Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy VI

Pokračování pamětí soukeníka Adolfa Havelky.
V dobách, kdy se ještě tkalo na „cvajmanyš“, věřili lidé na různá strašidla, hejkaly, světýlka apod. Údajně strašívalo i v okolí hradu Orlík a jet tudy s utkanou látkou na valchu rovnalo se téměř hrdinskému činu.
A znáte tu věhlasnou událost, jak Emerich Dítě dokázal v rekordním čase zhotovit látku a z ní ušít lovecký oblek pro císaře Františka Josefa I.? Vlastně tomu předcházela obyčejná sázka o 100 zlatých. Říkejte si, co chcete, ale dějinami hýbe mužská ješitnost.

Než byl odtkán kus látky, kterému se říkalo „luden“ trvalo dlouho. Mistr byl nedočkavý a ptal se tkalců mnoho-li ještě mají tkát. Tkadlec se podíval na „poun“ (vratidlo) a řekl dva neb tři pánvíky. „Pánvík“ znamenalo jedno otočení kolem pounu.

Jak byl kus látky odtkán nehledělo se na hodiny, ale na čas. Vzal mistr trakač, naložil luden, soudek moče, trochu vařených brambor, trochu mouky a jel do valchy, třeba pozdě večer i za tmy. Moč vzal proto, aby se látky v moči rozdělaném vodou vypraly, soda nebyla a pak se sody báli, že by stáhla barvu z látky. Moukou a brambory látku filcovaly, při nepatrném kousku mýdla ve zvláštním stroji zvaném „cylindru“ a hlavně válely v „párech“ (stoupách).

Valcha byla na „Špírově“ to je asi 10 km od Humpolce, po obcí Věží na potoce. Silnice na Německý Brod k Věži nebyla, chodilo a jezdilo se vozovými cestami a pěšinami.. Nejrovněji bylo jeti pod hradem Orlíkem. Cesta pod Orlíkem za noci byla hrůzná, neboť tam strašilo a říkali soukeníci, že mnohému tam skočilo hejkadlo na záda. Pod Rozkoší, blíže cesty k Vilémovu, teče potok od Vilémova pod silnicí, dříve tam byl most a říkalo se tam v „Mukuprůně“ (i těm polím) a tam prý také strašilo (bylo slyšet pod mostem vzdechy).

Když se šťastně dostal soukeník s nákladem do valchy, hned dal luden vyprat a vypraný dal do cylindru neb páru ku štilcování, aby to měl připravené na časně ráno a šel si na chvíli lehnout.

Stalo se, že se tam sešli třeba čtyři soukeníci a když měli práci na ráno připravenou, lehli si pospolu. Ve valše také strašilo, takže vždy s hrůzou přežili půlnoc. Obyčejně v té době valcha zastavená se dala do chodu, ale ráno soukeníci shledali, že není ničím hnuto.

Báli se když valcha jde a sukna ve strojích jsou suché nezalité, že se vydřou, ostanou děravé a aby šli do valchy a sukna zalili močem, trochu mýdla, mouky a brambor, to se báli strašidla. Nešli tam, vše poručili pánu Bohu a strašidlu.

Noclehárna byla od valchy oddělená, ale pod jednou střechou. Jednou přijel do valchy soukeník Kopřiva, ten se strašidel nebál, poněvadž byl starý voják a jako voják byl v Natálii, jak jeho paní manželka říkala. Když byli soukeníci na odpočinku, valcha spustila. Kopřiva říkal druhým: já na to kříknu, ti mu zabraňovali, modlili se a křižovali, vtom Kopřiva křík: „Když válíš, tak taky zalej“ a valcha kupodivu zůstala stát.

Na strašidlo se přišlo. Valcha byla poháněna vodním kolem jako mlýny, když se stavidlo pustilo, tak se voda zastavila, kolo se netočilo a valcha stála. Kol stavidla přec trochu vody ucházelo na vantroky s kterých voda kapala na vodní kolo a když byl truhlík v kole vodou naplněn, kolo vzalo převahu, otočilo se a tím se otočila i valcha. To bylo to strašidlo.

V roce asi 1850 přišel z vandru z Bílka procházka (vulgo Pundák) a ten zde zavedl stavy „šneler“ neboť v Bílku už to měli. Za stavem byl jeden tkadlec, který osnovu podnožkami naprostřed stavu prošlapoval a člunek sám pomocí šňůrek (tahounů) prohazoval a to: bidlo u stavu se prodloužilo, tak že bylo asi o 70 cm s každé strany delší. Na delších koncích na horní části „deklu“ byly přidělány „šnelajsny“ (od těch se jmenoval stav šneler), které vypadali asi jako zahradní pilka, horní část byla s placatého asi 2 cm širokého a ½ cm tlustého železa a asi 60 cm dlouhého, kraje byly mimo délky asi 7 cm dolu ohnuté v kterých byly dirky upravené pro železný asi 7 mm tlustý prut, který byl v tom rámečku šroubkem (matkou) utažený, aby nevypad, na prutě byla navlečena dřevěná babka (trajbl) u babky byla přidělaná šňůra (tahoun) za kterou tkadlec prudčeji zatáh a babka člunek hodila na druhou stranu. Aby člunek nespadl na zem, byl na obou krajích zřízen pro člunek (khastl) truhlík a to: ze zadní strany při paprsku (růlu) kryl kchastl „šuspánek“, který byl s tenkého prkénka, byl zapuštěn vedle růlu do nůty, dole a nahoře do deklu v bidle. S předu byla přibita lajsnička k laufpretu asi 5 cm vysoká, která uzavírala truhlík. Ta byla tak přibita, aby člunek mezi ní a šuspánkem mohl volně projíždět. Člunek už nebyl dřevěný, byl železný na dvou kolečkách, aby lehce skrze osnovu projel. Tkadlec osnovu uprostřed prošlapoval a člunek pomocí treiblů u šňůr (tahounu) prohazoval.

Tím zavedením stavu „šneler“ přišli mnozí tkalci o zaměstnání. Všichni se divili jak je možné, aby byl za stavem jeden tkadlec. Celé město se chodilo na ten stav dívat. Vše je možné a ten jeden otkal mnohem víc, jak ti dřívější dvá.

Tenkrát říkal starý Příborský (Dundych) na Americe, že už nejsou čerti v pekle, ale v těchto strojích. Co by řekl nyní, aby tak po 75 letech vstal z hrobu, kam by nyní čerty zařadil?

Strojní výroba pokračovala. Na místo dřevěných mykacích strojů pořídili si mnozí železné šteláře, válce a bubny dřevěné, polity sádrou (gipsem), aby byly těžší a tím více na sebe doléhali a vlna se mnohem lépe rozdělávala. Takové stroje už nemohl točit točil rukama, pořídili si mnozí hnací sílu, tak zvanou „šajbu“ a to: vedle budovy postavil asi 6 čtver.metrů velkou kolnu. V ní byla kulatá podlaha na stojatém silném hřídely asi jako kolotoč. Na hoře hřídely bylo peleční kolo a druhé kolo přidělané na trancmesii, která šla skrze zeď do bytu kde byly mykací stroje. Na podlaze byly přibyté laťky asi 40 cm od sebe, na tu přivedli koně, u zdi jako v maštali uvázali, kříkli na něj jako ku tahu a kůň táh, tím tahem se podlaha točila a kůň byl stále na jednom místě. Tím se uvedly stroje do pohybu a soukeník zdělal více vlny, mohl míti více přelek i více tkalců.

Tomu pohonu se říkalo „š a j b a“ a tu mělo pět soukeníků v Humpolci a to páni: František Jokl, Alois Záborský (vovísek) oba na Kasárnech, Kroff na Českém městě, Ferdinand Dítě vedle Kocourku a Záborský (fišpan) na Damfíčku nyní v domě p.Závodského mydláře.

Rozmnožováním výroby ne jen v Humpolci i jinde, zboží nabývalo, tak že mnohý výrobce, někde i celá města výrobu omezili, neb docela zastavili.

Cechovní artikule padli, soukenictví bylo prohlášeno za svobodnou živnost. Učedníci se již nechodili učit řemeslu, místo učení šel soukat přízi, buď na velké neb malé cífky do člunku na útek, velké cífky byly na osnovu.

Plat měl soukač na velké cífky 5 vídeňských (1 krejcar a ¼) od libry příze (56 dek). Od malých cífek měl plat 20 krejcarů od tkalcem otkané osnovy. Soukač soukal dvou nebo třem tkalcům a vydělal za týden 1 zlatý až 1 zlatý 60 krejcarů, někdy i více. Soukač při soukání se naučil tkát a po čase z něj byl tkadlec.

Odpadli vandry na zkušenou, herberky i kasáty. Soukeníci stavěli více stavů, výrobu rozmnožovali, takže měli 10 až více 20 i více stavů, ovšem dřevěných a to už byla továrnička, neb továrna.

Zde první továrnu měl Prokop Skorkovský na parní pohon. Dráha zde nebyla, nebylo uhlí, tak tam topily pod parním kotlem „borkama“. Borky byly velké asi jako cihly a rýpaly se někde u Čejova a u Pavlova, někde v bažinách, pak se na slunci sušily a suché přikládaly pod kotel. Parním strojem hnal mykací stroje a valchu pro sebe na válení „filcování suken“. Stavy měl dřevěné.

To samé měli ve druhé továrně Bratří Skočdopolové na „obci“. Na obci se vždy říkalo protože rybník okolo louky a pole byly obecní. Budova byla Metálova, kterou Skočdopolové pronajali a zřídili na továrnu, pod parním kotlem topily dřívím. Po krátké době továrna vyhořela (říkalo se, že ji zapálili sami) a odjeli do Ameriky.

Po nich převzal místo Kajetán Příborský, který dal továrnu do pořádku a vyráběl sám.  Po smrti Příborského koupil továrnu Adolf Wurm. Sám nevyráběl. Vzal do továrny stroje některým soukeníkům a ti mu platili nájemné a za pohon.

Tyto továrny byly zavedeny místo „š a j b“.

Třetí továrnu postavil v roce 1870 Emerich Dítě. To již se stavěla severozápadní dráha s Prahy do Vídně a uhlí se dováželo buď do Světlé neb Německého Brodu, pro které továrníci jezdili s fůrami, než byla postavena lokálka z Něm.Brodu do Humpolce a pak se topilo uhlím.

V těch továrnách měli stavy dřevěné, ale na přádlo pořídil zde pan Dítě první přádací stroj „žinii“. Žinie měla 200  vřeten a u stroje byl přadlák, který měl hocha (chytače) k ruce. Tím přicházely přelky o zaměstnání.

Pan Dítě měl ve své továrně jedny mykací stroje a žinii. Poněvadž parní stroj (6 HP) by více utáh a místo v továrně měl, vzal do nájmu k sobě souseda Kašpara brázdu, který si tam postavil mykací stroje, ale doma ještě přelky předly. Z těch strojů platil nájemné z dílny a plat za pohon.

Soukeníci viděli, že je to výhodné, poněvadž se nadělalo více příze a lepší rovnější nitě. Pořizovali si též větší stroje, žinie na přádlo a který to nemohl sám podniknout, spolčili se dva dohromady. Poněvadž v továrně pana Dítěte po začátku již neměl více místností a parní stroj by byl slabý, nemohl prozatím do nájmu nikoho přibrat, najímali okolní mlýny, kde stroje poháněny byly vodní sílou.

Do mlýnů musela se vozit vlna na fůrách a domu po začátku nadělané na mykacích strojích cífky válce též s kterých doma přelky předly na špinkách, pak si pořídili spřádací stroje žinie a vozila se už spředená příze. Tím potahem se vše zdražovalo mnohdy i spožďovalo, bylo to jak se říká z neruky. Po čase mnohý továrnu zvětšil na více místností, jiný továrnu postavil (Adolf procházka) kde soukeníkům místnosti pronajímali na stroje, což bylo pohodlnější a pro podnikatele výhodnější. Tak se výroba zvětšovala, rozšiřovala, postavilo se více továren, takže soukeníci svou celou výrobu přenesli do továren a vyráběli na strojích po továrnicku, což je až dosud. (Bohužel ne až dosud – pozn.redakce)

V roce 1873 stálo v novinách, že jeden anglický továrník zhotovil za 15 hodin, počínaje od střiže vlny i s ušitím hotový oblek. Při stolní společnosti v hotelu velkoobchodník sukny Bauer pravil: Zde by to žádný nedokázal. Přítomný p.Emerich Dítě se s panem Bauerem vsadil před přítomnými svědky o 100 zlatých, že to dokáže za 12 hodin. Sázka byla provedena.

Pan Dítě opatřil ovce, které se ráno v 6 hodin začaly střihat, vlnu obarvit, příst, soukat, snovat, odkat látku, filcovat, apretovat a pak ušít oblek. To se dělalo vše na ručních strojích i stavu, před svědky od A až do Zet. S prací byl hotov p.Dítě za 11 hodin. Sázku vyhrál a přetrumfl tím anglického továrníka. Oblek byl poslán na Vídeňskou světovou výstavu, kde byl p.Dítě vyznamenán první cenou.

V roce 1879 byl okresní hejtman v Německém Brodě pan Sagasser, ten se chtěl pochlubit ve Vídni vyspělostí textilního průmyslu v Humpolci (okres Něm.Brod) a požádal pana Dítěte, aby se pokusil zhotoviti ve stejném rekordním čase lovecký oblek pro císaře Františka Josefa. Oblek měl být darem k výročí císařovi stříbrné svatby. Chtěl-li pan Dítě vyhovět, musel ohledně toho účelu podat žádost kabinetní kanceláři. Žádosti bylo vyhověno a počalo se pracovat.

Pan Dítě opatřil hnědé ovce, páni Jaroslav Kašpar a Dr.Grunfeld ovce prohlédli, že jsou zdravé a opět ráno před svědky se začali ovce střihat, již na strojích pracovat, tkát atd., tak látka byla za 7 ¼ hodiny hotova a na šití obleku zbylo 3 ¾ hodiny času. Dvorní krejčí z Vídně, který byl přítomný, hned látku dle míry střihal, kolik krejčí šilo, tak že oblek byl ještě o pár minut dřív hotov. Za tento výkon byl továrník Em.Dítě vyznamenán velkou zlatou záslužnou medailí „Viribus unitis“ a jmenován dvorním dodavatelem.

(Pokračování příště)