Tuhle jsem četla, že člověk je jediným tvorem z živočišné říše, který provozuje obžerství. Každý jiný živočich prý konzumuje potravu jen do té doby než ukojí svůj hlad. „Žádný pes,“ psalo se v článku, „si po té, co je nasycen, nedává ještě moučník.“ A že bychom si my lidé jako měli vzít z těch zvířat příklad.
Ten člověk, který to psal, neví o čem mluví, říkala jsem si. Ten v životě nemohl vidět žádného psa. Je nabíledni, že psi jsou zparchantělí v důsledku vlivu člověka na jejich život, ale nicméně to nepopírá ten fakt, že takovými jsou.
Například můj bratr má fenku shi-tzu Báru, která by byla schopna užrat se k smrti, kdyby jí to bylo dopřáno. Stejně jako ten tlouštík z filmu Sedm, jenže ten to neudělal dobrovolně, kdežto Bára by tak učinila s jasným záměrem a ještě by si pak řekla: „To jsem ale měla krásnou smrt.“ A na svůj psí hrobeček by si nechala dát náhrobek s mramorovou plastikou morkové kosti a s vytesanou parafrází jednoho známého výroku „Žijeme proto, abychom jedli“.
Nebývala vždy taková. Byly časy, kdy žrala normálně, ba mnohdy i ofrňovala a dělala s jídlem drahoty. Do té doby, než si bráchova přítelkyně pořídila štěně dobrmana. Znáte štěňata? Jak jsou hravá, neposedná a věčně aktivní? Tak tohle štěně bylo pětkrát tak čilejší a aktivnější než všechna jiná, co jste kdy viděli. A vzhledem k tomu, že mělo takový energetický výdej, dožadovalo se i odpovídajícího příjmu. A tak se stalo, že když oba dva pejsci dostali svoji denní dávku potravy do misek, než se Bára stačila rozkoukat co a jak, malý dobrmánek už měl svůj příděl v sobě a hlavu zabořenou do Bářiny misky. Časem, nechtěla-li Bára pojít hladem, musela se vytrénovat v tom, aby svoji porci sežrala dříve než dobrman tu svoji, tedy hltavým způsobem. A to jí zůstalo i po té, co dobrman odešel do světa a dávno její misku neohrožoval. Víte, co je kamenem úrazu hltavého způsobu pojídání stravy? Jí-li někdo moc rychle, přepracovaný žaludek nemá čas vyslat do mozku signál o nasycenosti nebo ten signál nestačí dorazit včas, tedy než začne být žaludek přeplňován. A to se stalo i Báře. Její žaludek žádný signál nevysílá, zato mozek vysílá neustále: žer – žer – ŽER! A Bára žere a žere a žere, druhou misku, třetí misku, cokoliv. Myslíte si, že by takový pes nežral brambory nebo mrkev? Omyl. Žere i suchý chleba. I syrový česnek. Všechno. Je to pes, který trpí obžerstvím.
A onehdy u mě byli v práci zákazníci, kteří si s sebou přivedli obtloustlého baseta. To je takový ten pes, co tahá uši po zemi. Tenhle tahal i břicho. Dali jsme se do řeči (tedy s těmi zákazníky, ne se psem), jakého že to mají roztomilého pejsánka, a tihle štíhlí lidé si postěžovali na jeho neuvěřitelnou žravost. Že prý před ním musí jídlo schovávat, protože sežere na co přijde, a že se dokonce naučil sám otevírat ledničku, takže na ni museli přidělat zámek. Smála jsem se tomu vyprávění neb mi to přišlo nadmíru zábavné, ovšem jen do té chvíle, než jsem zjistila, že pes během našeho povídání objevil tašku s mým ranním nákupem a sežral z ní čtyři housky a dvacet deka dušené šunky a načal sáček s pudinkem. A přitom rozhodně nijak hladově nevypadal.
To ať mi nikdo nevypravuje, že by si zvířata nedopřávala té výsady žrát dobrůtky nad rámec nasycenosti. Kdyby tedy mohla. Chtěla bych vidět dejme tomu takového lva, kterému by po té, co poobědval 7 kg mladého gazelího masa (tedy svoji dietology určenou denní dávku příjmu potravy), strčili pod čumák filet Mignon, jak by řekl: „Ne, děkuji. Jsem syt.“
V tom to totiž je. Ta zvířata neznají laskominy, které stvořil člověk. No, řekněte sami – proč by se takový zajíc přejídal jetelem? Den co den, rok co rok, celý svůj život žere jen trávu a nic než trávu, no na tom se ujíždět fakt nedá. Naprosto pak takovému zajíci věřím, že po té, co není hladov, ukončí svoji stravovací činnost bez jakýchkoli dalších projevů nestřídmosti.
Ovšem u lidských pokrmů je to jiné. Myslí si to i náš pes, německý ovčák, řádně obeznámený o správné, nutričně vyvážené a zdravé výživě. Jednou o Vánocích jsme mu vysvětlili, jak nás fundovaný veterinář v televizi nabádal, abysme našim domácím miláčkům rozhodně nepodávali žádné vánoční cukroví neb tím můžeme způsobit újmu jejich zažívacímu traktu. Pes to pochopil, a pak se slzou v oku seděl ten chudák u konferenčního stolku, hlavu nataženu nad talíř s vanilkovými rohlíčky a nesnažíc se na ně raději ani dívat, jen nasával tu libou vůni oříšků a vanilky stoupající odspodu. A z tlamy mu stékaly dvě dlouhatanánské sliny přímo do toho cukroví.
Když už ty rohlíčky takto znehodnotil, dostal je k sežrání – a co byste řekli? Sežral je všechny. Vůbec si neřekl – někdy po pátém nebo patnáctém rohlíčku: „Už mám dost.“ Nezbyl ani drobeček.
A jindy si manžel hodil ven na gril voňavou klobásku a jenom si odskočil pro hořčici či pro co, a když se vrátil, tak klobása na grilovací mřížce nebyla. Byl by býval ochoten uvěřit tomu, že se v roztržitosti způsobené hladem zmýlil ve své domněnce, že už klobásu na gril dal, ale že ji tam ve skutečnosti teprve chtěl dát, když vtom si všiml, že kromě klobásy zmizel i pes. Marně ho volal a teprve, když ho začal hledat, objevil chlupáče za domem na druhé straně, jak tam provinile postává, celý schlíplý, s ušiskama nataženýma dozadu podél hlavy, to jak se hrozně styděl za tu loupež.
Manžel se mu jal vysvětlovat, že to neudělal správnou věc neb krást se nemá a už vůbec ne páníčkovo jídlo, ale hlavně že taková klobása je šíleně nezdravý pokrm. Samý tuk a samá sůl a z požírání takového svinstva že vyplývá zvýšená hladina LDL cholesterolu a kornatění tepen a vysoký krevní tlak a vůbec – paní doktorka Cajthamlová, kdyby to viděla, tak by to hrubě a kategoricky odsoudila. A to už ani nemluvě o tom, že před zhltnutím klobásy sežral plnou misku plnohodnotného a vyváženého krmiva, co mají mazlíčci rádi.
Pes ho chvíli poslouchal a pak se napřímil a oklepal a já z toho pohybu a výrazu v jeho očích vyčetla všechno. Všechno o tom, kam si máme strčit ty granule, co mají mít optimální skladbu, ale ve skutečnosti jsou narvané sojovým granulátem, a o tom, jak je krajně nespravedlivé, když si ponecháváme ty úžasně voňavé produkty, co z nich kape omastek, jen sami pro sebe.
Jo a kde je pointa toho všeho? V tom, že žádný pes si po té, co je nasycen, nedává ještě moučník jen a jen proto, že nezná Dobošův dort.
