aneb Druhá kapitola příběhů Jardy Jordána: Jak polda přichází o iluze. 1/2
Autobus přivezl do myšlenek na Prahu pohrouženého Jardu Jordána do jeho nového působiště. Na Prahu hodlal rychle zapomenout. Svižným krokem se vydal k místnímu obvodnímu oddělení na náměstíčku v Paďousích, kde mělo být jeho nové působiště. Znal tam jenom pár kluků, Pavla Topinku a Bohouše Snopka od nich ze Závidova a pak ještě Frantu Tursíka z Lepče. A taky místního vedoucího Adolfa Vrtílka z Praskova O něm mu kluci už referovali, že má podivné nápady. Jarda to bral tak, že nemůže čekat dokonalost v každém detailu a že na většinu šéfů se všude nadává.
Na oddělení byl zrovna jako dozorčí starší šlachovitý udělaný chlapík dobráckého vzhledu a strýcovského chování, který mu podal ruku a představil se jako Milan Močigemba.
„ Ty, běž navrch za starým a pořádně se mu zahlas, on si na to potrpí,“ ukazoval Milan prstem někam nahoru. Jarda vyběhl po schodech do patra, kde už párkrát předtím byl, a zahlásil se předpisově vedoucímu.
„ Hlaste se u dozorčího, ukáže vám, kde si dáte věci a seznámí vás, jak to tady chodí. Rajón zatím nedostanete, (Každý policista na obvodním oddělení má přidělen svůj rajon, který má na starosti a kde podle své malé místní příslušnosti zpracovává všemožné spisy, které mu vedoucí přidělí. Jeden rajon může mít podle četnosti nápadu i vícero policistů) chvíli vám dám čas na aklimatizaci,“ řekl mu vedoucí Vrtílek. Jarda už od kolegů věděl, že se mu říká posměšně Podržtaška, ale nevěděl proč.
Celou první službu pak studoval předpisy a zákony, až ho z toho hlava bolela. Když mu měla padnout, zazvonil telefon.
„ Máme nehodu,“ řekl Milan Močigemba, když zavěsil. „ V Klučově, dvanástsettrojka srazila desetiletého kluka na kole, jedeš ?“
„ Jo, “ přikývnul Jarda. Na místo vyjeli služební žluto-bílou Volhou s černými nápisy Policie na bocích a znakem PČR na přední kapotě. Jardu překvapila pohodlnost jízdy v tom starém křápu. Do Klučova dorazili za pár minut a už zdálky viděli místo nehody. Na místě už totiž byla sanitka a když poblíž ní zastavili, zdravotníci zrovna nakládali zraněného kluka do vozidla.
„ Mladej, já si vezmu řidiče, ty od doktora zjistíš, teď poslouchej, tři věci: co se klukovi stalo, jak dlouho bude asi hospitalizovaný a připomeneš mu, aby napsal zprávu pro nás, tak zvaný regres, (Regres – jestliže lékař při ošetřování pacienta pojme podezření, že k pacientovu zranění došlo cizím zaviněním, je povinen toto hlásit Policii České republiky, která je zase povinna věc prošetřit. Čili když lékaři ve své naivní prostotě sdělíte, že Vás někdo dobil, nedivte se pak, když se rok nezbavíte ani poldů ani soudu.) je ti to jasné ?“ řekl mu Milan, ještě než vystoupili. Na prstech mu ještě vypočítával, co má dělat.
„ Jasné, když tak se zeptám,“ odpověděl Jarda.
„ Ták ! Vidím, že budeš dobrý policajt,“ pochválil ho Milan.
Zatímco Jarda dělal svoje u sanitky, zavolal Milan operačnímu důstojníkovi (Operační důstojník – na každém okresním nebo městském ředitelství Policie ČR existuje člověk, který řídí v danou situaci policisty na celém okrese. Jsou na něj přepojeny tísňová volání z oddělení, která nejsou právě obsazena a linku 158 mají) aby zavolal nehoďáka. (Nehoďák – Skupina dopravních nehod při dopravním inspektorátu městského nebo okresního ředitelství PČR. Tito policisté řeší nehody, kde došlo ke zranění, byl u účastníků zjištěn alkohol v dechu, nehoda byla s účastí policisty nebo vojáka z povolání, viník nehody ujel, došlo k větší škodě a podobně.)
„ Tak pane řidiči,“ zavolal si Milan roztřeseného chlapíka v montérkách, když mu operační potvrdil, že mu nehoďáka pošle, „ teď mně povykládejte, jak to bylo ?“
Řidič si nahlas povzdechl a začal líčit průběh nehody:
„ No, kluk mě vyjel na kole tady zpoza té zdi napravo a když byl na kraji obrubníku, vyhodil kolo do vzduchu a skočil na něm. A už to bylo,“ rozhodil rukama a tvářil se přitom nešťastně.
„ Kdy jste brzdil ?“ zeptal se Milan a pohledem přejel zakreslené stopy.
„ No až jsem ho měl na kapotě, to byl takový šok, ještě že jsem jel pomalu..“
„ Hm, tady mě nafoukněte balónek, pěkně do bachrlata, počkáme, až si přijede nehoďák, já myslím, že je to jasné,“ podával Milan řidiči známý balónek, jinak známý jako doutník z Votic. Řidič přikývnul a začal se snažit plnit balónek vzduchem. Jarda se vrátil od sanitky.
„ Ten kluk bydlí tady v tom domě,“ ukázal na asi čtyřicet metrů vzdálený patrový rodinný domek se sedlovou střechou, „ ale nikdo není doma. Měli bysme jim dát nějak vědět, nic mu asi není, vypadá to na otřes mozku a snad zlomený klíček a možná žebro, do týdne bude dávno doma.“
„ Pojď sem, mladej,“ řekl Milan zachmuřeně. Když se Jarda přiblížil až k němu, řekl potichu, aby to nikdo jiný neslyšel:
„ Nedělej tady, hergot kýbl, závěry, od toho je tady doktor. Někdo by se toho mohl chytit, kluk nakonec exne, nějaký dobrák, co tě tady slyšel, řekne rodičům: – Šak jemu nic nebylo, říkali to policajti…- a jsi ve zbytečném maléru a vysvětlování jaks to myslel a jak nemyslel. Jasný ?“
Jarda přikývl. Učinil další zkušenost.
A další na sebe nenechala taky dlouho čekat. Měl dopolední službu od sedmi ráno do tří odpoledne. Zase seděl na gauči u dozorčí služby a studoval předpisy a zákony, když dozorčí Bohouš Snopek přijal oznámení o ukradeném jednoskokovi (Jednoskok – malý motocykl JAWA 50 do typu 05.) v Mříčné.
„ Ježíšmarjá, jedeme do Mříčné, znáš to tam trochu ?“ obrátil se k Jardovi.
„ Moc ne,“ přiznal se elév.
„ Hochu, tam je to samý degén, Mříčná neměla vlastní kroj a tak se to tam množilo v minulosti mezi sebou v rodinách a podle toho to vypadá, to ještě uvidíš, až pojedeš na takové hvizdohájky jako je Žejdlík, Žejdlíková. On je ožrala a výtržník a ona krade jako straka. Pak taky Zindula, ten zase podpaluje barák tomu, kdo se mu znelíbí, momentálně se snaží podpálit starostu. No a jim podobní, z toho se posereš !“
Zvedl telefon a spojil se s vedoucím. Když ho položil, řekl:
„ Máme jít ke starému navrch.“
Vyšli po schodech do patra, kde sídlil vedoucí.
„ Bohouši, ten pionýr nebude mít určitě větší cenu než dvě stovky, žádám zodpovědnost a pečlivost, jasné ?“
„ Jasné šéfe, bude to přestupek,“ přikývl Bohouš. Jarda tomu celkem nerozuměl, ale záhy měl pochytit další grif. Když přijeli na místo, majitel je už čekal. Byl to starší hubený dědula dobráckého vystupování i vzhledu v riflích a vatovaném kabátě. Obojí na něm vlálo jako ruská vlajka na Kremlu. Zavedl je do dvora domku, kde dvorek a zahradu oddělovala malá dřevěná vrátka a dřevěná bouda.
„ Tady se podívejte, toťkaj, jak mě to tí hajzli zrychtovali, kdybych jich chytíl, paprčiska bych jim urazil u saméj prdele!“ láteřil děda a vedl je brankou do zahrady. Pak jim ukázal vytrhané desky ze zadní části boudy.
„ A tady vepředu mě přeštípli zámek…“ lamentoval a vedl je zase zpátky. Ukázal jim zachovalý, lehce rezivý řetěz s asi 3 mm silným drátem jednotlivých ok, které byly snad 3 centimetry velké. Řetěz visel volně dolů jednak z díry vedle zárubně vrátek dovnitř do boudy a jednak uvnitř boudy. Jarda se podíval na okraje přeštípnutého očka řetězu. Byly čisté, zcela čerstvé. Krádež vloupáním (Krádež vloupáním – vloupačka – zde není podmínkou výše způsobené škody ale to, že pachatel užil násilí, aby překonal překážku, jež mu bránila v provedení skutku, odcizit mohl třeba past na myš za 2 koruny nebo taky mohl být například vyrušen, pak by se jednalo o pokus tohoto trestného činu a ten je trestný stejně, jako trestný čin již dokonaný.) jako vystřižená z učebnice kriminalistiky. Už se těšil na svou první vloupačku.
„ Kdy se to stalo, myslím kdy tudyto ještě nebylo a kdy už bylo,“ zeptal se Bohouš majitele.
„ Já udělám ohledačku, (Ohledačka – ohledání místa činu – jedná se o neodkladný a neopakovatelný úkon, při němž je místo ohledáno, jsou zajišťovány stopy a zjišťovány další poznatky, vedoucí k zajištění důkazů na místě činu.) jo ?“ nabídl se Jarda. Bohouš však k jeho nemilému překvapení zavrtěl hlavou.
„ Dones radši foťák, já ti to ukážu,“ řekl mu. A taky ukázal:
„ Tak hele, první je celkový pohled na napadený objekt, šup se šopou do hledáčku,“ začal s instruktáží Bohouš, jen co Jarda přinesl přístroj. Foťák cvaknul.
„ Pak polodetailík na vrátka, šup… detailík na řetěz, šup,… pohled na místo, kde se uvnitř nacházel pionýrek, šup…pohled na vytržené desky vzadu, šup…“ a během pěti minut měl fotodokumentaci hotovou.
„ Takže, máte někde papíry od toho skoka ?“ zeptal se Bohouš poté majitele.
„ Mám, mám, chlapci, hned je donesu !“ řekl děda a odešel do domu pro technický průkaz od vozidla.
….. pokračování ve čtvrtek 🙂
