Na věčnost odešla další ikona českého undergroundu Egon Bondy (Zbyněk Fišer). Po Mejlovi Hlavsovi je to další persona, která významně utvářela tento fenomén. Fenomén, o kterém se asi většina lidí domnívá, že je již mrtvý a dnes nemá co říci.
Opak je pravdou. Underground existoval před Bondym a jistě bude existovat i dál, pouze se tomu dřív tak neříkalo. Podzemní kulturu v Čechách reprezentovali před sto lety například dekadenti (Hlaváček, Panuška), jejichž umění šlo vždy proti nebo alespoň mimo obecný proud. Před a po válce se objevili lidé jako Ladislav Klíma nebo Bohuslav Reynek. Těmto lidem se spíše říkalo "outsideři". Termín "underground", tak jak je většinou vnímán byl vytvořen někdy na přelomu let 60. a 70. Nejspíš k tomu nepřímo přispěla zvláštní americká kapela Velvet Underground, která v té době fascinovala nekonvenční obecenstvo mj. tím, že v době barevných a rozjuchaných hippies vystupovala v černých sakách a brýlích a zpívala cosi o zmaru atd.
Nejvýrazněji byli u nás lidé undergroundu vnímáni v sedmdesátých letech minulého století, nejen že jejich umění bylo mimo hlavní (oficiální) proud, ale hlavně proto že je tehdejší komunistická moc začala zavírat do kriminálů, rozhánět slzným plynem a mlátit pendreky. Na jedné straně psací stroje a hudební nástroje, na straně druhé obušky, zbraně a vězení. Jak říkal Lou Reed (Velvet Underground): v Americe vás můžou zavřít za mnoho různých věcí, ale za písničky nikdy. Underground není bojem proti něčemu. Je to styl, ve kterém se umělec oprošťuje od jakýchkoliv oficiálních norem a pracuje (i žije) výhradně podle své duše a svého jedinečného vnímání i za cenu toho, že se ocitne v očích široké veřejnosti jaksi mimo – v podzemí. Pro ilustraci doporučuji přečíst útlou knížku právě od Egona Bondyho "Invalidní sourozenci".
Underground tedy existuje dál. Na rozdíl od Bondyho generace, podzemní umělce dnes už nehoní policajti za pobuřování, výtržnosti a podobně.
