Před dvěma léty přednesl Václav Havel v Paříži svou vizi federální Evropy a byl kritizován. Nedávno se proti této myšlence postavil několika větami Václav Klaus a byl rovněž kritizován.
|
Když začátkem března 1999 Václav Havel před francouzským Senátem nadhodil svou ideu Spojených států evropských, francouzští politici – ať už si mysleli, co chtěli – uvážlivě pokývali hlavami a řekli mu, že to je rozhodně zajímavá myšlenka. Naši neustále se zviditelňující politici se naopak zachovali jako obvykle neotesaně a doporučili prezidentovi studený obklad na čelo, neboť blouzní. Naprosto stejného okřikování se dočkal nedávno Václav Klaus, přestože na půdě Evropského parlamentu vyjádřil téměř přesně opačný názor než Václav Havel. Už nikdo ale ani nepípnul, když se premiér Miloš Zeman minulý týden v bruselském Lakenu vyjádřil pro federalizaci Evropy, tedy de facto mnohem horlivěji zopakoval to, co říkal Havel před dvěma léty.
Ani jednoho politika zatím bohužel nenapadlo hledat příměr v dějinách Spojených států amerických – přestože je to demokratická federace, od níž by se Evropa mohla mnohému přiučit a jíž by se mohla někdy v budoucnu podobat. Nikdo tedy nepostřehl „drobný“ detail, že vývoj USA trval několik set let:
Od začátku 17. století přijížděli na americký kontinent první španělští, francouzští, britští a holandští osadníci. Nový Amsterodam, nynější New York, byl založen roku 1626. Uplynulo celých 150 let, než se prvních třináct států na území dnešních USA vzepřelo britské nadvládě a roku 1776 vyhlásilo svou nezávislost. Dalších deset let trvalo, než byla přijata ústava Spojených států amerických. Dvě další století trvá příliv nových obyvatel ze všech oblastí světa a zatím poslední stát, Havaj, byl přijat do USA teprve roku 1959. Vývoj Spojených států tedy skutečně trval několik století, zatímco Evropská unie, pokud vezmeme za její faktický počátek vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, je stará necelých 50 let!
Zdá se, že zde je to, co vadí ODS a jejímu předsedovi – v USA probíhala federalizace relativně pomalými krůčky, kdežto v Evropské unii jakoby si pár horkých hlav řeklo, že zítra bude pozdě a už dnes by chtělo vytvořit federální Evropu. Nic proti tomu, ale trocha rozmyslu a důkladného zvážení by nebyla na škodu. Naše vláda se sice nehrne do EU ozlomkrk s „písní na rtech“, ale i když Česko ještě ani v Unii není, už by chtěla budovat evropskou federaci (není divu, některé socialistické inklinace bruselských úředníků, potažmo sociálně demokratických vlád členů Patnáctky, jí a zejména vicepremiérovi Špidlovi musí nesmírně lahodit). Když k tomu připočítáme Čtyřkoalici s jejím na odiv stavěným (a křečovitým) huráevropanstvím, už máme dost hlasů pro federální Evropu. Naopak ODS, zdá se, posuzuje současný stav a plány do budoucna přece jen o něco střízlivěji, přesto ale je její zdrženlivost stejně do očí bijící jako čtyřkoaliční hurádoevropismus.
Jestliže se ještě jednou podíváme na dějiny USA, zjistíme, že Evropa nemá co uspěchávat. Pokud v dohledné době nedojde k jejímu fatálnímu ohrožení (kupř. ze strany islámských států), které by patrně ze všech států uhnětlo Festung Europa během několika měsíců, měla by Evropská unie své tempo přece jen poněkud zvolnit. Narozdíl od Spojených států amerických tady má přece jen každá země jiné jazykové, kulturní a sociální kořeny, které se budou splétat mnohem obtížněji, než tomu bylo druhdy u mladých amerických států. Na druhou stranu, až bude členy EU většina států našeho kontinentu (ne-li všechny), jejich občané se díky svému neomezenému pohybu (i díky jednotné měně a dalším tmelícím prvkům) začnou brzy cítit víc Evropany než Brity, Dány či Čechy a pak už nebude stát federalizaci doopravdy nic v cestě. Ale protože do té doby uplyne ještě hezká řádka let, není příliš jasné, proč chce najednou Brusel lámat věci přes koleno a nenechá jim volný průběh. Protože navíc řada našich politiků chce být jako obvykle papežštější než papež, raději nám tito naši zástupci omílají naučené fráze a svolávají hromy a blesky na hlavy těch, již si dovolili mít svůj vlastní, poněkud odlišný názor.
Nuže, vzhůru do Evropy. Ale, proboha, jednotně – jako na Prvního máje!
