To by se poldovi stát nemělo 1.

Úvodní slovo autora
Za svou službu u Policie jsem častokrát slýchával od všelijakých existencí, jak se my poldové máme dobře, nic neděláme a vozíme si zadky v autě…….

…… Není posláním následujících řádků to takovým lidem vyvracet, protože boj s lidskou hloupostí je zcela marný. K „pohodě“ policejní služby mohu říct jenom tolik: vždycky jsem měl solidní fyzickou kondici, ale z práce jsem pravidelně lezl skoro po čtyřech.
Práce u Policie je především o tom, že se člověk musí pořád učit a stejně nikdy neumí všechno pořádně. Stohy předpisů, zákonů, nařízení nadřízených od vedoucích oddělení až po policejního prezidenta, to je „koníček“ každého poldy. Další „ koníček“ jsou stohy spisů. Slyšel jsem o případu, kdy jeden vyšetřovatel byl viděn, kterak nejprve hází stožkem přidělených svázaných spisů o zeď, pak po něm skáče a posléze odchází ze svého pracoviště. Kolegové si mysleli, že se již zklidnil, ale hluboce se mýlili. Ten člověk, zcela zjevně přetažený, se po chvíli vrátil s kanystrem benzínu, spisy polil a přímo v kanceláři zapálil. A už ho vezli do blázince…
Práce policisty není už vůbec o tom, že si polda sám rozhodne co udělá, jak naloží s tím – kterým zloduchem. Na všechno jsou předpisy a stanovené postupy, polda je jenom maličké kolečko mohutné mašinérie trestních orgánů. A hlavně by měl být službou pro všechny. Český polda byl prý v jednom roce na evropském teritoriu uznán za nejtolerantnějšího. Diskutuje s pachateli, počínaje neukázněnými řidiči a konče zlodějíčky přistiženými na místě činu. Přemlouvá násilníky, aby zanechali svého počínání, jenom aby nemusel psát stohy lejster proč udělal to, proč udělal ono, proč to neudělal tak nebo onak… Není pak divu, že slabší jedinci podlehnou a přejdou na druhou stranu barikády. Bombastické reportáže TV NOVA o tom, jak policisté páchají trestnou činnost nejsou dost bombastické, aby vystihly atmosféru větších měst, kde si spousta „ poldů“ dělá co chce. Dobře to tehdy řekl jeden můj známý: lékaři a učitelé jsou chudáci a policajtům a vojákům se tady všichni smějí.

Ať už je to jak chce, následující příběhy pochází z let, kdy kolem nás panoval asi největší právní i morální marast. Kdy postkomunistické zákony chránily lumpy před těmi, které tito lumpové okrádali, mrzačili nebo vraždili. Neočekávejte čtení jen pochmurné, i když situace taková mnohdy třeba i  byla. Aby si polda ochránil své psychické zdraví, musel a musí si život okořeňovat velkými dávkami leckdy i drsného humoru.

 Následující příběh je slepencem náležitě pozměněných skutečných příhod a charakterů osob s událostmi z doslechu, takže si v žádném případě nečiní nároky na přesnost a autentičnost. Také nemůže, neboť zde máme zákon o utajovaných skutečnostech. Pokud by se zde ale někdo poznal, měl by se nechat opatrovat psychiatrem. Příběh také vystihuje práci u Policie přesně tak, jak je vnímána obyčejným poldou. Rovněž jména osob, funkcí podniků a já nevím čeho všeho jsou smyšlená, rukopis života však nikoliv.

(Redakce: postupně Vám milí čtenáři Humpoláka přineceme celý text. Měl by sloužit k pobavení i poučení. Autor není z okolí Humpolce, kontaktovat ho lze přes redakci)

Kapitola 1 (1/2)
Když je občan v nouzi, Policie pomůže !
Jarda Jordán toho rána vstal už před šestou hodinou. Ten den měl poprvé nastoupit na policejní služebnu v blízkých Paďousích jakožto nová akvizice tamní společnosti vybraných individuí, říkajících si „podomácku“ České četnictvo. Měl za sebou šest měsíců základního výcviku a dvanáct měsíců školy zakončené navíc třemi  měsíci povinné služby v hlavním městě Praze. Tato stáž byla ostatně jeden čas povinná pro každého nového četníka a měla ho naučit základům policejní práce a etiky. V Praze to pro mladého poldu bylo asi něco jako pro mladého zloděje kriminál. Co ještě neuměl, to se naučil. A nebylo to nic pozitivního. Dalším účelem bylo doplnit značně řídké stavy pražského četnictva, což jediné se zdařilo.(Kdo ze čtenářů se kdy naučil ve škole to, co pak potřeboval v praxi, nechť zveřejní v denním tisku adresu té školy.)
 V Praze přišel Jarda rázem o iluze, které si nesl s sebou při nástupu k Policii. Vycepován filmovými seriály „ Pobřežní hlídka, Správná modrá či Robocop  1 a 2“ se chtěl ve své práci držet hesla: „Chránit slabé a nevinné!“ Záhy však přišel na to, že zákony tohoto státu rozhodně slabé a nevinné nechrání. Rovněž z rozvíjení nějaké etiky práce policisty nebylo nic ba naopak, praxe mu připadala jako v nejhorším snu. Francouzský film „Prohnilí“ by tomu asi tak plně odpovídal. Jenže těch Thierry Lhermitů a Philipů Noiretů tam bylo „neúrekom“.
 Jako černá můra se mu nesmazatelně do mysli drala jeho vůbec první služba v pražských ulicích.( Předtím již šlapal chodník během tříměsíční praxe v okresním městečku Jarově ).
Ve škole je učili všechno možné, jenom ne to, co je čeká v praxi. Byl už podzim jednoho z ranních porevolučních let, končil listopad a pomalu se chystal Advent.
 Přišel tehdy v půl osmé na jedno obvodní oddělení (Obvodní oddělení – pořádková služba Policie, děvečky pro úplně všechno, nejnáročnější služba u Policie co se týče znalostí a vědomostí) v jedné poklidnější panelákové čtvrti Prahy ještě s jedním stejně čerstvým a dosud relativně nezkaženým absolventem policejní školy. Službu měli oba nováčci od osmi hodin večera. Trvat měla do osmi do rána, ale každý polda a jeho případná žena vědí, že zatímco začátek služby je pevně dán, konec je tehdy, až je všechno hotovo.
U dozorčí služby seděl na židli asi třicetiletý mírně kulatý kluk a dobráckým výrazem ve tváři, pomačkanou košilí bez kravaty s rozepnutými třemi knoflíky pod krkem a nohama  přeloženýma jednu přes druhou na stole a sledoval přenosnou vlastní televizi. Nemusel se vzrušovat, tím méně sundávat nohy ze stolu, dění na chodbě činžáku uprostřed sídliště, kde oddělení sídlilo, sledovaly kamery. Stačilo jenom mrknout kousek pod televizi.(Na policejních služebnách byl jednoho dne vyhlášen zákaz televize – jeden policejní prezident si v jednom nejmenovaném okresním městě vyjel na kontrolu jednoho oddělení a protože se nemohl ani dobouchat,  dozvonit, dovolat vysílačkou, dopískat na prsty a doházet kameny do oken, museli povolat zámečníka. Ukázalo se, že služba uvnitř není ani mrtvá ani nechrápe jako belina, nýbrž pouze sleduje TV puštěnou hezky nahlas do sluchátek…)
 „ Zdar !“ pozdravil Jarda skoro jednohlasně s kámošem ze školy, nějakým Zdeňkem Vichtrlem. U Policie si všichni tykají jako ve správné velké rodině.
 „ Čau, kucííí !“ zazpíval jim po Pražsku dozorčí a vstal. Mimo to, že byl rozepnutý nahoře, neměl ani zavázané boty. Taky nebyl zapnutý na poklopci. Jardovi prolétlo hlavou, jak by to všechno stíhal pozapínat, kdyby se zjevil kontrolní chroust. Podal jim každému ruku, zatímco odněkud z hlubin oddělení se vynořil další policista, vysoký šlachovitý čahoun s nápadně kudrnatými blond vlasy. V ruce držel hrnek s kouřícím kafem.
„ Znáte to tady? Neznáte, co ?“ zeptal se s dávkou účasti poněkud rozvrkočený dozorčí.
„ Já jsem ňákej Luboš Kozel, ale za Slavii nečutám, tadyhle kolega je Evžen Stýblo, ale říkáme mu Mejdlíčko, viď Mejdlíčko.“ Mejdlíčko ho volnou rukou celkem přátelsky dloubnul do žeber. „ On je jinak veselá kopa… no nic, tak hele…“ ukázal Luboš Kozel, co nehrál za Slavii, rukou někam za ně, .. „tadyhle je mapa rajonu, kdybyste zabloudili, máte vysílačku, ale na tu se radši moc nespolíhejte, znáte to z výcviku ne ?“ (Vysílačky TESLA – (TEchnicky SLAbé), mimořádné rozměry a hmotnost vyvážené ovšem mimořádně nízkými výkony, dosahem a možnostmi ( jeden kanál pro celý okres –cca 20-40 vysílaček najednou ), sloužily jako dobré vyvážení policisty oproti váze vybavení služební brašny. Jinak byla odposlouchávatelná běžnými prostředky včetně občanských radiostanic. Proto tehdy byla taky TV Nova u některých případů  dřív, než sama Policie.) Nato se zasmál. Skoro to znělo ironicky. Oba nováčkové udělali čelem vzad, aby vzápětí mohli zírat na „aktuální“ mapu Prahy opatřenou v levém horním rohem letopočtem 1962. A nápisem mapa ČSSR. Jardovi zacukaly koutky úst a Zdeněk se zazubil.
„ Tak rajon (Každé oddělení mělo svoje teritorium, podle nějž se stanovovala místní příslušnost daných případů.) bysme měli odbytej, teď menší brífing…“ řekl Luboš k překvapení obou nováčků a poodešel od mapy a vzal si obušek z brašny pověšené na věšáku na šaty. Netušili, že to jde zas až tak rychle a bezbolestně.
„ Tak dál, hele, s nikým se moc nebavte, na otázky typu: kde je tady tohle nebo tuhle odpovídám, že nejsem zdejší, ne aby vás napadlo řvát do vysílačky. Jsme tu pro lidi, a spojení musí být volné, když ho opravdu někdo moc potřebuje. (Existoval jen jeden kanál na celý okres, což je asi třicet vysílaček mnohdy najednou. Proto neměli oba nováčci do vysílačky řvát každou ptákovinu.) Když chcete někomu pomoc, řiďte se heslem, že správný polda si musí umět poradit v každé situaci. Na tomto kanálu je asi padesát stanic. Volačku (Volačka – volací znak hlídky nebo policisty, samozřejmě zde nejsou uváděny skutečné volací znaky.) máš ty,“ ukázal na Jardu, „ Email 505 a ty,“ obrátil se pro změnu na kolegu., „Ty jseš pětsetšestka. Základna je pětset rovných. Jeden máte ulice Višňovou, Blatnou a tadyhle po Krátkého a  Žižkovu, druhej tady ten zbytek.“ Ukázal obuškem na mapě dvě neurčitá kolečka.
Jarda se dosud nezmohl na slovo, protože nemohl najít bradu, jak mu zcela upřímným zděšením z tohoto druhu „podrobného“ briefingu  spadla hluboko.
„ Je to jasný, ne ?“ rozhodil nakonec rukama stejně familiérně jako ležérně Luboš. Tvářil se přitom tak, že oběma byla jasné, že je zbytečné se na cokoliv dalšího ptát.
„ No,“ namítl Zdeněk, „ já teda nevím…“
„Hele, nic si z toho nedělej, tadyhle jsem vám vypsal kontroláky, (Kontrolák – kontrolní bod, aby velitelé zajistili, že policisté nebudou chrápat ve službě a taky si mohli vykazovat čárečky za kontrolní činnost, předepisovali jim povinnost být na určitém místě v určitou dobu. Přitom když policista chrápal, nevykazoval samozřejmě výsledky a to mu mohl ( přímo měl ) nadřízený osladit. Nebylo nic těžkého natáhnout si hodinky tak, aby polda ty tři kontroláčky za noc stihnul a zbytek mohl prochrápat. ) tadyhle máte aktuální pátrání po dvou vrazích a nějakých lupičích z Kotvy, káóčka  (Káóčko – tiskopis kontrola osoby, mravenčí práce pochůzkářů byla zaznamenávána na tyto tiskopisy, z nichž  se mělo následně těžit při operativním rozpracovávání případů. Sám jsem se setkal s nemnoha případy, kdy vypsané KO vedlo k dopadení pachatelů, ale přitom jsem jich napsal mraky. ) snad máte, někam se zašijte, ráno se sejdeme…“
„ A klucíí,“ promluvil taky jeho kolega, „ hlavně, nebuďte aktivní a do ničeho se neserte ! Zloději aut to zkusí za pět minut o kilometr dál když je vyplašíte a  nedejpanebože abyste někoho chytili, jsou to tady samí synáčkové prominentů, tady bychom ztvrdnuli do dalšího rána…“
„ Tadyhle kolega vypadá rozumně,“ plácnul dozorčí Luboš Jardu po rameni, „ tak snad nebude žádný problémek.“
„ Jestli máte pánové svačiny, tadyhle je mikrovlnka, koupit se tady v noci nedá nic, voda tu teče a je pitná. Kdybyste měli jóó hlad a nemohli to vydržet, zajděte do vedlejšího rajonu, mají tam stánek s langošema. Tady na předměstí chcíp pes. Jinak se dobře oblečte, kožíšky jak vidím máte oba, tak hajdy, hajdy…“ Luboš se na chvíli odmlčel a podíval se po obou nováčcích, zda se něco nebudou chtít zeptat. Jarda na to neměl už ani sílu.
„ Co jsem tak zapomněl…“ mnul si ještě Luboš starostlivě bradu. „ No, když vás budou bolet moc nohy, můžete někam zalízt, ale bacha, je to tady samá šlapka  s kapavkou. V tom lepším případě, ehm.. doporučil bych vám Ivanku, ale včera ji blbci s péemjéčka (PMJ – pohotovostní motorizovaná jednotka, vyhledávaný cíl mladých kluků, žádné papírování, čistá akce, z papírové práce znají jenom úřední záznamy.) předvedli a nevím, nevím…Tak pánové, jak říkáme my, piloti, letu zdar ! Jo, byli jste už někdy ve službě takhle sami venku?“ vzpomněl si ještě Luboš na takovou celkem nepodstatnou otázku.
„ Ne,“ řekl za oba Zdeněk.
„ Tak to máte blbý,“ odtušil Mejdlíčko zúčastněně. Hlas mu zcela zřetelně poklesnul směrem ke zděšení. S Lubošem se pak na sebe celkem smutně podívali.
„ Kdyby něco bylo, případně mrtvola, zostuzení šlapky nebo tak, zkrátka co počká, pamatujte, že je tu i ranní služba. Jinak kdyby opravdu něco, tadyhle Mejdlíčko bude kroužit po rajonu ve žlutém šršáni, ale moc bych se být váma na to nespolíhal, Mejdlíčko má totiž rozdělanou jednu paničku….“
„ Sklapni !“ řekl příkře dotyčný. Luboš se zašklebil.
„ Takže…“ mávnul Luboš rukou, jakoby odháněl nějakou mouchu „ Hodně štěstí, jinak mám známýho hrobníka, kdyby něco…!“
Když vyšli před činžák, uviděli před sebou asi sto dalších,  pro ně dva venkovany navlas podobných. Zdeněk se rozhlídnul kolem a řekl Jardovi:
„ Ty vole, tady dvakrát zahnu a nevím, kde jsem.“
„ Tak se zeptáš lidí, no co ?“ namítl Jarda.
„ To bude dost blbé, nemyslíš ?
„ Jsi policajt, od tebe to veřejnost čeká,“ utrousil Jarda. Zdeněk se rozpačitě ušklíbnul.
„ Tak zdar !“ řekl potom odevzdaně a dal se na odchod.
„ A kam vlastně jdeš ?“ podivil se Jarda. On sám nevěděl, kde je „jeho“ rajon.
„ Jak to mám vědět ?“ odtušil Zdeněk, aniž se ohlédl.
„ Hm, tak já jdu na opačnou stranu.“
Zašel za nebližší roh a šněroval si to po chodníčku mezi paneláky do husté tmy. Po chvíli se ozval nějaký tichý svist neurčitého původu. Poškrábal se na hlavě. Kdoví co to bylo. Praha není v noci rozhodně mrtvé město a to platí i pro její okrajové části. Jarda šel mezi domy ve tmě, aby ho nebylo zbytečně moc vidět a nemohl jej nikdo otravovat. Viděl nějaké mladíky, jak si kopou s plechovkou. Sotva je ztratil z dohledu, ozvalo se řinčení rozbitého skla a po malé chvíli strašný hlas jako z tlampače:
„ Horkej, ty zasranej zkurve, já ti tu tvoji rozjetou držku natáhnu na obuvnický kopyto ! Jen počkej, hajzle, není všem dnům konec!“
Jarda přidal do kroku, aby byl od místa deliktu co nejdál. (V situacích, kdy byl policista sám, platila zásada: pokud zjistím nepřítele, pohybuju se přesně na opačnou stranu.) Řev ještě chvíli gradoval, než jej ukončila rána okenním křídlem. Vzápětí přišel Jarda na to, že s tím spěchem udělal chybu. Ztratil totiž orientaci kde se nachází a kudy zpátky. Neztratil však nervy. Do konce služby je to nějakých sedm a třičtvrtě hodiny, to stačí obejít půl Prahy. Případně se zeptá na cestu. Vyhlídl si nějakého chlapa stojícího u silnice, kde bylo jakž-takž světlo. Stál u zánovního bílého mercedesu. Jarda k němu zamířil. Sotva se vynořil ze tmy, chlap ho zaměřil a kvapem připomínajícím nástup osádky BVP zmizel v útrobách „medvěda“. Ten se vzápětí s vytím pneumatik rozjel. -Asi měl naspěch,- usoudil Jarda. Kdoví co to bylo za šmejda… Po chvíli si všimnul ve stínu jednoho z domů postávající postavy. Když přišel blíž viděl, že je to nějaká žena. -Asi to bude kurva, co jiného by tu kdo dělal.- Přišel až k ní a aby zachoval odstup od spodiny společnosti, řekl:
 „  Madam, co tady pohledáváte ? Okamžitě se seberete a jděte šlapat někam jinam, nebo vás předvedu na oddělení !“
 I v té tmě bylo vidět, jak té osobě vyjely oči z důlků. Protože nic neříkala, Jarda pokračoval:
 „ Tak vy nerozumíte ! Šprechen zí dojč ? Dú jú spík engliš ? E perikolozo spordžersi ? Gavarítě pa rúsky ? Nět ? Tak vás předvedu, no hněte tou svou tlustou prdelí, jdeme, jdeme !“
Spoléhal na to, že mu „kurva“ ukáže aspoň směr k oddělení a on si to pak rozmyslí a zahraje se na hodného. Protože ta „štětka“ nechtěla poslechnout, vzal ji Jarda štítivě za rameno a postrčil. Až teď vypustila páru a začala blekotat:
„ No dovolte, já jsem žena ředitele PKD (Fiktivní velký průmyslový podnik, ba přímo strategický), co si to dovolujete…!“ To Jardu naštvalo.
„ A já jsem Víťa Kožený hele, jdeme, jdeme !“ řekl a šprtnul do ní, že se rázem vyzula z jednoho botu. Jarda jí ho vzal. Ale nevrátil. –Ať kulhá, aspoň neuteče, stejně ji nenapadne se zout z toho druhého- napadlo ho. Taky že měl pravdu.
„ Poslyšte,“ děla po chvíli ta osoba ustrašeně, „ já mám tadyhle v kabelce občanku, já opravdu nejsem nějaká ta coura nebo co…“ ukazovala mu někam níže, ale protože byla tma, nic neviděl.
„ Jo ty šlapko ohyzdná!“ řekl Jarda natvrdo, až se sám zarazil, jak mu to jde. „Ty chceš, abych ti tam šáhl, co ?“ Nadarmo ho kolegové nevarovali před šlapkami. Teď se mu to hodí.
„ Ne, ne, opravdu, opravdu, hned vám ji dám sama, hned to bude…“ blekotala a s viditelně se třesoucíma rukama šmátrala v něčem u svého pasu. Když si na to Jarda později vzpomněl, děkoval bohu že ho nenapadlo, jestli ta ženská nehledá v té kabelce pistoli. Byl by do ní nasázel půl zásobníku. Ani za hodinu by nevymyslel dostatečně věrohodnou výmluvu, proč to udělal. Nakonec mu občanku skutečně podala. Opsal si ji na káóčko. Její jméno mu nic neříkalo.
„ Hm, tak jdeme, já vás neznám!“ řekl pak neoblomně.
„ A kam to jdeme ?“ zeptala se. Znělo to udiveně.
„ Přece na stanici, musím vás předvést, mám důvodné podezření, že tady poskytujete sexuální služby a to je přestupek!“ děl Jarda.
„ Ale to jdeme špatně, stanice je opačnou stranu !“ namítla žena.
„ No,“ řekl Jarda, „vidím, že to tady znáte, tak jděte kudy chcete…“ To se mu moc nepovedlo, musel si to sám přiznat.
Neušli ještě ani sto metrů, když proti nim šla nějaká starší paní. Jakmile uviděla svou známou v policejním doprovodu, nahlas se podivila, co se stalo. Jarda si vzpomněl na Černé barony a hned měl pohotovou odpověď:
„ Ještě nic, ale stane se ! Vy se znáte ?“
„ Ano, ano, to je paní Tatýrková, žena generálního ředitele Pražská Korbel -Datel !“ řekla ta paní. Jardu polilo horko. -A kruci, jak to teď sešolíchat ? Dyť já jsem už vlastně do půl těla z uniformy venku, a to je teprve moje první služba…!-
„ Proč jste to neřekla hned madam,“ slyšel vzápětí sám sebe, „ Dovolil bych si vám obout střevíček a nezlobte se, ale my tady máme neuvěřitelné potíže s prostitutkama, zrovna tuhle okradli jednoho turistu z  Německa o šedesát tisíc marek, ale předtím ho uspali, on byl slabý na srdce a už se neprobral. A co čert nechtěl, vy jste zrovna podobná popisem podezřelé!“ Zvládl to jako hotový polda. (Správný polda musí mít na každou situaci, v níž může být přistižen, připravenu legendu co dělá a proč to dělá. Déle sloužící četník Vám je schopný navykládat od pasu takový výmysly, že byste si nikdy nedovolili pochybovat, že to není pravda.)
„ Opravdu ?“ otevřela pusu ta paní, co poznala paní ředitelovou a zachránila Jardu od totálního fiaska.
„ Nečtete zprávy, neposloucháte televizi ?“ podivil se Jarda žoviálně. Mezitím si všiml, že se zadržené ženě viditelně ulevilo, taky si na promrzlou nohu v zašpiněné punčoše nazula střevíc, který jí Jarda jako správný gentleman podal a tvářila se celkem přátelsky. Bleskla mu hlavou poučka starých četníků, že každé situace se dá využít ve svůj prospěch.
„ No a co jste, paní, venku vlastně dělala, v takové zimě ?“ zeptal se pak starostlivě. Ta její známá, silně mu připomínající hodně starou vraždu, už odcházela.
„ Manžel odejel někam na služební cestu, nenechal mi klíče a já ty svoje zapomněla doma když jsem šla ráno ke kadeřníkovi,“ vysvětlovala.
„ Ráno, vždyť je už skoro devět večer ?“ podivil se Jarda.
„ No vždyť vám říkám, šla jsem ke kadeřníkovi, pak jsem se stavila u jedné známé, ukazovala mi nějaké rozkošné modely a…“
„ Ona staví letadla ?“ zažertoval Jarda, když slyšel slovo modely. Nepochopila to ovšem a docela ji to vykolejilo.
„ Jaká letadla, já nejsem od letadel…“ řekla nejistě. Jardovi ztuhnul úsměv na rtech. – Co je to za krávu,- napadlo ho.
„ Promiňte, to byl jenom takový žert,“ mávnul rukou.
„ Aha, promiňte, já jsem se zamyslela, tak ona mi chtěla ukázat ty modely, ale nebyla doma a tak jsem zašla k její sousedce, to byste koukal, jaké ta má doma živočišstvo…“
Jarda vypnul a s napětím čekal, až ta ukecaná ženská povolí spoušť kulometu.
„ Dobře,“ skočil jí do řeči, když se chtěla už skoro modrá z nedostatku kyslíku nadechnout k další dávce, „ ale jakpak se dostanete domů ?“
„ Aaa..ee..“ zakoktala se tím náhlým přetržením niti přímo u huby, načež se jí definitivně zasekl náboj v komoře.
„ Já nevím !“ řekla potom bezelstně.
„ Hm, já se vám na to kouknu,“ řekl Jarda dvojsmyslně. Přece ho neodradí nějaké zamčené dveře, ve škole jim říkali, jak postupují zloději, to by bylo, aby si neporadil.
„ Opravdu byste byl tak hodný ?“ kvitovala nadšeně jeho nabídku.
„ Je to moje povinnost, chránit slabé a nevinné“ řekl chlapsky až budovatelsky. Slyšel, jak si povzdechla. –Asi jsem zapůsobil,- řekl si Jarda spokojeně.
To ale už byli u činžáku, kde ji Jarda prve sebral. Bydlela ve třetím patře. Vyjeli nahoru výtahem, kde bylo světlo a kde si ji taky mohl prohlédnout. Byla to dáma asi pětatřicet let stará, ale tuze šikovná. Celou dobu se na něho mile usmívala. Kdyby jeli do desátého patra, asi by se pokazil výtah. A třikrát po sobě. Nakonec vystoupili. Bylo to nějak divné patro, nemělo totiž více, než jedny bytové dveře a ty byly označeny vizitkou řadou titulů včetně log nějakých firem. Klidně by to mohlo být na tři kapitoly čtení. Než by to přečetl, bylo by ráno. Jarda významně pozvedl obočí. Bylo mu prve divné, že by takové velké zvíře bydlelo ve tři plus jedna. Teď už mu to divné nebylo.
„ Dají se vykopnout ?“ zeptal se drsně. Neušel mu její obdivný pohled.
„ Asi ne, uvnitř mají pancíř a zevnitř jsou tři zámky a ocelová závora.“
„ A kruci, co tam schováváte ?“ odtušil. Ještě že se zeptal. Místo nadějného večera mohl dostat dlahu na rameno nebo žebra.
„ Žijeme skromně, co vás nemá,“ snažila se ho přesvědčovat o něčem, čemu nemohl při nejlepší vůli věřit.
„ Náhradní klíče, nemáte je třeba u sousedů, známých ?“
„ Ne, manžel je má v podniku v trezoru a ten se otevírá na jeho hlas a otisk ruky,“ brala mu naději snadno se dostat dovnitř.
„ Hm, počkejte, když vylezu balkonem, otevřu to zevnitř ?“
„Jsme ve třetím patře..“ řekla s pochybností v hlase. Ke konci věty se však z pochybnosti stala výzva. Jarda ji však přeslechl.
„ Žádný problém, počítám ale, že máte byt nějak zabezpečený, neskočí na mě nějaký pardál nebo Kató, ta žlutá opice ?“
„ No, byt máme zajištěnej, ale opice jaksi nechováme a kata taky nemáme, ještě tak služebnou,… i když já zvířátka celkem ráda… Ale je tam čidlo, všude jsou čidla, musel byste rychle a vypnout to, ale to by mě manžel asi zabil…“ Jarda nestačil přepínat pozornost na témata, na něž madam přeskakovala bez ladu a skladu.
„ Madam, má vás zabít manžel rychle, nebo chcete venku pomalu umrznout ? Mimo to můžete hned kód zase změnit, o nic nejde,“ přišel vzápětí s řešením.
„ Tak dobrá, kód je jedna, čtyři, čtyři, tři, sedm šest.“
„ Hm, ještě jednou, zapíšu si to,“ požádal Jarda.
Když byl hotov, seběhl po schodech dolů, aby se porozhlídnul, jak na to. Nehledal dlouho. Hromosvod vedl téměř po rohu domu dost blízko balkónů na to, aby na nich mohl případně odpočívat. Brašnu s tiskopisy, trubičkami a pokutovýma bloky jí nechal nahoře, vysílačku měl s sebou.
Chutě začal lézt, takže záhy byl ve třetím patře. Cestou nahoru zaslechl z některého okna nějaký hlas, ale myslel si, že si ho nevšimli. Vytáhl baterku z pouzdra a posvítil dovnitř. Nemýlil se. Uvnitř to vypadalo opravdu „skromně“.
-Na hajlzlíkách musí mít pozlacené sifony,- řekl si. Okno nebylo zavřeno, trestuhodné, ale což. Zatlačil na rám, ten se poslušně otevřel. Vlezl dovnitř, prošel bytem a našel vstupní dveře, když předtím v bytě třikrát zabloudil mezi metrovými vázami snad vylovenými z moře nebo ukradenými někde v Řecku z muzea, odkódoval poplašné zařízení a odemknul.
„ Mockrát vám děkuju, doufám, že neodmítnete moje pozvání na šálek kávy, za normálních okolností bych si jako vdaná žena nedovolila zvát si muže do bytu, když manžel není doma, ale strážce pořádku a ještě k tomu můj zachránce… Musela bych do hotelu…“ začala zase svůj pleskot slov, takže ji přestal poslouchat.
 Dosáhl toho, co chtěl, do nejbližšího kontroláku v jedenáct se zašije tady. Bylo teprve něco málo po deváté. Paráda, paráááda… Zamnul si ruce.
„ Udělejte si pohodlí, služebná už odešla, ale hned postavím vodu, omluvte mě, trochu se upravím,“ řekla a někam zmizela. –Paráda,- zajásal znovu,-tady to přežiju, naperu se… a mezitím si rozepnul opasek a sundával si kožich. Pověsil ho v předsíni na věšák, stáhl ze sebe i svetr, připnul si opasek zpátky a vrátil se do něčeho, co připomínalo výstavní halu, ale nejspíš to byl obývák. Nebo že by heliport ?
Překvapilo ho, že v bytě je takové ticho, neslyšel ani výtah, ani zvuky od sousedů. Odněkud z hloubi bytu se ozvalo klapnutí. Připadlo mu to jako varná konvice. Nevěnoval tomu pozornost a prohlížel si zařízení tohoto sálu na házenou. Jestli  byly všechny ty vázy a další serepetičky originály, pak to muselo stát majlant, tak půlku státního rozpočtu, uvažoval. No a jestli to byly kopie nebo jenom takové ty…
„ Tak už jsem tady,“ ozvala se za jeho zády. Chtěl něco říct a obrátil se přitom k ní a v tu chvíli zapomněl, co chtěl. Hostitelka měla na sobě něco, co viděl jenom na fotkách: jasně žlutý župánek ovázaný v pase černým páskem, přičemž prsa jí zakrývaly jenom velice hezky vykrojené vyztužené stojáčky. Postavu měla tedy parádní. V rukou měla tác se dvěma šálky kávy a zrovna je pokládala na stolík u rozměrného gauče.
Když se s tím sehnula, udělalo se mu poněkud až nevolno. Ponožky neměla, kalhotky ano. Až vyzývavě si sedla na jejich supergauč a vybídla ho, aby si přisedl. Pochopil, že ze žranice asi nic nebude, tady se budou dít jinší věci. -Ještě že jsem si vzal svačinu sebou, po takové službě svinsky vyhládne-, napadla ho parafráze z básnické trilogie.
 -Úplně jsem ji zblbnul, tady se bude dobře sloužit, jenom aby starý jezdil častěji pryč,- pomyslel si, než dosedl asi tak půl metru vedle paničky.
„ Vy jste zatraceně hezká ženská, to se váš manžel nebojí vás tady nechávat samotnou ?“ přikročil Jarda hned k věci.
„ Děkuji,“ zasmála se, až se jí stojáčky zatřásly. -Nesmím ji rozesmívat, nebo vybouchnu dřív, než něco vůbec začne-, napomenul se v duchu.
„ Myslíte, že má důvod ?“ zeptala se nevinně.
„ Nemyslím, vím, samotná ženuška doma, určitě jí je smutno…“
„ To je,“ přisvědčila už vážněji, ale hned se zase začala blaženě usmívat,“ a je jedno, jestli pan generální je nebo není doma, vyjde to totiž nastejno.“ To už bylo jasné, -už to není daleko- říkal si pro sebe.
„ To snad ne, já mít doma takovou kočku, pravidelně bych si ji soustředěně všímal.“
„ A co vám brání ?“ řekla a bylo to jasné úplně.

… to be continued!/Pokračování bude!