Rozhodli jsme se pro vás pro tento rok na stránkách Humpoláka připravit sérii tipů na dovolenou po Evropě. Třeba vás budeme inspirovat. V roce 2019 jsme zde psali o našem pobytu v Norsku. To ale nebyla až tak úplně dovolená, ale dlouhodobější pobyt. Ale do Norska jsme vyrazili i na dovolenou. A Norsko jsme si jednoduše zamilovali. Ta příroda tam je mazec!
Podnikly jsme road trip do Skandinávie. Přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko do Finska a Norska. Zpět přes Švédsko, Dánsko a Německo. Norsko je nádherné! Co všechno jsme tam viděli?
Himingen, 1066m. Lifjell je nejjižnější pohoří v Telemarku. Himingen nabízí úchvatné panorama tvořené Gaustou, Norefjellem a Skrimem. Na vrchol hory vede stezka, která je místy dost strmá a poněkud kamenitá. My jsem sem ale dorazili v době, kdy byla ještě pokrytá sněhovou pokrývkou a tak jsme se až po kolena bořili ve sněhu a totálně promočili boty. Vrcholová partie byla i dosti lavinózní, takže jsme si užili i trochu toho adrenalinu. Jeskyně a spáry v nitru hory prý obývají podzemní bytosti, mimo jiné troll Finn, který během tří nocí postavil sloupový kostel v Heddalu. Výchozí bod leží v krajině plné bažin a jezer. Příjezdová cesta je pojmenována po největším zdejším jezeru Gavlesjå. Kolem něj vede převážně pohodlná, ale velmi bažinatá okružní cesta.
Trollholene. Putování po ostrově s jeskyněmi trollů. Přírodní a kulturní naučná stezka kolem ostrova Øynutenu vede podél pobřeží spojeného s pevninou, na jihu jezera Fyresvatnet, které se táhne do dálky jako mořský fjord. K turistickým atrakcím patří jeskynní kostel v jeskyních trollů, kde se od roku 1911 konají jeskynní bohoslužby. Dále uvidíte bobří hrad, vodopád Glomfoss a nádherné vyhlídky na jezera. Bohužel informační tabule jsou psány jen norsky a německy, angličtina chybí. Určitě se vyplatí si naučnou stezku prodloužit výstupem na Øynutentoppen, nejvyšší horu ostrova. Na jeho vrchol vás dovede pěkná stezka a pokud budete mít zrovna sezónu, tak se nakrmíte miliony borůvek. Z vrcholu je pěkná vyhlídka na okolí.
Ravnejuvet. Idylické putování lesem k Havraní rokli. Tato trasa vedoucí údolím Djupedalen, místy s nádhernými výhledy, je sice dobře značená, ale málo navštěvovaná turisty. Podél stezky se nachází mnoho pěkných míst vhodných ke stanování. Nám bohužel počasí nepřálo, a když se na nás spustily z nebe tuny vody, a nohy jsme utopili v sněhových polích, byli jsme nuceni to otočit. Naštěstí jsme se sem později vrátili a Havraní rokli navštívili. Ta je proslulá svou zvláštní termikou. Hodíte-li z vrchu do propasti něco lehkého – kapesník, bankovku, ubrousek apod. – vynesou je vzdušné proudy zpět na okraj skály, popřípadě se budou nad roklinou vznášet. Ravnejuvet je úžasná propast. Na startu treku v obci Eidsborg doporučujeme navštívit místní krásný dřevěný sloupový kostelík.
Notodden a kostel v Heddalu. Notodden je industriální město v kraji Telemark. Od roku 2015 je společně s městem Rjukan a údolím mezi těmito městy zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Byla zde založena jedna z nejznámějších norských společností Norsk Hydro. Ta přinesla světu umělé hnojivo. Jeho výroba vyžadovala obrovské zdroje energie a tak společnost v okolí vybudovala několik elektráren. Notodden je také známý pro každoroční Notodden Blues Festival, který je považován za jeden z nejlepších bluesových festivalů v Evropě, a také pro slavný metalový festival s názvem Motstøy Festivalen. Několik kilometrů od centra města lze v bývalé obci Heddal nalézt největší a nejznámější norský dřevěný kostel. Trojlodní bazilika, budovaná v letech 1147 až 1242, má 12 velkých a 6 menších nosných sloupů a čtyři vyřezávané vchody. Malby v interiéru pocházejí ze 17.století.
Høgevarde, 1459m. Norefjell je horský hřbet mezi údolími Hallingdal a Eggedal. Kvůli svému majestátnímu vzezření je považován za první skutečně pravé pohoří na sever od Osla. O Høgevarde se říká, že je v něm druhý největší rozhled v jižním Norsku (po Gaustatoppenu). Je z něj vidět 40 000 km2, od vrcholů Rondane k Jotunheimenu, od ledovce Hardangerjøkulen až po Gaustatoppen, jak to ukazuje panoramatická orientační tabule na vrcholu nad zásobovanou chatou turistického spolku. Nikde jinde jižně od polárního kruhu nelze spatřit tak obrovskou plochu. Do roku 1858 bylo sedlo pod vrcholem v létě místem setkání obyvatel okolních údolí, kteří při příležitosti slavnosti zvané Raudmyrdansen prodávali koně, obchodovali, popíjeli alkohol a bujaře tančili. Roku 1858 překvapila několik účastníků zmožených alkoholem sněhová bouře. Nápis na kamenném památníku ´, vybudovaném roku 1958, zachycuje jména devíti mužů a žen, kteří tu zahynuli. Mrtvola muzikanta byla nalezena až na podzim. Pator Jørg Moe, sběratel norských lidových pohádek, pronesl následující neděli v Olbergu ohnivé kázání proti neřestnému „tanci smrti“ a poté byl Raudmyrdansen zakázán. Dnes se opět objevuje v podobě Halloweenu.
Sluneční stezku „Solstien“ na jižním okraji národního parku Hardangervidda nad Rjukanem vybudovali nepálští šerpové, kteří sem byli pozváni správou národního parku. Vede nádherným fjellem, s úžasnými výhledy na Gaustatoppen, od horní stanice lanovky Krossobanen k protiletadlovému dělostřeleckému postavení z druhé světové války, kdy se o oblast kolem Rjukanu vedly kruté boje kvůli zařízení na výrobu těžké vody koncernu Norsk Hydro a norští odbojáři zmařili plány německé okupační moci na dokončení atomové bomby. Tato zimní událost byla roku 1965 zfilmována pod názvem „The heroes of Telemark“ s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Jedná se však o typickou hollywoodskou produkci, která ze zcela vymyká realitě a vůbec neodpovídá skutečnosti. Realitě odpovídající a výborný je ale norský seriál Boj o těžkou vodu, který se mimochodem natáčel i v Praze.
Putování divokým Aurlandsdalem. V dolní části údolí Aurlandsdalen nejsou žádné silnice, a jde tak o nejkrásnější a nejdivočejší turistickou cestu západního Norska. Absolvování cesty z Østerbø do Vassbygdi přes skalní pasáž Nesbøgalden přináší velký požitek. Nespočetné vodopády, úžasné skály, hory, staré farmy – to vše je zde prostě nádherné. Ne nadarmo je tato stezka nazývána Grand Canyonem Norska a mnoha průvodci je zařazována mezi TOP 5 tůry v celém Norsku. Pro mě osobně se jedná o nejkrásnější tůru, kterou jsme v Norsku absolvovali a doporučil bych ji všem, kdo do Norska zamíří. Na rozdíl od jiných profláknutých destinací v Norsku, tu navíc potkáte málo turistů a přírodu si zde opravdu užijete. Navíc pokud půjdete ve směru z Østerbø do Vassbygdi, tak půjdete vlastně celou cestu dolů. Jsou ale i blázni, kteří to dávají obráceně, a to dokonce během. 
Návštěvu jsme spojili i s návštěvou městečka Flåm.
Haddelandsveien a zrcadla v Rjukanu. Haddelandsveien je strmá a náročná stezka vedoucí z horní stanice lanovky Krossobane do centra městečka Rjukan. Je doporučována pouze zkušeným turistům, a to pouze za sucha. Trasa je sice krátká pouhých 8 km, ale jde se celou dobu velice strmými srázy. Cestou se můžete zastavit i u slavných Solspeilet, nebo-li Rjukanských zrcadel. Norské průmyslové město Rjukan leží v hlubokém údolí v kraji Telemark 150 kilometrů západně od Osla. Město leží ve východo-západním údolí, obklopené strmými horami a bylo tak každý rok od září do března odříznuté od slunečního svitu. Ani jeden paprsek nezasvítil do města. To se ale změnilo. Město Rjukan nyní ozařují tři obří zrcadla velká 28 metrů čtverečních namontovaná na nedaleké hoře. Zrcadla odráží sluneční paprsky a do města v údolí přináší světlo. Fungují tedy jako umělé slunce, díky kterému je nyní život v městě pro obyvatele mnohem snesitelnější a radostnější. Soustava heliostatických zrcadel (odráží sluneční paprsky směrem k předem stanovenému cíli) je řízená na dálku počítačem a otáčí a naklání plochy vůči Slunci tak, aby vždy dopadaly na největší místní náměstí v centru města. Docela slušně tu osvítí plochu o rozloze 186 metrů čtverečních. Projekt umělého osvětlení nazvaný Zrcadlo vyšel v přepočtu na 19 milionů korun.
Rauland kyrkje je roztomilý dřevěný kostelík se hřbitovem v městečku Rauland v komuně Vinje. My jsme ho objevili náhodou cestou na jižní mys. Jeho zajímavostí je, že se nachází na břehu jezera Totak a většina věřících sem připlouvala z okolí na svých lodích. Tudíž hlavní vstup do kostela je přímo z pláže jezera.
Lindesnes Fyr – nejjižnější bod Norska. Před dvěma lety jsme navštívili nejsevernější bod Norska a kontinentální Evropy Nordkapp. Nyní jsme se vydali pro změnu na nejjižnější bod Norska Lindesnes Fyr. Skály mysu Lindesnes vyčnívají ze severního moře na nejjižnějším bodu norské pevniny, vzdáleny 1 682 km vzdušnou čarou, a 2 518 km po silnici, od Nordkappu. Pěší túra v okolí mysu krajinou hor a jezer, doprovázejí úchvatné pohledy na Severní moře. Imaginární spojnice mezi majáky Lindesnes fyr a Hanstholm v Jutsku je považována za hranici mezi Skagerakem a otevřeným Severním mořem, které o něco dál na východ u Arendalu dosahuje se 725 metry své největší hloubky. Kvůli poloze a dobré viditelnosti skály Lindesnes tu byla roku 1656, poprvé v dějinách Norska, zapálena světla majáku – 30 lojových svící v horní části třípatrové věže. To mělo zdejší velice nebezpečné vody učinit bezpečnějšími. Dnešní maják na Lindesnes fyr byl vybudován roku 1915 a funguje také jako rozhledna. Je odtud vynikající výhled na skalnaté pobřeží Vest-Agder s jeho ostrůvky a útesy. Je zde také muzeum představující historii majáku. Mys Lindesnes je startovním místem legendární 2 500 km dlouhé trasy Norge på langs (Podél Norska) na Nordkapp. Má expediční charakter, a pěšky, popř. na lyžích trvá 100-120 dní. Letní rekord je 42 dní.
U slatinného jezera Andersnattjenn začíná idylická horská stezka na vyhlídkový Andersnatten, jehož bílá, pověstmi opředená žíla v jihovýchodní stěně se stala klasickou lezeckou trasou východního Norska. Ale i na klasické turistické cestě na vrchol, si místy malinko zalezete. 😀 Kdysi tudy jel troll jménem Anders, s dítětem na zádech a zanechal ve stěně bílou „lyžařskou stopu“. Když voda tekoucí po stěně v zimě zmrzne, zdolávají stěnu, která se stala i častým malířským motivem, ledolezci. Tyto bílé žíly lze při příjezdu nejlépe pozorovat od jezera Soneren, v jehož průzračné vodě se za krásných dnů Andersnatten zrcadlí.
Hemsedal je vesnice v norských horách nedaleko měst Geilo a Hol. Je domovem velkých lyžařských středisek Hemsedal a Solheisen, které nabízejí sjezdové i běžecké tratě světové úrovně. Kolem protéká řeka Hemsila, která je známá svým velkým množstvím pstruhů. Nedaleko se nacházejí vodopády Rjukandefossen s dvojitými pády a vodopád Hydnefossen, který proniká přes skalní útes. Jsou zde příjemné vycházkové cesty po okolí i do divokých hor.
Vodopád Feigefossen je druhý nejdelší vodopád v Norsku. Řítí se volným pádem 229 metrů východním úbočím Lustrafjordu, ramene Sognefjordu, které sahá nejdále na severovýchod. Na úpatí vodopádu je odpočívadlo, k němuž nahoru stoupá strmá stezka. Vodopád je chráněný a nesmí se využívat pro energetický průmysl, což je v Norsku rarita. Do roku 1970 byl horní vodopád Mardalsfossen, vysoký 297 m, nejvyšším vodopádem v Evropě. Pokračoval dolním Mardalsfossenem s výškou 220 m. Během tání sněhu a po silných lijácích vzbuzoval dojem, jako by se nad Eikesdalem řítil jeden jediný vodopád delší než 500 m. Od roku 1970, kdy se začala budovat přehrada, patří tato přírodní hříčka bohužel minulosti. Pouze v létě během hlavní sezóny, se z elektrárny vypouští voda pro zábavu turistů. K vodopádu se vychází od usedlosti Feigom, která leží při ústí řeky Feugedalselvi do Sagaviki, zátoky Lustrafjordu, 40 km dlouhého ramene vnitřního Sognefjordu na úpatí nejvyšších hor severní Evropy. Na severozápadní straně fjordu prochází národní prázdninová silnice Sognefjellsvegen, která se z hladiny moře škrábe až na Fantestein ve výšce 1440 m. Dále se od vodopádu můžete podívat do Urnesu, kde je nejstarší zachovalý dřevěný sloupový kostel, zapsaný na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví Unesco. K vodopádu i kostelu se dostanete malým trajektem, který převáží auta ze Solvoru do Urnesu. Buďte tu však brzy, jelikož trajekt je opravdu malý a i v hlavní sezóně jezdí vždy v rozmezí jen několika málo hodin.
Blefjell a Fallsjå. Vyhlídkový Bletoppen je nejvyšším vrcholem Blefjellu, horského hřbetu mezi údolím Numedal a jezerem Tinnsjø v Telemarku. Jehličnatý les na několika místech překonává kótu 1000 m a místo bříz mnohde vytváří hranici lesa, nad niž se zdvihá téměř surreálně působící krajina bílých skal a kamenných bloků. Oblast, kterou prochází turistická trasa, je součástí chráněné oblasti, kde jako na jednom z mála míst v Norsku byla v roce 1970 zavedena povinná licence na odstřel. To vedlo k tomu, že se zde několik let vůbec nelovilo. Do konce osmdesátých let minulého století, se tak stav divokých sobů v Blefjellu dostal až na 300 kusů. Bylo to tak největší stádo divokých sobů v jižním Norsku. V roce 2016 to bylo 180 zvířat, z nichž smělo být s licencí skoleno 40 kusů. My jsme sice na divoké soby nenarazili, zato jsme ale našli ideální kempovací místo u jezera Fallsjå, kde jsme si užili barbecue, noční koupaču, a romantický západ slunce v 11 večer.
Mæl station a exkurze na lodi Ammonia. Železnice Rjukan byla postavena společností Norsk Hydro a otevřena králem Håkonem v roce 1909. Rjukanská železnice je opravdu jedinečná železnice. Umožnila Samu Eydeovi a jeho partnerům vybudovat elektrárnu a továrny pro komunitu Rjukanu a přivést Norsko do moderní průmyslové éry. Norwegian Hydro, největší průmyslový podnik v Norsku, začal ve městech Rjukan a Notodden. A tyto dvě města bylo potřeba spojit. Železnice Rjukan je životní nutností pro společnost a místní komunitu po mnoho let. Železnice je dnes chráněnou muzejní železnicí a je klasifikována norským ústředním úřadem historických památek jako technická, průmyslová památka národního zájmu. Součástí železnice je i lodní trajekt přes jezero Tinnsjø, na které se naloďují vagóny a jsou převáženy z jednoho břehu jezera na druhý, kde železnice pokračuje. Loď D/F Ammonia je sesterská loď D/F Hydro, která byla potopena místními odbojáři při válce o těžkou vodu (pro jadernou zbraň) během druhé světové války. D/F Amonnia byla postavena v roce 1929 a je jediným přeživším parním trajektem na světě.
Výprava za cloudberries v Skirvedalenu. Hned nad údolím Skirvedalen kde jsme bydeli, se nacházel nádherný fjell, kam jsme vyráželi na krátké procházky. Později jsme sem vyráželi i na sběr divokých plodů. Především pak na tzv. „cloudberries“ – česky ostružník morušce. Plodina připomínající naše maliny, nebo ostružiny, která však má specifickou chuť a když je zralá, tak je oranžová, patří k nejvyhledávanějším divoce rostoucím plodům ve Skandinávii. Když začne její sezóna, tak do fjellu míří davy lidí. První výprava rodiny na cloudberries v roce je pak malá rodinná slavnost. V severských podmínkách se jedná o významný zdroj vitaminu C, pročež je moruška hojně sbírána a používána pro výrobu celé řady pokrmů a nápojů. Roste v subarktických oblastech severní polokoule v oblastech rašelinišť, lesích a nebo v tundrových porostech. Lokality, které obývá, musí být vlhké s kyselou půdou. Moruška je schopna odolávat templotám klesajícím pod -40 °C. V současnosti existuje řada způsobů, jak jsou plody morušky konzumovány od pojídání za syrova (typická hořká chuť), přes smíchání plodů morušek s cukrem, po zavařeniny tak i pojídání morušek společně s domácím sýrem tzv. leipäjuusto (tento způsob je rozšířen převážně ve Finsku). V restauracích je možné se s plody setkat jak v případě předkrmů, hlavního jídla tak i dezertů. Dále se morušky či marmelády z nich používají jako poleva na zmrzlinu, tousty či vafle. Z moruší se dále vyrábí nápoje jako jsou džusy a likéry jako například finský Lakkalikööri charakteristický vysokým obsahem cukru (vynikající!). Dogfish Head Brewery z morušky vaří i pivo a v Kanadě se z nich připravuje víno. V současnosti se tato plodina objevila i na území České republiky na několika stanovištích v Krkonoších ( jedná se o jeden z nejjižnějších výskytů v Evropě vůbec). V České republice se tak řadí mezi kriticky ohrožené druhy v Červeném seznamu
Gaustatoppen (zkráceně Gausta) je nejvyšší horou jižního Norska, odkud je v Norsku vidět nejdále. Od období romantismu jí básníci a malíři označují za nejkrásnější horu země. Severní svahy kvarcitového kuželu, odděleného od Hardangerviddy údolím Vestfjorddalen, se zdvihají nad město Rjukan do výšky 1860 metrů nad mořem. Z dalekého okolí se až do pozdního léta Gausta předvádí jako zasněžená hora. Žleby na úbočích pokrytých sutí mohou být plné sněhu ještě v červenci. Pro Nory je Gausta něco jako pro Čechy Sněžka, nebo pro Poláky Rysy. Každý rok vystoupí na vrchol hory více než 30 000 lidí, a pro každého Nora je povinností se na vrchol alespoň jednou za život podívat. Výstup na vrchol Gausty je považován za jeden z TOP výletů v Norsku. Kruhový výhled z vrcholu je největším výhledem v Norsku. Z vrcholu Gausty je možné shlédnout celou šestinu Norska a za dobré viditelnosti je odtud vidět moře a pobřeží na jihu a na východ až do Švédska. Těsně u vrcholu se nachází kamenná chata Gaustatoppen Turisthytta, kde si můžete dát jedny z nejchutnějších waflí v Norsku (jsou skutečně výborné, s jahodovým nebo borůvkovým džemem). Chata je zásobována tunelovou lanovkou uvnitř hory (kterou můžete jako turisté také vyjet na vrchol, ale přeci nejste mastňáci a na vrchol si to pěkně vyšlapete). Naleznete tu také nejvyšší veřejné záchodky v Norsku. Vstup na záchodky je pouze přes kreditní kartu, a pokud sebou kreditní kartu nemáte, tak si zde neulevíte. Mince jsou vám tu k ničemu. Hold pokrok člověk nezastaví. A Norsko se snaží být hodně moderní země. 😀
Haugefossen je krásný, ale poměrně neznámý vodopád u obce Mæl nedaleko Rjukanu. Tento vodopád je ze silnice jen těžko viditelný, a ani knižní a internetový průvodci se o něm nezmiňují. My jsme na něj dostali tajný tip on majitelů farmy. To má tu výhodu, že zde nepotkáte davy turistů (my jsme tu byli úplně samy). Jedná se o velice krásný vodopád. Z vyhlídky je i krásný výhled na Mælské údolí. K vodopádu nevede žádná značená turistická stezka. Cestu si musíte najít sami. Jedná se o poměrně náročný strmý výstup, za který ale budete dostatečně odměněni.
Styggmann. Velké plochy horské oblasti Skrimm jsou chráněné kvůli své bohaté flóře a fauně (losi, rysi, bobři) a různorodosti geologických poměrů. Nejvyšší horou je vyhlídkový Styggmann, který se stal cílem našeho dvoudenního výletu na jeho vrchol místní bažinatou krajinou, s krásnými výhledy, který vedl lesem a fjellem kolem řady jezer. Celá tůra by se dala absolvovat za jeden den, ale byla by to škoda. Na túře lze přespat v neobhospodařované chatě turistického spolku DNT Darrebu. I na samotném vrcholu lze přespat v kouzelné kamenné útulně. Do obou je potřeba si sehnat klíč, a není tu k dispozici žádný proviant. Ten si musíte přinést sami. Jinak se ale podél celé tůry najde mnoho míst vhodných ke stanování.
Mjågeskor – Rotafjellet. Vyhlídková cesta trhlinou Mjågeskor v oblasti Austheiene. Tato trasa vede kolem slatinného jezera Kyrelitjørn, které je chráněnou ptačí rezervací, liduprázdnou jezernatou hornatinou nad hranicí lesa. Mjågeskor je strmá trhlina ve svahu, kterou prochází stezka značená písmenem T na Rotafjellet, který se i v mapách vyskytuje pod lokálním označením Rotafjødd. Co se adrenalinu týká, je Mjågeskor srovnatelný s Preikestolenem a Besseggenem. Ovšem i přes dobré značení je mnohem méně známý, a na rozdíl od těchto profláklých destinací zde nenarazíte na davy turistů. My jsme tu potkali za celou dobu čtyři turisty, a ty ještě dole u jezera. Nahoře ve fjellu jsme byli úplně sami. Podle průvodců při výstupu Mjågeskorem nesmíte trpět závratěmi. Já jimi trpím docela dost a přesto jsem tento výstup zvládl bez větších potíží. Takže pokud se sem chystáte a máte náhodou obavy, tak nemějte a směle vyražte. 😀 Myslím si, že to dáte bez problémů.
Svarvarnuten – 1378 m.n.m.. Svarvarnuten je vyhlídková hora s nejlepším výhledem v pohoří Setesdalsheine. Tato trasa vede ze svahu nad údolím Setesdal nádhernou krajinou kolem jezer, vyhlídkových kopců a údolí. Trasa je opravdu nádherná, po celou cestu se nabízí mnoho úchvatných výhledů a míst vybízejících k posezení a kochání se. Z našeho pohledu tato túra patří k těm nejkrásnějším v jižním Norsku. Opravdu se nám zde velice líbilo. Na úpatí vrcholu pak stojí kouzelná nezásobovaná chata norského turistického spolku Stavskarhytta, která přímo láká k přenocování. My jsme této možnosti nevyužili, ale příště bychom tak zcela jistě učinili. Stezka může být za mokrého počasí u jezer místy zaplavena a nebo dosti bahnitá. Ve vrcholových partiích naopak i v parném létě potkáte firnová pole, která je potřeba zdolat. Samotný výstup na Svarvarnuten je neznačený. V průsmyku Stavskard je potřeba opustit stezku značenou písmenem T a nahoru stoupat intuitivně. Naleznete zde vyšlapané stopy (pozor ale aby vás nezmátly stezky zde volně se pasoucích ovcí), a v orientaci občas pomohou i kamenní mužíci. Přesto je výstup na samotný vrchol doporučován pouze zkušeným vysokohorským turistům. Vrchol nabízí nádherné panorama jezernaté krajiny na západě, na východě spatříte Setesdalsheine, Setesdal a dál Austheine, dole se třpytí dlouhé jezero Rennevatnet. Na konci výletu nás pak čekal průjezd snad stotisícovým stádem ovcí, a večer nádherný kemp na písčité pláži jezera.
Nezajištěná sklaní kazatelna Preikestolen, stojící 604 metrů kolmo nad Lysefjordem, je nejznámějším symbolem a nejnavštěvovanější přírodní památkou západonorských fjordů. Tomu odpovídá i množství turistů, kteří se sem vydávají. Poměrně rychlá dostupnost a kombinace krásné krajiny, nádherných výhledů a adrenalinu způsobila, že žulová 25 x 25 metrů velká plocha se stala nejnavštěvovanějším cílem v Norsku. Skalní plošinu nehyzdí žádné zábradlí, takže výhled lze pociťovat jako vzdušný: odvážlivci sedí chladnokrevně na hraně a klátí nohama nad fjordem. Ti, kteří trpí závratěmi jako já, pak zblednou a hledají ochranu u zadní sklaní stěny. Před dvěma lety odstartovalo výstup na Preikestolen u ubytovacího komplexu DNT Preikestolen Fjellstue 170 000 lidí, o rok později zdolalo skalní kazatelnu již 205 000 turistů Milovníci klidu si nasazují batoh už ve tři hodiny ráno. Dole u jezera Revsvatnet pod komplexem dřevěných staveb, vyznamenaným cenou za krásnou architekturu, jsou hostům k dispozici kánoe a veslice. Preikestolen Basecamp organizuje vodácké, lezecké, turistické a další akce pro všechny věkové kategorie. Preikestolen a jeho okolí je bezesporu krásný a stojí za návštěvu. Přesto jsme v Norsku navštívili mnohem krásnější místa. A pro milovníky přírody jsou mnohem krásnější norské fjelly. V porovnání s nimi, a jejich tajemným klidem a tichem, Preikestolen působí jako místo z jiné planety.
Bondhusbrea nebo také Bondhusbreen je nejprudší ledopád v národním parku Folgefonna, který je rájem pro milovníky ledovců a ledovcových túr. Pěší túra k tomuto splazu vede po pohodlné „ledové“ cestě, k ledovcovému jezeru Bondhusvatnet, od než dále vede kamenitá stezka k vodopádům ledovcové řeky Pyttelvy, překonává její ramena po mostech a míří vzhůru lesem. Kousek před náplavovým kotlem, se stezka stočí doprava nahoru a za bažinatým úsekem, na kopci na hranici lesa, se otevře výhled na ledovcové masy Bonshusbreenu. Z bezpečnostních důvodů se doporučuje zde túru ukončit a již nepokračovat dále k ledovcovému splazu. Pokud se rozhodnete toto doporučení ignorovat, začnete prudce stoupat již neznatelnou a neznačenou stezkou do prudkého kopce. Navigovat se musíte intuitivně a ke splazu opatrně spíše dolézt než dojít kličkujíc ledovcovým terénem. Doporučuje se opravdu velká opatrnost. Krása blízkosti ledovce však rozhodně stojí za námahu a trochu toho dobrodružství. Jedinou smutnou stránkou věci, že jsou zde až příliš vidět následky globálního oteplování a ubývání ledovců. Večer jsme se pak ubytovali v městečku Øvre Eidfjord v kempu Myklatun Camping, kde jsme si pronajali chatku za velice rozumnou cenu. Byli jsme zde úplně sami a tak jsme si večer užili krásný ohýnek přímo na břehu jezera Eidfjordvatnet. Byl to velice krásný večer. Druhý den jsme si chtěli prohlédnou největší norský vodopád Vøringsfossen, nepřálo nám však počasí, byla mlha a tak jsme z tohoto vodopádu neviděli nic. Místo toho jsme tedy navštívili Hardangervidda Natursenter (http://hardangerviddanatursenter.no/) a trochu se tak vzdělali o krásách přírody tohoto národního parku.
Hivjufossen je úžasná přírodní scenérie! Vodopád, který je rozdělen na dvě kaskády, má výšku 250 metrů. Jedná se o perfektní túru, na které prozkoumáte úžasnou norskou přírodu! Stezka začíná přímo na parkovišti u silnice 50 a prudce stoupá březovým lesem nahoru k hraně vodopádu. Cestou se naskytne několik vyhlídek na vodopád. Z vrcholu budete moci obdivovat Hivjuvalley a potoky, které sem sestupují z Hallingskarvetu. Pozor, pohybujte se tu se zvýšenou opatrností. Okolí vodopádu je nebezpečné, i v létě je zde přes noc mráz a kameny klouzají. Odehrály se tu již tři smrtelné nehody, př kterých zemřeli američtí a holandští turisté. Jejich těla se pak hledali několik dní. Síla vodopádu je tu obrovská. Hivjufossen je prozatím úplně otevřený a volně přístupný, norské úřady však již kvůli těmto událostem uvažují o nějakých omezení (oplocení bezprostředního okolí vodopádu) a to bude velká škoda. Zpět je možné se vrátit po stejné stezce. Pokud ale máte čas, doporučujeme prozkoumá tuto oblast a okolí. Existuje zde několik stezek, které pokračují směrem k Hallingskarvetu. K dispozici je tu okružní trail vyznačený červenou barvou na kamenech z vrcholu vodopádu. Nedaleko najdete Birkelund Camping (http://www.birkelund-camping.com/), úžasný příjemný kemp, který je ideálním výchozím bodem pro pěší turistiku v okolí a návštěvě Hivjufossen. Tento kemp vřele doporučujeme.
Prestholtskarvet – 1859 m.n.m.. Žádná jiná trasa není od samého počátku tak bohatá na výhledy jako tato panoramatická túra národním parkem Hallingskarvet. Stovky skalních stupů ve svahu z ní nedávno udělaly cestu vhodnou i pro rodiny. Na pastvině Prestholtstølan začíná výstup na horský hřbet Hallingskarvet ve stejnojmenném národním parku. Po celou cestu se nám naskýtají úchvatné výhledy vysokohorské túry s pohledem na Hardangervidu a ledovec Hardangerjøkulen. Na horský hřbet nás dovede chodník ve svahu vydlážděný kamennými deskami. Tabule „Follow The Trail“ znamená, abyste šli pouze po těchto schodech. Chodník byl totiž zbudován nákladem více než jeden milion eur, aby se minimalizovala eroze po jeho stranách. Byl zbudován himalájskými šerpy. Samotný hřeben Hallingskarvet je zcela bez vegetace, pokrytý zbytkem ledovce a i v létě firnovými poli.
Skaget – 1685 m.n.m.. Vyhlídkový, osaměle stojící Skaget je nejvyšší kopec národního parku Langsua. Lze odsud spatřit celé kruhové panorama – pohoří Jotunheimen a Rondane, Dovrefjell i Gaustatoppen na okraji Hardangerviddy. Samotný výstup je úžasná krátká pěší túra, která je ke konci poněkud dobrodružná. Ke konci totiž chybí značky. Strmou výstupovou cestu si ale nemůžete splést, a pokud budete koukat po kamenných mužících, tak vás spolehlivě dovedou až na vrchol. Až zdoláte skalnatou pasáž, půjdete opravdu rozlehlou vrcholovou partií Skagetu, která zaručuje nádherný výhled. Při pohledu odtud pochopíte význam jména Jotunheimen – říše obrů. Z vrcholu sestoupíte stejnou cestou, a možná vás nebude na parkovišti čekat prémie v podobě prázdné pneumatiky, jako se to stalo nám. 🙂
Nordseter – Navelfjell – Reinsfjellet. Okruh kolem jezera Reinsvatnet u Lillehammeru, vhodného k rybaření a ke koupání, mezi středisky zimních sportů Nordseter a Pellestova láká svými přírodními krásami a nádhernými vyhlídkami. Výstup na Nevefjell a Reinsfjellet stojí za námahu. Nás na Nevefjellu bohužel potkala neprostupná mlha, která nám znemožnila obdivovat výhledy po okolí. Naštěstí druhý den se vyjasnilo a my jsme si mohli užít zdejší nádhernou přírodu. Samotná okružní cesta není nijak krátká, a proto je vhodné si sebou vzít na túru stan. Můžete ho postavit na mnoha místech a budete tu mít naprostý klid (alespoň mimo největší turistickou sezónu). Někdejší salaš a dnešní rekreační osada Nordseter leží na hranici lesa nad Lillehammrem mezi vyhlídkovými kopci, jezery s množstvím ryb a slatinami. Každý den několikrát odtud jezdí autobus k nádraží v Lillehammru. Bez ohledu na 900 lůžek v hotelích a chatách a na 500 soukromě využívaných chat dbá obec na to, aby tu byl zachován „klid a mír“ jako za starých časů, kdy se zde pásly kozy a krávy (a pasou se tu i dnes).
A to by bylo asi tak všechno. Koukám že jsem se pěkně rozjel a rozkecal. 🙂 Ale Norsko si to zaslouží. Bezesporu patří k jednomu z nejatraktivnějších cestovatelských míst v Evropě, a asi i na světě. Země proslulá svou originální a zachovalou přírodou, země mnoha národních parků, jedinečných fjordů, úžasných vodopádů, jezer, nádherných pohoří a v neposlední řadě i země rybolovu a s tím spojenou skvělou gastronomií. A dokonce tu mají i písečnou poušť. A navíc pro milovníky přírody a turistiky představuje Norsko zemi zaslíbenou. Přírodní scenérie jsou asi největším lákadlem této skandinávské země. Velkou výhodou Norska je skutečnost, že téměř kdekoli v přírodě můžete volně stanovat a kempovat. Což bylo pro nás naprosto ideální. Nemuseli jsme se celou dobu bát, že na nás přijede policie a nebo nějaký strážný NP, aby nás z našeho spacího spotu vyhnal a nebo v tom horším případě nám dal mastnou pokutu.
Já jsem se do Norska bezpodmínečně a absolutně zamiloval. A doufám že se mi ještě splní můj sen se sem vrátit.
Tady je ještě vzpomínkové video na náš pobyt a na naše cesty po jižním Norsku.