Minulý týden vyšla v brněnském nakladatelství Atlantis dlouho očekávaná kniha Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Na tom by možná nebylo nic pozastavujícího, kdyby tento román nebyl napsán již v roce 1982. Každopádně se dá mluvit o jedné z největších literárních událostí tohoto roku.
O Milanu Kunderovi toho bylo již napsáno mnoho. Je asi zbytečné se rozepisovat o tom, že se jedná o jednoho z největších českých (francouzských) spisovatelů. Přesto u nás do této doby oficiálně vyšlo pouhých pět románů a tři literárně vědní eseje. Do mnoha světových jazyků však byly přeloženy všechny ostatní romány. Pouze české obyvatelstvo neznající dokonale angličtinu, němčinu, francouzštinu, ale i japonštinu atd., bylo stále ochuzováno o potěšení si ve své mateřštině tyto knihy přečíst. Důvodů, které spisovatele vedly k neudělení souhlasu vydávat je v češtině je asi mnoho, ale všichni o nich jen spekulují. Pravý důvod zná asi jen Kundera sám a pár jeho nejbližších, kteří o tom odmítají mluvit. Sám autor se nechal slyšet, že má obavy o kvalitu českých překladů a že osobně překládat své, ve francouzštině napsané knihy do mateřštiny, se mu zdá trapné. Ať byly důvody jakékoliv, jisté je, že někteří jazykově vybavení nadšenci začali jeho díla překládat sami a "pirátsky" je nezištně vystavovali na internetu. Možná i to přimělo tajemného umělce, aby dal souhlas k českému vydání jeho nejspíš nejznámějšího románu. V každém případě je velmi dobře, že Nesnesitelná lehkost bytí v Atlantisu vyšla (i s tradičním doslovem Květoslava Chvatíka). Byla škoda, když jsem ve svém knihkupectví musel jen krčit rameny, popřípadě objednávat román v jiných jazycích.
Román pojednává o ne zrovna lehkém životě lidí, kteří emigrovali po roce 1968 z tehdejšího komunistického Československa. Je to vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí…
"Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí."
Přeji všem čtenářům pěkné chvíle při četbě tohoto díla a doufám, že se brzy budou na mém pultě objevovat i další knihy Milana Kundery, které dosud neměly to štěstí a nebyly čteny pozorným českým čtenářem.
Karel
