Přinášíme druhou kapitolu vyprávění pana Pavla Motejla o soukenické tradici na Humpolecku. V předcházejícím díle se p.Motejl zaměřil na průkopnické začátky soukenictví, v tom dnešním pojednává o vzniku továrny bratří Joklů na Brunce a dále i o nesnadném životě soukeníků za období I.světové války. Věřte mi, že čtení je to skutečně zajímavé.
Kapitola II. (vznik a vývoj tovární výroby látek v Humpolci)
Ze statistiky pana Bretschneidera jsme se v minulé kapitole dozvěděli, že v roce 1902 bylo v Humpolci 60 soukenických živností a 6 továren. Protože uvedená statistika již neuvádí jmenovitý seznam jednotlivých podnikatelů, musíme se spoléhat na jiné prameny, z nichž je patrno, že těmi továrníky byli především Emerich Dítě, a Ant.K.Smrčka, kteří si postavili své továrny v tzv. „horním Humpolci“ tj. u bývalého rybníka nacházejícího se v místech, kde dnes sídlí policie. Dalším byl Adolf Wurm, který koupil od bratrů Skočdopolových továrnu u stávajícího rybníka v Litochlebích. František Jokl ml. a jeho švagr Jindřich Barták si postavili své továrny v ulici Na Kasárnech a jejich švagr Ferdinand Trnka „Na Herberku“. Pro tyto tovární provozy však bylo charakteristické, že buď nahrazovaly domácí výrobu stálými zaměstnanci v „manufaktuře“ (na přiklad fy. E.Dítě), nebo si v jejich prostorách ostatní soukeníci umísťovali své mechanické stroje poháněné buď pomocí vodního kola nebo parního stroje (např.u F.Jokla ml., nebo u A.Wurma. Tovární výroba v dnešním slova smyslu, tj. využívající stroje zařazené do výrobní technologie, vyžadovala značné materiální, odborné i organizační nároky proto byl její rozvoj závislý na odborné připravenosti zakladatelů a většinou i na spolupráci celých rodin. To vysvětluje i skutečnost, proč prvé technologicky soběstačné továrny vznikaly jako obchodní společnosti vlastněné několika sourozenci (viz Bratři Joklové, bratři Trnkové, bratři Lešovských, bratři Smrčkové).
Protože hlavní podmínky, které ovlivňovaly vznik a rozvoj humpoleckých továren byly v zásadě shodné, pokusím se zevšeobecnit klíčové události, které dle rodinných dokladů a vzpomínek zásadně ovlivnily vznik a rozvoj firmy Bratři Joklové v Brunce. A tak na otázku, co předcházelo vzniku již zmíněných společností, musíme se ještě jednou vrátit k otci zakladatelů, tj. Františku Joklovi st., který díky svým zkušenostem a poznatkům z obchodních cest předpokládal, že budoucnost humpoleckého soukenictví závisí na tom, jak uspěje v boji se zahraniční i brněnskou a libereckou konkurencí. Byl velkým propagátorem všeho, co souviselo se zvyšováním odborné úrovně mladých soukeníků a s modernizací výroby, a proto se významně podílel na stavbě a strojním vybavení cechovní prádelny a barevny, jakož i modernizaci valchy „U Kordovských“ na Želivce. Sám šel příkladem a díky dobré prosperitě soukenické živnosti i zemědělské výroby mohl poslat všechny 4 syny na odborné studie do Brna, Žitavy i Prahy a současně rozšiřovat rodinný majetek zakoupením bývalého mlýna na Brunce, v němž po nějakou dobu byla cechovní kladivová valcha. Sem po roce 1887 nastěhoval spřádací stroje poháněné vodním kolem a na přilehlých pozemcích postavil sušící rámy. Na polích a loukách rozšiřoval své polní hospodářství a nedaleké rybníky Peruš a Trdlo a nádržku u valchy využíval jako zdroj vody k pohonu vodního kola, k praní vlny i látek a zejména k chovu ryb.
S jeho podporou si v roce 1890 nejstarší syn František postavil Na Kasárnách č.520, tj. v bezprostřední blízkosti otcovi živnosti, již zmíněnou vlastní továrnu, do které instaloval své stavy a spřádací stroje, jejichž pohon zajišťoval parní stroj. Sám zaměstnával 25 dělníků, s nimiž vyráběl zimní oblekové lodeny a vojenská sukna. Protože ale nemohl prostornou budovu zaplnit pouze vlastními stroji, pronajal některé dílny ostatním soukeníkům.
Mladší bratři (Jan, Bedřich a Ferdinand ) po návratu ze studií zůstali v otcově živnosti, kde postupně přebírali aktivity jak v obchodních cestách (prodej látek a nákup vlny), tak při výrobě. Společně zakoupili moderní selfaktor pro spřádání tenkých přízí, který umístili na Brunku.a do továrny svého bratra Františka umístili své mechanické stavy a jako druzí v Humpolci i sušící a karbonizační stroj. Díky dobré spolupráci i zkušenostem svého otce se jim dařilo vyrábět na selfaktoru jemnější přízi z které na mechanických stavech mohly tkát nejen zimní, ale i letní látky.Protože pohon strojů zajišťovaný vodním kolem nebo parním strojem vyžadoval přenos otočného pohybu od pohonné jednotky ke stroji pomocí transmise, bylo nutné jednotlivé stroje řadit rovnoběžně s transmisí a výrobní dílny stavět co nejdelší. Když se k tomuto požadavku přiřadila i skutečnost, že zpracování vlny je a bude vždy náročné na značnou spotřebu čisté vody, ukázala se koupě pozemků a rybníků na Brunce jako vysoce prozíravá investice.
Proto když se 8.srpna 1903 oba bratři Ferdinand a Bedřich oženili se sestrami Lotou a Růženou Záborských, věnoval jim otec Jokl jako svatební dar Brunku se všemi pozemky i rybníky. Šťastní novomanželé pak pozvali otce Jokla i tchána F.Závodského na Brunku, kde jim na hrázi mýnského rybníka předvedli, kde bude stát moderní textilní továrna. Tento záměr počali neprodleně realizovat a ještě téhož roku byla postavena prvá dílna o rozměrech 30x11m a v roce 1904 byly postaveny dva patrové domy, do nichž byly přestěhovány stavy a spřádací stroj, sklad příze a hotových látek a zařízeny obytné místnosti pro společnou domácnost obou novomanželských párů. V tomto roce se také rozhodl starší bratr Jan Jokl, že se připojí k záměru svých mladších bratrů a po vyřízení nezbytných formalit dne 24.12.1904 požádali Jan Jokl, Bedřich Jokl a Ferdinand Jokl o zápis obchodní veřejné společnosti „ Bratří Joklové – továrna na vlněné látky “.
Řešení úkolů souvisejících se stavbou budov, stěhováním strojů rozběhem výroby a získáváním nových obchodních kontaktů vyžadovalo maximální úsilí a spolupráci jak majitelů, tak jejich manželek. Všichni proto přivítali rozhodnutí otce Jokla, že ukončí výrobu ve své živnosti a tím umožní jeho nejzkušenějším tovaryšům Krupkovi, Bretschneiderovi a Vondrejsovi, aby přešli jako cenná výpomoc na Brunku. Výborné a přátelské vztahy majitelů se jmenovanými tovaryši i odborná připravenost všech tří bratrů, z nichž každý se uměl postavit ke kterémukoliv stroji a ovládal i celou technologii výroby látek včetně konstrukce strojů a vhodného výběru i míchání vlny, jistě přispěla k úspěšnému zvládnutí všech počátečních těžkostí. Prospěšná byla i pomoc obou novomanželek, které se kromě starostí o společnou domácnost aktivně zapojily do učetnictví a korespondence. Další předností bylo, že v souladu se statutem veřejné obchodní společnosti vložili společníci do firmy veškerý osobní majetek včetně věna manželek a všichni pracovali prakticky celý den pro firmu bezplatně. Protože pro společnou domácnost se z firmy hradily jen nejnutnější výdaje, byl zisk využíván převážně na nákup nových strojů a na stavbu nových budov.
Zvyšování objemu výroby a osvojování nových druhů vyráběných látek přinášelo na jednu stranu významný nárůst příjmů a tím možnost větších investic, ale na druhou stranu nutnost řešit problémy způsobené vzdáleností továrny od města i okolních vesnic.Výhodou byla výstavba továrny v Bruneckém údolí, kde většina parcel patřila majitelům továrny a dovolovala libovolné rozmístění provozních budov jakož i dostatek vody z rybníků a pitné vody z vydatných pramenů v okolních studních. Naproti tomu
O šíři podnikatelských aktivit bratrů Joklových svědčí i skutečnost, že již v roce 1905 bylo zařízeno elektrické osvětlení celé Brunecké továrny a v roce 1907 zařídil Jan Jokl jako prvý v Humpolci zapojení a rozvod elektrického osvětlení z továrny do soukromých bytů.V roce 1910 byl z jeho iniciativy zpracován projekt na vybudování městské elektrárny v Humpolci, což by znamenitě pomohlo celému městu a zejména soukenickému průmyslu. Ale k plánovaným investicím se městská rada stavěla velmi skepticky. Proto vzal Jan Jokl veškerou zodpovědnost na sebe (s jištěním případných ztrát aktivama Brunky) a v roce 1911 byla dokončena výstavba elektrárny a proveden rozvod elektřiny do některých domácností a hlavně do továren a k veřejnému osvětlení . Naštěstí se ukázalo, že projekt byl dobře připravený a elektrárna byla ihned aktivní.
A že aktivity bratrů Joklových nebyly ojedinělé svědčí skutečnost, že v prvém desetiletí XX století úspěšně se rozvíjející humpolecké továrny získávaly stále lepší postavení v tvrdé konkurenci zejména továren z Liberce a Brna. Tyto aktivity však zastavilo období I.světové války (1914-1918), které pro humpolecké soukeníky znamenalo doslova existenční boj. Většina mužů totiž musela nastoupit do Rakouské armády a továrny trpěly jak nedostatkem pracovních sil, tak i nedostatkem vlny. Z počátku šlo především o udržení alespoň nejnutnějšího provozu továren, ale postupem doby se připojil i nedostatek potravin. Na Brunku proto poslala „teta“ Kolářová (rozená Závodská) z Kochanovského mlýna krávu stračenu, která byla ustájena vedle koní, a tak bylo alespoň pro děti zajištěno mléko a máslo. Za stračenou byla přikoupena drůbež, několik králíků a další kráva a tak byla zahájena přidružená zemědělská výroba. Protože ani tato opatření nestačila pro zajištění rodin zaměstnanců (zejména těch jejichž muži odešli do války), nalezlo se řešení, že nedostatek vlny nahradila zelenina, která se v továrně krouhala, sušila a prodávala do velkých měst a pro armádu. S obtížemi, ale díky vzájemné podpoře byly válečné trampoty překonány a o to byl hezčí konec války. Delegace humpoleckých soukeníků se vydala na památnou jízdu do Prahy, aby přivítali prvého prezidenta ČSR –T.G.Masaryka . Jelo se nákladním autem Praga Grand, které mělo ještě dřevěná kola a dosahovalo závratné rychlosti „běžícího kocoura“. Jízda byla náročná a proto do kopců většina osazenstva šla raději pěšky a během jízdy bylo nutné čas od času zastavovat k občerstvení cestujících a k vychladnutí auta. Do Prahy ale dojeli včas a zúčastnili se jedné z nejvýznamnějších poválečných událostí.
Po návratu z Prahy bylo radostné shledání se zaměstnanci, kteří ve zdraví přežili vojenská tažení a se smutkem se čekalo, zda se vrátí (třeba později) alespoň někteří dosud nezvěstní. Ale život musel jít dál a tak spolupráce se zaměstnanci a snaha továrníků zajistit za války příjmy na základní živobytí pro rodiny svých zaměstnanců se bohatě vyplatila tím, že se v neuvěřitelně krátkém čase podařilo rozběhnout továrnu na dřívější výkon a získat náskok před konkurencí. Obdobně jako Brunka i ostatní humpolecké továrny válečnou zkoušku zdárně absolvovaly a v novém státě – ČSR se postupně prosazovaly a získávaly jak výhodné státní zakázky (pro armádu, četnictvo a dráhy), tak i dobré podmínky v domácím a zahraničním obchodě.
A jak se žilo humpoleckým soukeníkům v samostatné ČSR, to si ukážeme v příští kapitole.
Pavel Motejl
