Únor 1948 v Humpolci II

Pokračování vzpomínek pana Pavla Motejla na historické události před 60 lety, které fatálně poznamenaly naší zemi.

Počátek roku 1948 byl předznamenám stupňující politickou krizí, která  nás mladé ještě nijak neděsila. Teprve počátkem února, byla z rozhlasu  i všech novin znatelná narůstající rasance politického boje mezi KSČ a pravicovými stranami. Pravicoví ministři opakovaně protestovali proti zásahům pracovníků ministerstva vnitra do jejich resortů a proti obsazení všech vedoucích míst v pražské policii členy KSČ. Ve vládě byly jejich stížnosti komunistickou většinou přehlasovány a proto 12 pravicových ministrů podalo demisi se žádostí, aby prezident jmenoval novou vládu. V této již vládní krizi se podařilo KSČ svolat mimořádný sjezd závodních rad, na kterém se komunistům za podpory sociálních demokratů  podařilo prosadit do usnesení podporu Gottwaldově vládě a návrh na znárodnění všech podniků zaměstnávajících více než 50 zaměstnanců. Následně byl patrný narůstající počet policistů nepřetržitě hlídkujících v Praze a razantně rozhánějících každý zárodek protivládní demonstrace. Největší demonstrací, kterou se podařilo uskutečnit, byl průvod pražských studentů, kteří chtěli vyjádřit panu prezidentovi svoji plnou podporu a tlumočit  mu žádost, aby nepřijímal demisi ministrů a naopak rozpustil vládu. Průvod byl ale policií zastaven v polovině Nerudovi ulice a následně rozehnán. Pouze několikačlenné delegaci se podařilo dostat k  prezidentovi. Po této zkušenosti jsme již s obavami sledovali stále horší informace z rozhlasu a z denního tisku.

Přiznám se, že pohled na obsazenou Prahu ozbrojenými milicionáři a jejich hrozivé vystupování na Staroměstském náměstí 25.února 1948 nás doslova šokoval. Následné zprávy o násilí, s jakým byly obsazovány továrny a vyháněni jejich majitelé, nás natolik  vyděsily, že jsme s bratrem okamžitě odjeli domů, na Brunku. Tam jsme se přesvědčili, že díky tradičně dobrým vztahům mezi majiteli a zaměstnanci proběhlo znárodnění továrny  bez velkých emocí. Vzhledem k tomu, že místní skupina KSČ čítala jen několik členů, a v továrně nebyly ustaveny „lidové milice“, převažovali v narychlo ustaveném „Akčním výboru“ zástupci továrně věrných dělníků. Proto bylo na setkání majitelů továrny s uvedeným akčním výborem rozhodnuto, že národním správcem bude jmenován pan Šmidrkal, který řídil kancelářské práce firmy již od roku 1920 a měl proto nejlepší předpoklady k řízení celé firmy.  Aby nedošlo ke  zbytečným ztrátám, byli ponecháni ve funkci všichni mistři a náš otec i zakladatel firmy Bedřich Jokl byli zaměstnáni jako smluvní poradci. Další společník  Jiří Jokl mohl zůstat u firmy jako hlavní energetik.

Později (asi v dubnu) bylo rozhodnuto, že všechny znárodněné humpolecké továrny budou začleněny pod „Vlnařské závody Strakonice“ a proto byli všichni národní správci nahrazeni dělnickými řediteli. Ředitelem Brunky se stal „soudruh“ Bohumil Novák  (dříve pomocný dělník v přípravně vlny) a podnikovým ředitelem všech humpoleckých továren se stal Otakar Med (jediný soukeník, který již v roce 1946 vstoupil do KSČ).

V souladu s komunistickou ideologii „třídního boje“ pak následoval boj s „třídním nepřítelem“. V rámci této etapy byli na Brunce systematicky zastrašováni poctiví zaměstnanci tím, že někteří mistři (pan Likeš a pan Čech) byli přeřazeni do PRIMATEXU a předválečný komunista pan Trnka byl odvolán z funkce mistra, aby se později stal předsedou ONV. Ostatní byli upozorněni, že i oni mohou být přeřazeni na jiná pracoviště, nebo dostat výpověď. Současně byl zakladateli firmy Bedřichu Joklovi zakázan přístup do továrny a spolu s ostatními bývalými majiteli museli okamžitě uvolnit své byty. Vyklizeny musely být i hospodářské budovy. Protože podnik potřeboval, aby náš tatínek i nadále připravoval technologické postupy a přípravu výroby, mohl zůstat u firmy  jako „ hlavní manipulant“.

Za této situace, kdy se zaměstnanci továrny báli setkat s kýmkoliv z naší rodiny a v případě potřeby přicházeli pouze večer a brankou z lesa, jsme se museli s bratrem vrátit z Prahy a za pomoci našeho bratrance Jiřího Závodského (jediného příbuzného, který se nebál možných sankcí) přestěhovat  na ručních vozících  obě rodiny  z bytů v továrně k nám do vily. Za pomoci okolních sedláků se nám podařilo zlikvidovat i celé zemědělské hospodářství. Sotva jsme ale přebytečný nábytek rozdali, nebo uskladnili u příbuzných, přijela eskorta STB z Havlíčkova Brodu, která celou noc prohledávala vilu včetně osobních věcí (údajně hledali zbraně a protikomunistické letáky). Protože nic závadného nenašli, zopakovali celou akci za několik dní ještě  STB z Jihlavy.. Třetí domovní prohlídka, která přišla  17. 3. 1951, byla vedena v takové nenávisti a zlobě, že Bedřich Jokl dostal srdeční záchvat. Na příkaz vedoucího eskorty STB nám  bylo zakázáno přivolat lékaře a naopak jsme museli strýce zvednout z postele, aby  mohla být následně prohledána. Než jsme ho však mohli uložit zpět, zemřel. Na Vánoce 1951 dostal výpověď z práce i náš otec a současně přišel i příkaz k okamžitému uvolnění bytu. Na problémy a strasti, které musel otec překonat, aby za pomoci svých bývalých spolužáků získal v Praze zaměstnání a následně jsme se mohli přestěhovat k příbuzným, již ani nechci vzpomínat.

I když neznám přesně, jak probíhalo znárodňování ostatních humpoleckých továren, pamatuji si, že i tam měli bývalí majitelé zákaz vstupu do svých továren a většina z nich byla dokonce nucena nastoupit do zaměstnání jako pomocní dělníci v kamenolomu. Teprve později, poté co Adolf Trnka dostal v práci srdeční infarkt, jim bylo dovoleno nastoupit do strojíren. Předpokládám ale, že zákonné náležitosti znárodňovacího procesu byly asi stejné jako v našem případě. Proto pro kritiky dnešního zákonodárství  i pomalé a nedostatečné státní administrativy mohu na níže uvedených právních aktech souvisejících se znárodněním naší továrny demonstrovat, jak „pečlivě a rychle “ pracovala komunistická administrativa..

Fyzické převzetí továrny včetně všech aktiv i pasiv (a zablokování firemních i osobních bankovních účtů) bylo provedeno 28. 2. 1948,

b) teprve 10. 7. 1948 byl sepsán oficielní seznam znárodněného movitého i nemovitého  majetku

c) až 5. 12. 1954 byl vydán „Výměr min. lehkého průmyslu“, který podle §4 odst.7 dekretu prezidenta republiky ze dne 24. 10. 1945 č. 100 Sb. ve znění předpisů jej měnících a doplňujících – Vyhláška č. 107/1950 Sb.  stanovuje rozsah znárodnění bývalé fy Bratří Joklové  Humpolec, jejíž  znárodnění zestátněním bylo provedeno  ke dni 1. 1. 1948.  (Vyhláška č. 25 z 27. 6. 1948).

Komunistický „Třídní boj“ se ale nespokojil pouze s tím, že konfiskoval veškerý majetek (nám znárodnili nejenom auto a dům, ale také pračku, ledničku a mandl na prádlo), ale prostřednictvím „kádrových posudků zaměstnavatele“ a „posudků podávaných domovními důvěrníky a uličním výborem“ byl všem rodinným příslušníkům znemožněn nástup do zaměstnání odpovídajícímu získané kvalifikaci a nám mladším bylo zakázáno další studium. Na to, jak složité bylo získat vhodné zaměstnání  pro každého, kdo měl špatný kádrový posudek, si může pamatovat pouze starší generace a těm mladším mohu jen přát, aby je to nepotkalo a hlavním kriteriem pro jejich přijetí do zaměstnání zůstaly jen odborná znalost a dodržování pracovní kázně.

Závěrem tohoto vzpomínání považuji za potřebné zdůraznit, že ztráta celého rodového majetku byla pro nás a zejména pro naše rodiče i prarodiče strašně bolestivá, ale s tím se každý dokáže časem vyrovnat. S čím jsme se ale nedokázali nikdy vyrovnat, je poznání a zklamání, že dlouhodobě propracovaný systém komunistického třídního boje dokázal zastrašit a zmanipulovat lidi tak, že i nejlepší přátelé a zaměstnanci, kteří léta dokazovali, že se na ně můžeme vždy a ve všem spolehnout, byli ve velmi krátké době tak existenčně vystrašeni a zmanipulováni, že se nás doslova báli potkat. Protože i mé pozdější zkušenosti toto prvotní poznání potvrzovaly, jsem přesvědčen, že dokud mezi námi budou takto vycvičení komunisté a bude povolena existence KSČM, v jejíž programových cílech zůstávají hesla jako „třídní boj, beztřídní společnost nebo vláda dělnické třídy“  hrozba nového Února 1948 a následné totality zůstává.