěsky vytvořily společně řeky Tolminka a Zadlaščica, které se spojují a tečou dále jen jako Tolminka. Soutok řek ve skalních soutěskách je ve Slovinsku ojedinělým jevem. Fascinující je také jasně modro-zelená barva obou řek protékajících vápencovými soutěskami.
Soutěsky Tolminky jsou asi 200 m dlouhé a široké v rozmezí od pěti do deseti metrů. Soutěskami prochází okružní turistická stezka. Díky ní je poznáte ze dna i pohledem shora. Mimo soutoku obou říček vás zavede k Ďáblovu mostu. Ten byl postaven roku 1907 jako spojnice z obce Zadlaz do vesnice Čadrg, celých 60 metrů nad řekou. Předtím obce spojovaly jen dřevěné lávky na dně soutěsek. Z mostu je na soutěsky s tyrkysovou vodou nádherný pohled. Přímo pod mostem vyvěrá také v Alpách zcela raritní 22°C termální pramen (řeka Tolminka má 5 až 9 °C). Pěkným přírodním úkazem je také tzv. „hlava medvěda“ – obří trojúhelníkový balvan zaklíněný mezi stěny soutěsky Zadlaščica. Zajímavostí je také jeskyně Zadlaška, přezdívaná Dantova jeskyně, protože se tu údajně Dante Alighieri inspiroval k sepsání Božské komedie. Přístupná je ale pouze na předchozí objednání, protože se jedná o docela náročný sestup a návštěvníci musí mít kromě průvodce také dobré vybavení.

Pak již pokračujeme směr Maribor. V plánu je dneska přespat na úžasném divokem parkovišti Bajgot v pohoří Pohorje – jedno z mála míst kde je ve Slovinsku tolerováno divoké kempování. Když sem v pozdní večer přijíždíme, tak je tu opravdu krásně, ale vzhledem k tomu, že se nachází ve výžce nad 1000 m.n.m., tak je tu taky poměrně chladno. Teploměr se posunuje hodně pod nulu a vzhledem k tomu že tu teče chladná řeka, tak nám dochází že tady by jsme ráno dost trpěli. Zbaběle se dáváme na ústup a vydáváme se potupně hledat kemp do údolí pod horama. Když jeden kemp vůbec nenajdeme (asi zrušený), a další je zavřený, ubytováváme se nakonec již za tmy a v pozdních hodinách v kempu Kekec na kraji Mariboru přímo u lanovky do Pohorje. Jde o moc hezký, rodinný, klidný kemp, kde najdete vše potřebné. Toalety a sprchy čisté a udržované, příjemný majitel. Výborná místa pro stany, my zabíráme jedno z mála míst s pevným grilem a grilujeme večeři. A opět. I když jsme to původně brali jako nouzovku na jednu noc, nakonec jsme zde zůstali tři noci. Kemp Kekec se stal výborným výchozím místem a base campem pro naše výpravy po okolí Mariboru a Pohorje.

Rogla a Lovrinska jezera. Toto je krásný výlet, kterému nechybí výhledy, a motivace v podobě rozhledny a rašelinových jezírek. Výlet začíná a končí v lyžařském středisku Rogla. Je zde i perfektní volnočasový park pro děti a dospělé. Nedaleko je i rozhledna s několika patry. Cesta je příjemná, vede lesem, který v horké dny příjemně chrání před úmorným vedrem. Les se pak místy střídá s rozkvetlými pastvinami, na kterých se pasou krávy a odkud se naskýtají rozlehlé výhledy po okolí. Příroda tak trochu připomíná naší Šumavu. Cílem výletu jsou pak Lovrinská jezera a okolní rašeliniště. Nalezneme tu i pěknou dřevěnou pozorovatelnu. My jsme si udělali okružní výlet a tak jsme se cestou zpět zastavili na chatě Koča na Pesku. Zde jsme ochutnali místní gubovu juhu (houbovou polévku z místních hřibů) a samozřejmě jsme nemohli vynechat planinarsky čaj (který byl ale tentokráte ze sáčku a moc dobrý nebyl). Na místním statku chovají i nádherné koně (je zde možno si zajistit a absolvovat vyjížďky). Pak už nás čekal jen krátký návrat do Rogly a do kempu. Opravdu krásný celodenní výlet.

Hned vedle města Maribor se rozprostírá pohoří Pohorje. Jedná se o nejvýchodnější výběžek Alp. Geologicky se řadí mezi Jižní vápencové Alpy. Z většiny území je Pohorje zalesněno a to až do nejvyšších poloh. Nalézají se zde však i holé hřbety, především v západní části masivu. Objevují se také rozkvetlé louky. Pohorje je významným turistickým zázemím Mariboru. Především v zimě jsou zdejší střediska plně obsazená a lanovky či vleky, hojně využívány. V celé oblasti je dostatek horských chat a dobrá infrastruktura hotelů a penzionů. Zdejší lyžařské středisko pořádá každoroční Světový pohár žen ve slalomu a obřím slalomu. Maribor Pohorje je nejvýše položeným ski centrem ve Slovinsku. My jsme se na něj vyvezli lanovkou vedoucí nahoru přímo od našeho kempu na okraji Mariboru. Prohlédli jsme si horský kostelík a vylezli i na zdejší rozhlednu, odkud se naskýtaly nádherné výhledy na okolí a především na samotný Maribor. Škoda jen, že o rozhlednu se momentálně nikdo nestará a rozhledna se začíná rozpadat. Pokud se jí někdo velice rychle neujme, tak tu už brzy nebude stát a to by byla velká, velká škoda. Nahoře jsme zažili i přílet policejního vrtulníku. V místní horské chatě – Koče Koča 😀 – jsme si dali hranolky a tradičně planinarski čaj. Pak nás již čekala jen cesta pěšky zpět. Krkolomně jsme se dolů vydali přímo pod lanovkou a bylo to docela peklo. Naštěstí jsme nakonec narazili na správnou turistickou stezku a dolů se vrátili již v pořádku.

Jinak toto místo musí být úžasným rájem pro bikery. Přímo z horní stanice lanovky vede dolů úžasná biková dráha pro horská kola. Nahoru se vyvezete i s kolem lanovkou a pak si užijete nádherný sjezd na úžasně připravené trati lesem, až zpět dolů k dolní stanici lanovky. Adrenalinová záležitost. Takhle to můžete dělat pořád dokola. Prostě paráda! Pro každého horského cyklistu by tohle místo mělo být povinností navštívit. Je to opravdu bikerský ráj.

A toto byl náš poslední výlet na Slovinsku. Naposledy jsme přespali v kempu v Mariboru. Ranní mrazíky už byly v této době samozřejmostí. Slovinsko bylo nádherné, nadchlo nás a určitě se sem někdy vrátíme. Je zde nádherná příroda – hory, kopce, skály, jezera a řeky. Je tam nádherně, levně, čisto a žijí tam úžasní lidé, kterým rozumíte. Pokud něco z toho máte rádi, tak sem určitě vyrazte. Budete překvapení jak tato země umí nadchnout a zanechat dojem. A pokud Slovinskem jen občas projíždíte, zkuste zvolnit, nebo ještě lépe zastavit. Věřte, že nebudete litovat a velice pravděpodobně si příště naplánujete dovolenou právě sem.

A na závěr takový fotopelmel:

Koukněte se náš předchozí typ na dovolenou v Norsku.