Únor 1948 v Humpolci

Aby měly moje vzpomínky vypovídací schopnost i pro čtenáře, který toto období nezažil, je  nutné vrátit se nejprve ke květnovým událostem roku 1945, které znamenaly konec války a zánik  protektorátu Čech a Moravy. První dny tolik očekávané svobody ale nebyly tak krásné, jak si všichni přáli a jak byly později popisovány historiky zaprodanými komunistickému režimu. Pro mne až do dnešních dnů platí, že každá hezká vzpomínka z té doby připomene i nepříjemné vystřízlivění.

Zprávu o začátku revoluce nám telefonicky sdělil MUDr. Bartoš  5. 5. 1945 ve 12 hodin. Pamatuji se, že jsme zrovna před svátečním obědem gratulovali naší mamince k narozeninám. Obrovskou radost  z toho, že už končí válka a nadšení, s jakým se podle dlouhodobé dohody Jirka Jokl oblékl do důstojnické uniformy a připraveným autem odejel do Želiva, aby přivezl majora Dastycha, který byl pověřen velením české vojenské jednotce v Humpolci, vystřídalo volání o pomoc z  českého rozhlasu a stále se zhoršující zprávy o situaci v Praze. Následující čtyři dny , tj. až do 9. 5., kdy do Prahy i do Humpolce dorazila Rudá armáda, platilo v Humpolci příměří, které dohodl major Dastych s velitelem německé jednotky RAD, umístěné od roku 1944 v továrně bratří Trnků v Lukách. Podle později získaných materiálů se zjistilo, že toto příměří zabránilo německé jednotce ve splnění jejího úkolu-vyhodit do povětří přehradu a zaminovat přístupové cesty do Humpolce tak, aby mohly být po odjezdu Němců zničeny. A zatímco v Humpolci bylo pouze napjaté očekávání, kdy přijede ruská armáda, stále horší zprávy o bojující Praze nám nedovolovaly ani vypnout rozhlasový přijímač.

Ve středu 9. 5. jsme se konečně dozvěděli, že boje v Praze skončily. V té době už i kolem nás začínaly projíždět  kolony ruské armády a přesně podle zpráv z Humpolce začalo i rabování.  Nejdříve nám Rusové zabavili a odvezli naše auta a ze stáje odvedli naše kočárové koně. (Auta nám byla později v dezolátním stavu vrácena, ale koně jsme už nikdy neviděli.) Dalšímu rabování továrny zabránil nástup továrních hasičů, a proto se zájem vojáků obrátil na naši vilu. Protože jsme již byli z Humpolce upozorněni, že vojáci nejenom kradou všechno, co jim přijde pod ruku, ale dokonce znásilňují dívky a ženy, schovali jsme maminku s moji sestrou a domovníkovou dcerou na půdu. Domovník (pan Vrzák) a náš  tatínek zatím úspěšně bránili vstup do vily. Vojákům podávali oknem nejprve doma vyráběný alkohol, později už jenom hodně studenou vodu. Důvod této záměny byl prostý – nám došel alkohol a vojáci měli tak propálená hrdla, že i studené vodě říkali ,,chorošaja vodka“. Pozdě odpoledne nás pak zachránil major Dastych, který k nám na noc poslal majora sovětské rozvědky (NKVD). Jeho příjezd ukončil atak  vojáků, a když nám ještě před odjezdem vystavil potvrzení, že vila i továrna jsou zabrané pro sovětskou NKVD, stačilo  pouze přes sklo ukázat toto potvrzení a každý voják co nejrychleji zmizel.

Teprve když skončily přesuny ruských vojáků, vracel se do města normální život a příprava na  obnovu výroby v jednotlivých továrnách. U většiny obyvatel převládala radost z konce války a očekávání návratu šťastného období třicátých let, proto jen málokdo stačil zaregistrovat, že komunisté ve spolupráci se samozvanými partyzány ustavili v Humpolci tzv. Akční výbor a s Revoluční gardou „RG“ (později přiléhavěji nazývanou „Rabovací garda“) se snažili převzít rozhodující moc. Jako důvod k pronásledování spoluobčanů a konfiskacím majetku označovali majetné sousedy za „kolaboranty nebo konfidenty gestapa“. Pamatuji si, jak se zbraněmi v rukou a suverénním vystupováním zatkli našeho tatínka spolu s některými humpoleckými soukeníky a vyhrožovali jim  „lidovým soudem.“. Trochu se přepočítali, protože zásah provedli v době, kdy již byl zahájen provoz v továrně,  a tak ještě ten samý den si pro tátu přijeli zástupci dělníků z Brunky,  (jmenovitě  předseda  odborů pan Obrhel a výkonný ředitel pan Malát)  s tím, že nebude-li táta i ostatní okamžitě propuštěni, přijde je osvobodit celé osazenstvo továrny. Před touto hrozbou RG ustoupila a jako omluvu „soudruh“ učitel Kopáč z Čejova  prohlásil: „Udělali  jsme holt chybu, že jsme začali s Vámi.“

Tuto příhodu připomínám proto, že ji považuji za potvrzení, že příprava na Únor 1948  vlastně probíhala již od roku 1945, resp. od Slovenského národního povstání v roce 1944, kdy byl v souladu s dohodou mezi západním a východním odbojem  vyhlášen „Košický vládní program “. Při jeho projednávání byli zástupci západního odboje zřejmě ovlivněni změnou postoje západních spojenců, pro které se Rusko stalo válečným spojencem a Stalin rovnocenným partnerem amerického prezidenta Trumanna a britského předsedy vlády Churchilla. Proto asi přistoupili na většinu požadavků levicových politiků řízených z Moskvy. V následujícím období se stále více ukazovalo, že zatímco vedení KSČ i sociální demokracie mělo jasný program připravený v posledních válečných letech v Moskvě a i později podléhalo přímému řízení z Moskvy, vedení strany Národních socialistů i Lidovců se teprve snažilo sjednotit v řadě případů rozdílné programové návrhy západního a domácího odboje. Výsledkem této situace byla skutečnost, že nejvlivnější resorty (vnitro, bezpečnost a armáda) ovládla  KSČ a zřejmě i její zásluhou bylo, že „Velký a malý dekret“, který schválil  v polovině roku 1945  prezident Beneš jako zákonný podklad pro trestání kolaborantů a pro konfiskaci jejich majetku, měly nejasné formulace a dovolovaly jejich zneužívání k vyřizování osobních účtů a zastrašování obyvatelstva. Takto odzkoušené metody byly také s úspěchem využívány v předvolebním boji, kdy KSČ využila zákazu agrární strany a zemědělce, kteří byli nerozhodní v názorech na jednotlivé politické strany, získávala buď sliby, že získají půdu z parcelace konfiskovaných velkostatků, nebo hrozbou výše uvedených malých dekretů.  

Protože národní hospodářství potřebovalo pro odstranění válečných ztrát získat finanční prostředky, byla v roce 1945 vyhlášena poválečná měnová reforma, při které byla každému občanu vyměněna jen část protektorátních, nebo slovenských peněz a zbývající úspory byly zmrazeny na tzv. vázaných vkladech. Současně bylo odsouhlaseno znárodnění bank a velkých podniků (nad 150, resp.  350 zaměstnanců), které bylo uzákoněno „dekretem prezidenta republiky č. 100/Sb.  ze dne 24. října 1945 “a po volbách v roce 1946 si vítězná KSČ za podpory sociální demokracie prosadila ještě milionářskou daň, která měla omezit rozvoj soukromého podnikání a zvýhodnit znárodněné podniky.

Ale ani uvedené ekonomické sankce neohrozily poválečný rozvoj podnikatelských aktivit v Humpolci. Znárodňovací dekret dokonce humpoleckým textilkám pomohl, protože znárodněným továrnám představujícím téměř 60 % kapacit československého textilního průmyslu nepomohly v konkurenčním boji s humpoleckými soukeníky ani státní podpory poskytované formou investičních dotací a přednostních dodávek surovin z mezinárodní pomoci UNNRA. I v tomto nerovném souboji se podařilo ve všech 12ti humpoleckých  textilkách modernizovat strojní zařízení a rozšiřovat výrobní sortiment podle potřeby tuzemských i evropských odběratelů. Pro potvrzení výše uvedeného mohu doložit, že v naší továrně na Brunce bylo již v roce 1945 dovezeno 9 vysokoobrátkových automatických stavů ze Švýcarska a následně byly modernizovány všechny stávající stavy. Rovněž byla částečně mechanizována přípravna (míchání vlny) a nakoupeny nové odstředivky do  barevny. Modernizovány byly i šatny, umývárny a závodní jídelna. Uvedené investice, kromě podstatného zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců, umožnily i výrazné rozšíření sortimentu a kvality výrobků vyvážených do celé Evropy. Vzpomínám si také, jak dobré pracovní podmínky ocenil na podzim 1947 i A. Zápotocký (tehdy předseda ROH), který při návštěvě Humpolce a po prohlídce továrny na Brunce překvapil místní komunisty tím, že místo štvaní proti podnikatelům nabádal dělníky, „aby si vážili dobrých pracovních podmínek a snažili se úspěšně splnit dvouletý plán“.

Protože jsem od září 1946 následoval svého staršího bratra a navštěvoval gymnasium v Praze, měl jsem možnost při každém návratu domů, pozorovat úspěšný rozvoj  naší továrny i stále se zlepšující společenské a sportovní aktivity v Humpolci. Zejména v létě 1947 vrcholilo nadšení Sokolů, kteří nacvičovali jednotlivé skladby  pro připravovaný Všesokolský slet a rozsah společenských i sportovních akcí předčil úroveň roku 1938. Proto  snad jen ti nejzkušenější a v politice se dobře orientující občané, mohli pozorovat sílící politické napětí, ale  jsem přesvědčen, že možnost politického převratu si jen málo kdo připouštěl.

Pokračování příští týden